Bůhví pokolikáté už jsme spolu s Jakem Devlinem - naším posledním klientem - seděli v úřadovně dunstonského šerifa. Naše skupina byla v podstatě k boji připravena, ale celému tomu divadlu pořád něco chybělo. Vlastně jsme ani nevěděli, kdo proti nám stojí. Díky naší výpravě k dolu jsme si udělali představu o síle našich protivníků a o jejich vybavení, ale co jsou vůbec zač jsme nevěděli a vlastně jsme ani neměli možnost to zjistit. Nastalá situace by potřebovala nějak rozlousknout a nějaká hlubší znalost protivníka by tomu jistě neuškodila.
"Takže...co teď provedete?" zeptal se netrpělivě Devlin. "Vlítnete na ně?"
"Ačkoliv bych moc rád, otevřené konfrontaci se asi nevyhneme. Takže nejspíš vlítneme..." odpověděl jsem mu bez jakéhokoliv nadšení v hlase. Své k tomu měl i šerif.
"Jen takovou poznámku bych měl. Bylo by dobrý, kdyby ta vaše akce byla vyprovokovaná. Kdybyste je nějak dokázali přesvědčit, aby zaútočili první, bylo by to fajn..."
"Hmmm... což o to - přesvědčit bychom je asi dokázali," prohlásil Hattfield "ale jde o to, že oni mají přesilu 15:1 a tak by pro nás bylo lepší, kdybychom si bojiště vybrali my."
"Ray má pravdu. Ale myslim, že by se to dalo zařídit." zamyslel se Gibbons "Mohli bychom se zas podívat do toho dolu a tentokrát jim tam trochu zaškodit. Předpokládám, že díky Mantisovi o nás vědí a tak by neměli mít problém si domyslet, kdo jim tu škodu způsobil... A my si nějaký výhodný obranný postavení můžeme připravit už předtim."
Nutno přiznat Gibbonsově myšlence, že má hlavu i patu tam, kde by je člověk hledal. Pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu, ale nebylo to potřeba, protože pozitivní ohlas byl takříkajíc všeobecný. Otočil jsem se tedy na šerifa s otázkou, jestli o nějakém vhodném místě neví.
"No něco by se možná našlo. Potřebuju vědět, co od toho místa vlastně čekáte..."
"Nějaký kopeček. Obtížně přístupný... ale ne zas moc, aby to od útoku neodradilo. Ale i tak by bylo fajn, kdyby alespoň z jedné strany nebyl přístupný pokud možno vůbec..."
"Nic víc?"
"Ne."
Šerif sáhl do zásuvky pro mapu, rozložil ji na stole, chvíli hledal, aby pak ukázal na jedno míst: "Tohle by vám mohlo vyhovovat. Jinak nevim... Vemte si tu mapu a zajeďte se podívat..."
Hezky jsem poděkoval, sebral mapu ze stolu a odebral se k autu, Gibbons a Hattfield se mnou. Zorientovali jsme se celkem rychle a na místo dorazili po cca dvaceti minutách, z nichž nám deset minut zabralo motání po nebývale plných ulicích Dunstonu. Místo to bylo takřka ideální - zhruba dvacet metrů nad krajinu tu vystupoval kopec, jehož obvod byl zčásti tvořen skalami nad jakousi říčkou a zčásti řídce zalesněným svahem, který sice byl zdolatelný, ale málokdo by se do něj škrábal dobrovolně.
Na vrcholu kopce jsme našli vyhloubené obdélníkové asi metr a půl hluboké základy dvou srubů. Doléhali k sobě jedním rohem tak, že delší strany obdélníků na sebe byly kolmé. Jeden z nich byl zhruba uprostřed plochy na vrcholu kopce - ten jsme se rozhodli coby obranné postavení ignorovat. Druhý těsně doléhal na svah. Ten se naopak zdál velmi vhodný pro umístění Wolverina. Protější břeh řeky byl oproti zbytku krajiny také poněkud vyvýšený a s naším břehem byl spojen kmenem vyvrácené borovice. Otočil jsem se ke svým kamarádům a zeptal se:
"Tak co... necháme si tohle tady okolo?"
"No...a chce se ti hledat něco jinýho?" odpověděl mi otázkou Gibbons. Hattfield jen pokrčil rameny. Tak jsem z kapsy vyndal telefon a zavolal Chicovi.
"Nazdar vopičáku, sbalte se a připravte k odjezdu. Za chvilku se pro vás stavim."
"Jasný náčelníku."
Hovor jsem ukončil, Hattfieldovi s Gibbonsem řekl kam jedu a co tam budu dělat, sešel z kopce k autu a odjel. Pánové už byli připraveni u aut, všechno měli sbaleno. Jen moje, Hattfieldova a Gibbonsova výbava se válela na chodníku vedle jednoho z aut. Naložil jsem ji k sobě a zavelel k odjezdu. Cestou jsme se stavili koupit ještě nějaké hovězí konzervy, pár desítek metrů šňůry na prádlo a za Croftem. Požádali jsme ho, aby zbraně na Wolverinu zabalil do nějaké plachty, aby nebylo moc vidět, co se pod ní skrývá a na mapě jsem mu ukázal místo, kam s ním má přijet. Pokýval hlavou na souhlas a ještě se zeptal, za jak dlouho má vyrazit. řekl jsem mu, že tak půl hodiny po nás, nasedl do auta a odjel. Cesta k našemu kopci opět nezabrala více, než půl hodinu. Když jsme se všichni sešli na vrcholku kopce, jen jsme složili batožinu do té díry po základech, pro kterou jsme doposud neměli využití. Dalton zhruba uprostřed udělal ohniště, k němu dal pár kotlíků a do něj vysypal obsah všech konzerv. Carragher si od něj bral prázdné konzervy a tyto svazoval do dvojic a vyzkoušel, jaký dělají hluk, když se s nimi o sebe mlátí. Když měl hotovo, vzal konzervy sešel do půli svahu a začal s nimi mlátit, jestli to uslyšíme. Slyšeli jsme. Tak Carragher mezi několik stromů uvázal kus šňůry na prádlo a na ní plechovky zavěsil. Ne snad, že bych vzal dost šňůry na to, abychom s ní kopec mohli omotat, ale stačila na to, abychom měli solidní jistotu, že bez zaklepání k nám nikdo nepřijde...
Mezitím se objevil Croft s Wolverinem a otázkou, kam ho má zaparkovat. Jen co jsem mu na ni odpověděl, vypálil další. Prý jak se teď má dostat domů. Vytáhl jsem z kapsy klíče od auta a řekl mu, ať si ho vezme. Vděčně je přijal a zmizel.
Dál už se na obranu tohohle místa připravoval každý po svém. Stephens s Carragherem zaparkovali Wolverine do příslušné díry a naházeli na něj chrastí ze stromů. Gailor chodil okolo kopce desítky minut, než našel ten správný drn a tu pravou větvičku, kterou by si mohl vetknout do svého speciálního maskovacího obleku pro odstřelovače. A zatímco všichni ostatní se velice přesně dohodli na pozicích, které budou střežit, Gailor se dozvěděl jen tolik, že si má zalézt, kam chce a pak nám dá vědět.
Když bylo vše připraveno, obešel jsem vrchol kopce a spokojeně si chrochtal. Ačkoliv jsme pro obranu toho místa udělali v rámci svých možností všechno, na první pohled nebylo vidět, že by se tu něco dělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat