Po návratu z výpravy na Vancouver jsme se sešli v kuchyni našeho pronajatého domu a společně se šerifem a naším zbylým klientem dumali nad těmi několika papíry, které Stephens vytáhl z krbu v Mantisově chatě. Nálada byla poněkud rozpačitá. Měli jsme v ruce několik jistě zajímavých kompromitujících dokumentů, ale nikdo pořádně nevěděl, co si má myslet. Mantis, jediný člověk, který nám to mohl objasnit, spáchal sebevraždu. A navíc ve mně sílilo podezření, že s tím řezníkem v dole jsme se také trochu unáhlili...
"Tak co ste to z tý chatrče vlastně přitáhli?" optal se Hattfield a zase si mezi prsty mnul knír.
"Jsou to kupní smlouvy na pozemky v okolí Dunstonu a Everettu. Poslední dobou šly ceny dost dolu..."
"Jakto?"
"Kvůli těm vandrákům, co jsme vás na ně najali. Lidi se jich bojí, tak prodávají domy a půdu a mažou pryč."
"No a jsme tam, kde jsme byli. Proč Mantis ty pozemky kupoval? Zřejmě věděl, že neprodělá... nebo nešlo o zisk... ale proč si nás najímal na to, abysme odsud vypráskali lidi, který podle všeho dělaj pro něj?"
"To já nevim pánové." pokrčil rameny klient "víte - já a Mantis nejsme jediný, kdo vás financuje. Přispívá asi osm lidí z Dunstonu, já a Mantis jsme byli jenom jednatelé. Je možné, že Mantis jako jeden z nejmajetnějších lidí by byl dost podezřelý, kdyby se do toho nevložil také."
Musel jsem uznat, že to má logiku. Uvážím-li navíc, že Mantis věděl přesně kde jsme a co tam děláme, mohl nás klidně nechat pobít a neúspěch naší operace pak použít jako argument, kterým by podpořil svůj názor na věc - že bojovat nemá smysl. A mohl by si dělat, co by chtěl. Tuhle úvahu mi klient potvrdil.
"Víte - ono mu možná bylo jedno, jestli přijedete nebo ne. Klacky pod nohy vám mohl házet vždycky. Navíc, jak jste říkal, že je těch vandráků nějak víc, než jsme vám řekli - to přeci taky může bejt Mantisova práce, ne?"
"To může. Jak dlouho jsou v Dunstonu?"
"Usídlili se v tom dole asi dva týdny před tím, než jste přijeli vy."
Podíval jsem se po svých kamarádech a v duchu se jim omlouval za tu rejži, do které jsem je dostal. Sám sebe jsem se ptal, jestli za to ty peníze stojí. Skoro jsem při těchto úvahách zapoměl na Jane a jejího syna a že právě oni dva jsou důvod, proč se plácám v tomhle vidlákově.
"Moc se s tim serem!" prohlásil Stephens a ještě dodal: "Mít tady rotu Scimitarů, tak by viděli tóčo, vo jakym se jim nezdálo..."
"Velmi se omlouvám Tony, ale rota Scimitarů se mi už nevešla do batohu." odpověděl jsem mu na jeho postesknutí. On se na mne podíval a zcela vážným hlasem se mne zeptal, k čemu mi takovej batoh vlastně je. Na to jsem odpověď už neměl. Šerif zřejmě ano.
"Ten Scimitar, jak zmínil tady kolega, je to takovej ten mrňavej anglickej tank?"
"Jo to je von" odpověděl Stephens s hrdostí v hlase "proč se ptáte?"
"No...jestli sháníte nějaký vozidlo tohodle druhu, možná bych mohl pomoct."
V tu ránu jsme všichni zůstali civět s otevřenou hubou. "Tady má někdo tank?" zeptal jsem se udiveně.
"Jo má... Viděli jte v Dunstonu ten kšeft s dřevěnym nábytkem? Je přímo proti hospodě. Majitel, nějakej Milton Croft, je moc šikovnej chlap. Sám si v lese vybírá stromy, ze kterejch vyrábí, sám si ty stromy poráží a sám si je vodtáhne na pilu a pak k sobě do dílny. No a k tomu tahání používá starej odstrojenej tank. Myslim, že je to Wolverine. Řiká vám to něco?"
"Jo něco jo. A ten Croft by nám ten tank půjčil?"
"Určitě se můžem zeptat. Stavte se za mnou ráno, zajdem za nim."
...
Okolo deváté hodiny ráno jsme já, Stephens a šerif stáli v garáži u dílny Miltona Crofta a přemlouvali ho, jestli by nám na chvilku nepůjčil svůj tank.
"A co s nim budete dělat?"
"Zas ho vystrojíme a potáhnem na ty vagabundy."
"Ale jich je hodně. Já bych o něj nerad přišel. On mě totiž tak trochu živí, víte?"
"Pokud vim, tak těžký zbraně nemaj."
"Jo pokud víte... vy ste se jich ptali?"
"Tak něco."
"Aha... a umíte to vůbec řídit?"
Otočil jsem se na Stephense a viděl jen jeho široký úsměv. Umíme to řídit. Croft sice nebyl ani trochu nadšený, ale Wolverina nám půjčil. Se Stephensem jsme si ho hned prohlédli. Od pohledu tomu chyběl jenom kanón v přední a vyvážení v zadní části věže. Na krytu převodovky byl přišroubován mohutný křovinořez, vzadu jsme našli tažný systém upravený pro práci v lese.
"Tak jak to vidíš Tony?" zeptal jsem se odborníka aniž bych spustil oči z nové hračky.
"Trochu upravíme lafetu a fouknem tam ty dva půlpalce, co ty na to...?"
"Jo proč ne - co s nima jinýho taky...?"
Ještě jsme se optali pana majitele, jestli mu nebude vadit menší zásah do konstrukce věže. On se na ní zadíval, pokrčil rameny a prohlásil, že je mu to jedno, hlavně když to zůstane pojízdný...
Žádné komentáře:
Okomentovat