Kapitola čtyřicátá druhá

...přišli pro nás čerti...
"Tak kdy je máme čekat?" uvítal nás po návratu na kopec Dalton.

"Hnali se hned za náma, takže asi dost brzo..." odpověděl jsem mu popravdě a skočil do svojí díry, abych si v ní stihl udělat trochu pohodlí, dokud na to je čas.

"Už jsou tady!" zařval bůhvíodkud Gailor. "šest chlapů na terénních čtyřkolkách. Asi půl míle za nima jedou čtyři náklaďáky. Patnáct až dvacet chlapů na každym..."

"Tak se připravte! Duncane, až budou ty náklaďáky pod kopcem, na nic nečekej. Nenech z nich ty gaunery ani slézt, jasný..."

"Jasný." odpověděl stroze Carragher. Poté následovalo dvojité cvaknutí natažených závěrů půlpalcových kulometů, které měl dotyčný na starost.

"Gailore! Vyřiď ty quady. Pohlídej taky tu vyvrácenou borovici, ať nám po ní nikdo nevleze na záda."

"Mam jí v merku."

"Chico, Dalton! Máte po ruce dost munice?"

"Jo... Samo..." odpověděli mi každý po svém.

"Tak opatrně s ní! To platí i pro ostatní..."

Tak jsem udělil poslední instrukce. Tedy skoro poslední. Z útrob Wolverina se ozval Stephens, jestli nechci promluvit do duše i jemu.

"Ty seď na zadku v tý svý kysně a moc nevystrkuj makovici!"

"Dobře..."

Pár okamžiků poté, co jsem skončil s "briefingem" se ozval první výstřel. Padl z Gailorovi Enfieldky a zbavil nás tak jednoho z asi osmdesáti problémů. Díky tomu, že svah našeho kopce s narůstající výškou nabýval na strmosti, měli jsme dění pod ním jako na talíři. Takže jsem měl možnost vidět, jak zásah kulkou ráže ,303 sundal toho chlapa ze sedla jeho stroje a ten se pak splašeně vydal bůhvíkam, div že nesrazil kolem jedoucího kolegu. Ostatní členové této skupiny se po ztrátě kolegy jakoby utrhli ze řetězu, kličkovali mezi stromy a snažili se stoupat po svahu směrem k nám. Podle telefonu byly asi tři hodiny ráno a podle mých hodinek do výbuchu náloží v dole zbývaly necelé tři hodiny. Do úsvitu daleko, všude kolem tma jak v pytli. Na to doplatil jeden z jezdců. Při zběsilé jízdě mezi stromy a kličkování mezi kořeny nestačil včas zareagovat na ze tmy se vynořivší kmen a v relativně velké rychlosti do něj narazil. Viděl jsem, že vyletěl ze sedla jako nakopnutý, dopadl několik metrů od vraku svého stroje a už nevstal.

Mezitím začaly se svým koncertem půlpalce na Wolverinu. Jejich projektily zastavily první náklaďák. Díky nedostatečným rozestupům měl řidič druhého co dělat, aby do zmrzačeného vozu nenarazil a nezabil některé z těch, kteří právě seskakovali z jeho korby. Prudce strhnul volant doleva a vylomil přední nápravu ve škarpě. Zbylé dva nepoškozené náklaďáky musely také zastavit, protože cesta, po níž jeli, byla příliš úzká a vraky dvou vozů nebylo kudy objet. Celkem brzy se tak i tyto dva vozy staly obětí Carragherovi palby. Muži, kteří se vezli na korbách těchto náklaďáků hledali spásu v úprku podél cesty, ale při kličkování mezi vraky se některým kulka také nevyhnula.

Prozatím boj vypadal dobře. Síly našeho nepřítele byly poškozeny, aniž by si na nás kdo vystřelil. Muži z náklaďáků utekli mimo dostřel Carragherových zbraní a z lesa na svahu se podařilo uniknout třem jezdcům, z nichž jeden musel po svých. Gailor mu zřejmě prostřelil pneumatiku u jeho čtyřkolky a tato se stala neovladatelnou. Jezdec předvedl obdivuhodný kaskadérský kousek, když čtyřkolku dokázal zastavit, aniž by doznala dalších škod. Ihned potom ze stroje seskočil a dal se na útěk, při němž kličkoval jako zajíc.

Ani nevím, jak dlouho trvalo, než se útočníci dali dohromady natolik, aby se pokusili o vážnější útok na kopec. Poučeni předchozím nezdarem na jižním svahu zkusili tentokrát ten severní, zřejmě doufajíce, že tam těžké kulomety nebudou. Když se vyškrábali asi do dvou třetin svahu, spustili naslepo palbu, kterou jsme prozatím neměli potřebu opětovat. Z naší strany jen občas zazněl výstřel z Gailorovy pušky, který byl většinou doprovázen bolestným výkřikem některého z útočníků.

Útok se zastavil. Jen čas od času někerý z útočníků vypálil směrem k nám, ale kulky buď létali pánu bohu do oken nebo se neškodně zaryli do svahu daleko před námi. Frekvence Gailorových výstřelů také klesala. Evidentně neplýtval municí a střílel jen, když si byl jist zásahem... ostatně jako každý dobrý snajpr. Celkem vzato se situace tvářila tak, jako by se na nás něco chystalo. Jakoby ti na svahu jen odpoutávali pozornost. Jen tak pro formu jsem pohledem zkontroloval tu vyvrácenou borovici. V tu chvíli mne skutečně jen na moment ovládla panika.

"Gailore, kurva hlídej tu borovici!" zařval jsem při pohledu na tři muže, kteří nám po ní právě vyšplhali do zad. Jednoho z nich jsem zasáhl dávkou ze Sterlingu, zbylým se však podařilo doběhnout k díře v těsné blízkosti Wolverinu a schovat se. Odkudsi zazněli tři výstřely z Enfieldky a po nich prosté sdělení: "Borovice vyřízená. Na ty dva v díře nevidím."

"Dobře. Carraghere, bacha na hlavu! Hattfield, Gibbons - granát do díry!"

Pár vteřin poté se těm dvěma snesly na hlavu celkem tři ruční granáty z mých, Hattfieldových a Gibbonsových rukou. Oba muži vystartovali z díry a palbou ze samopalů se snažili krýt svůj únik. Chyba. Pokusy o mířenou střelbu je výrazně zpomalily a tak nestihli uniknout z dosahu explozí našich granátů. Mezitím se ale k mohutnému útoku odhodlala skupina na svahu, která se doteď kryla za stromy. Postupovali pomalu, občas zaklekli a vyslali k nám dávku kulek ze svých zbraní a tentokrát byla jejich střelba daleko nebezpečnější, než v případě předešlých spíše propagačních pokusů. V nastalé přestřelce nám ozbrojence od těla držela pouze Chicova a Daltonova palba z Brenů. Dění na svahu se také znovu musel začít věnovat Gailor. My ostatní, vyzbrojeni pouze samopaly, jsme sami o sobě v podstatě nemohli konkurovat početní převaze protivníka. A protože pro použití granátů, kterých jsme si z dolu odnesli poměrně dost, byli stále ještě příliš daleko, nezbývalo nám, než si s protivníkem jen vyměňovat pozdravy ráže 9 mm a spoléhat na to, že bude umravněn našimi těžšími zbraněmi.

"Stephensi! Sjeď si dolu do svahu, ať nám ty vaše půlpalce k něčemu sou!" zařval jsem směrem k Wolverinu. V odpověď se mi dostalo pouze dunění motoru v útrobách tanku a skřípění pásů. Těžko říci, jestli útočníci někde ve vzduchu vycítili šanci nebo to byl zoufalý pokus o průlom, ale v každém případě se opět pokusili zaútočit. Tentokrát se nezdržovali střelbou a nejrychlejším možným pohybem (chtělo by se říci během, ale vzhledem k prudkosti svahu...) se snažili k nám dostat. Svah byl orientován východním směrem. V dálce se pomalu objevovali náznaky svítání a použití našich noktovizorů se stávalo čím dál problematičtější. Nehledě na to, že některým z nás už v nich docházela energie.

Proti nám se do svahu škrábala asi čtyřicítka mužů. Dostali se asi na vzdálenost nějakých 45 až 50 metrů. Palba nabyla na zuřivosti na obou stranách. Zvuk střelby se slil v jeden kompaktní uši rvoucí rachot, ve kterém bylo poznat, kdo zrovna střílí jen proto, že stříleli úplně všichni. Pouvažoval jsem o použití granátů. Útočníci sice stále byli dost daleko, ale byli v kopci - díky tomu a zpoždění by mohl granát stihnout se před explozí dokutálet tam, kam nedoletí.

"Hemmings, Hattfield, Gibbons...použijte granáty!" zakřičel sem ze své díry a sám udělal totéž. Ze svahu proti útočníkům letěla čtveřice granátů. Účinky jejich exploze jsem neviděl, protože okamžitě po hodu jsem se skryl, abych se zbytečně dlouho nevystavoval případné palbě útočníků. Exploze jsem tedy jen slyšel.Po nich přišlo několik bolestných výkřiků odkudsi ze svahu, díky kterým jsme se odhodlali vystrčit hlavu ze svých děr a do útočníků se pořádně obout. Odkudsi napravo od nich se navíc ozvala palba z půlpalcových kulometů na Wolverinu. Ti z útočníků, kdož nebyli zasaženi, dali se na bezhlavý útěk. Před palbou z Wolverinu se neměli kam skrýt. Pokud by se skryli před ní, vystavili by se té naší. Navíc - útočníci nedisponovali těžkými zbraněmi a pro lehce vyzbrojeného pěšáka je tank regulérní důvod k panice. Vypadalo to, že je po boji. Začal jsem tedy zkoumat, jak jsme z něj vyšli my.

"Hemmingsi, seš celej?"

"Jo"

"Hattfield."

"Dobrý."

"Gibbons."

"Jo"

"Gough."

"Ok"

"Dalton."

"Sem celej."

"Chico."

"Pohoda"

"Gailor" ...nic se neozvalo... "Gailore!"

"Co? Jo dobrý..."

"Tak mluv nebo ser písmenka, člověče!"

"Už mi z tý větve bolí prdel."

"Proto máš problémy s mluvenim?"

"Ne, s mluvenim ne. Ale se sranim bych moh..."

Vylezli jsme ze svých děr a obezřetně se prošli mezi zasaženými útočníky, zkoumaje, jestli náhodou některý není jen simulující záškodník. Nikdo takový mezi nimi nebyl. Po zemi se válela těžce bojem těžce poznamenaná těla. Ne všichni byli mrtví. Když jsem mezi útočníky procházel, někteří těžce zranění vedle sebe vycítili přítomnost člověka a bolestnými steny se snažili na sebe upozornit a žádali o pomoc.

"Bobe. Pojď sem nahoru prosimtě..." zavolal na mne Chico z vrcholu kopce. Šel jsem tedy za ním. Našel jsem ho stojícího nad dírou u níž leželo mrtvé tělo jednoho z mužů, kterým se povedlo vyšplhat nám po té vyvrácené borovici do zad. Tomu ale Chico nevěnoval pozornost. Koukal do díry. V ní seděl jak stěna bledý Henry Mitchell. Levou nohu měl od kotníku až do půlky stehna roztrženou. Seskočil jsem k němu a zkusil nahmatat tep. Ještě žil, ale nechybělo moc k tomu, aby vykrvácel. Vytáhl jsem dýku, uřízl mu nohavici a v oblasti třísel mu s ní zaškrtil nohu. Tlak ho zřejmě trochu přivedl k sobě, protože při utahování uzlu zasyčel bolestí, otevřel oči a podíval se na svoji zraněnou nohu. Věřím tomu, že kdyby mohl, zblednul by při tom pohledu ještě víc.

"Co teď ?" zeptal se Chico zvědav na další vývoj událostí.

"Teď se zas pojedem podívat na důl." odpověděl jsem, aniž bych se na něj podíval. Kouknul jsem se na hodinky. na nich svítil čas 2:45. Nálože v dole tedy ještě neexplodovaly. "Ale nejdřív zavláme šerifovi, ať sem zajede a postará se o Mitchella. S tim si budu potřebovat promluvit."