Do dolu jsme se opět vydali čtyři s tím, tentokrát dovnitř půjdeme všichni. Snajpra i kulomety nechali na kopci - kulomet i odstřelovací puška jsou zbraně nevhodné pro boj v uzavřených prostorách, tak jsem před Daltonovým Brenem a Gailorovou Endfieldkou dal přednost Sterlingům pánů Hattfielda a Gibbonse. Místo Carraghera, který teď tvořil polovinu posádky Wolverinu, šel Sean Hemmings, takže z původní sestavy jsem zbyl pouze já. Než jsme vyrazili k dolu samotnému, zastavili jsme se v u Devlina, který nám sehnal osm časovaných důlních náloží. Rozdělili jsme si je a vyrazili. Tentokrát jsme s autem zajeli našemu cíli podstatně blíže, než při první návštěvě. Počítali jsme totiž s tím, že na zpáteční cestě budeme mít naspěch. Další postup byl stejný jako během první výpravy, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsme vyrazili až po půlnoci a cestou jsme nepotkali žádnou vysokou. Čím blíž k dolu jsme byli, tím víc jsem byl nervózní. Stále mi nešla z hlavy myšlenka, že jsme tam po sobě minule něco neuklidili a oni na nás teď třeba čekají.
Existuje poměrně spolehlivá cesta, která vojáka donutí nemyslet na ptákoviny. Tou cestou je konfrontace s nepřítelem. Na tu došlo poměrně brzy. Asi padesát metrů od skrytého vstupu do dolu jsme si všimli dvojice mužů, kteří zřejmě byli na hlídce. Gestem jsem zastavil skupinu a dvojici pozoroval. Šli vedle sebe, družně diskutovali a půjčovali si láhev bůhvíčeho. Zřejmě právě díky jejímu obsahu jeden z nich pocítil potřebu si odskočit. Našel si pro tento účel nedalekou velmi útulnou křovinu, za níž o pár chvil později vykrvácel, když mu Hemmings dýkou rozpáral hrdlo. Jeho kolega mezitím čuměl do blba a něco si pobrukoval. Že se kolega nevrací mu začlo být divné asi za dvě minuty. Šel se podívat, co se s ním stalo a skončil úplně stejně. Nechali jsme těla ležet a šli dál. Do dolu jsme vstoupili stejnou cestou jako při první výpravě. V chodbě, do které jsme se touto cestou chystali vstoupit, jsme zaslechli pomalé klidné kroky. Jejich původce jsme nechali projít kolem nás, aby ho posléze zlikvidovala tlumená rána do týla. Spolu s Hattfieldem jsem tělo odtáhl do dílny na konci chodby a tam ho nacpal pod jeden z pracovních stolů. Hemings s Gibonsem čekali u dveří do prázdné řídící místnosti. Neviděl jsem důvod vymýšlet nějaké nové neotřelé postupy, proto jsem skupinu i nadále vedl cestou, kterou jsme s Carragherem vyšlapali při naší první návštěvě tohoto místa. Průzkum máme za sebou, teď je čas tu nadělat nějakou paseku. Začali jsme se proto poohlížet po nějakých vhodných místech, na které by se daly umístit nálože. První z nich skončila na železné konstrukci schodiště vedoucího z řídící místnosti do šachty ke kolejišti. Časovač jsme nastavili na čtyři hodiny.
Další dvě nálože jsme umístili do těsné blízkosti trafostanic pod koleje, vedoucí betonovými skružemi ke skladišti. Podloží těchto kolejí tvořil poměrně jemný štěrk, bylo ho všude dost, tak jsme jím obě nálože zasypali. Nějaké výbušniny jsme chtěli nastražit i do skladiště samotného, ale docela dlouho jsme neměli tušení, kam s nimi, aby nebyly příliš na očích. Pak se Hattfield zahleděl na bedny vyskládané na nákladových plošinách (dost jich přibylo) a dostal nápad.
"Hele, co kdybysme vybrakovali nějaký ty bedny a dali ty bomby do nich? Ještě vymyslet nějaký vhodný umístění..."
"Dal bych je do nějaký bedny dál vespod a dál od vchodu. Když to řachne a někdo se sem zrovna požene, tak dostane celou tou stěnou přes držku." prohlásil suše Hemmings. Podíval jsem se na hodinky, na nichž jsem si při pokládání první bomby nařídil půlnoc, abych věděl, kolik času máme. Do exploze zbývaly tři hodiny padesát, s rozumnou rezervou na opuštění dolu tři a půl hodiny. To jde. Tak jsme sundali jednu z beden, otevřeli jí a část jejího obsahu nahradili náloží. Jelikož bedna byla plná ručních granátů, tu část, která musela ven, jsme si nastrkali do kapes. Mohli by se hodit. Pak dostal nápad i Gibbons.
"Hele...jak dlouho by těm frajerům mohlo trvat, než by se zvenku dostali k tý boudě, jak sme tam foukli tu nálož?"
"Z těch baráků venku? Během deseti minut tam musej bejt. Proč?"
"A myslíš, že kdyby byli u tý boudy a něco by řachlo támhle vzadu" ukázal směrem k místnosti, za níž jsme s Carragherem našli řezníka "bylo by to slyšet?"
"To bez diskuze... co plánuješ?"
"My jsme sem od tý boudy došli pomalym krokem za nějakejch osm-deset minut, je to tak?"
Kývnul jsem na znamení souhlasu, ale na opakování své otázky rezignoval.
"Takže kdybys běžel, jak dlouho by to mohlo trvat?"
"Ani ne polovic...můžeš se konečně vyžvejknout? Vo co ti de?" reagoval za mne Hemmings.
"To je jednoduchý. Představ si, že první exploduje ta nálož pod tou boudou. Poběžej k ní. Až budou u ní, uslyšej výbuch odtamtud" řekl a ukázal do stejných míst jako před dvěma otázkami."část z nich nebo možná všichni tam poběží. Když se to dobře sladí, tak by ve chvíli kdy tudy poběží, mohla vybouchnout ta nálož, co jsme dali tady do tý bedny."
"Což o to, špatnej nápad to neni, ale co když už ten první výbuch tu chodbu zavalí a sem se nikdo nedostane?"
"Tak tam nemusíme cpát tu nálož celou. Necháme tam dvě ruličky, jen aby to bylo slyšet..." odpověděl s úsměvem na rtech Gibbons. Jeho plán opravdu nebyl špatný. Pokud by vyšel, zbavili bychom se velkého množství protivníků, aniž by nás kdy zahlédli."
"Tak dobře. Teď tý boudě zbejvá 3:38. Skoč k ní a odeber kus tý nálože, pak se stav u trafostanic a přešteluj je na 3:45 a až to budeš mít, hoď jednu nálož tamhle dozadu, na kolik jí nařídit ti řeknu až to budeš připravovat. Pak uděláme i tuhle tady. A cestu si prosimtě stopni..." Sotva jsem to dořekl, dostal jsem konečně i já nápad. Vzpoměl jsem si na řezníkovu káď s kyselinou a pokynul Hemmingsovi, ať běží za mnou. Ani jsem mu nestihl říct, aby se nenechal moc rozházet tím, co uvidí. Ale on se zachoval jako pravý profesionál a prohlásil, že blít půjde až po akci.
Pod řezníkovým pracovním stolem jsme našli tři pětilitrové kanystry s koncentrovanou kyselinou sírovou. Dva jsme vzali a odnesli je k nákladovým plošinám. Mezitím se vrátil i Gibbons.
"Teď jim zbejvá 3:41." ohlásil, aniž by se ho někdo ptal.
"Dobře, tak tam vzadu ji nařiď na 3:50. A ještě něco - jak dlouho by to trvalo od boudy k ústí toho tunelu?" zeptal jsem se Gibbonse a ukázal mu k místu, kam se chystal položit nálož.
"Vyzkoušíme." řekl a odběhl umístit nálož. Když se vracel, ani se u nás nezastavil, běžel k boudě, od ní zase zpět k ústí a stopoval si čas.
"4 minuty."
"Fajn. Tak tyhle tři nálože nařiď na 3:54."
"Tři?" koukal na mne divně Gibbons.
"Jo tři..." odpověděl jsem mu a ukázal mu dvě nálože izolepou přilepené ke kanystrům s kyselinou "a tyhle dvě posadíme někam vysoko..."
Takže jsme vybrali ještě po jedné bedně na každé rampě a ty pak položili úplně nahoru. Poté jsme se sebrali a šli se podívat do laboratoří, k nimž vedli dveře ze skladiště. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, ohmatávali součástky, které se váleli po pracovních stolech, tu a tam nějakou strčili do kopce, jinou rozšlápli. Laboratoř se stala posledním místem, kde jsme položili nálož. Nenapadlo nás nic lepšího, než ji dát do zásuvky pracovního stolu uprostřed místnosti a šli jsme pryč.
Právě jsme šli okolo trafostanic, když jsme zpoza rohu zaslechli hlasy. Nebylo jich právě málo. Schovali jsme se za trafostanice a čekali, co se bude dít. Naším směrem se hnala šestice mužů v šedých uniformách, se zbraněmi v rukou a přísným výrazem ve tváři. Když šli kolem nás, všichni čtyři jsme se vyklonili ze stínu oněch plechových beden a spustili palbu ze samopalů. Na vzdálenost necelého půldruhého metru byla naprosto zničující. Šestice mužů padla k zemi jako podťatá a do štěrku se začla vpíjet jejich krev. Zběžně jsme prohlédli těla a hleděli co nejrychleji zmizet. Jen co jsme po schodišti vyšplhali do řídící budky, zaslechli jsme pod sebou dusot těžkých bot a nějaké hlášky o "těch zasraných anglánech, co by si zasloužili nakopat prdele..." Neubránil jsem se škodolibému pousmání. Na druhou stranu jsem se trochu bál, že najdou a zneškodní nálože.
Teď už potichu jsme se vrátili k autu. Štěkot psů a vzteklý řev našich protivníků nám dával tušit, že s útokem na kopec otálet nebudou.
Žádné komentáře:
Okomentovat