Kapitola dvacátá šestá

...střelec na vinici...
Let do Španělska jsme s Jane většinou prospali. Nebylo na co koukat - video nás nezaujalo a za okny bylo vidět jen souvislou šeď nízko ležících mraků. A kdyby to nebyla souvislá šeď nízko ležících mraků, bylo by stejně vidět jen obludně velká plocha slané vody Biskaje. Po poledni jsme přistáli v Madridu, kde jsme pak zabili přes dvě hodiny poflakováním po letištní hale při čekání na vnitrostátní linku do Cádizu. S Jane jsme udělali takovou malou dohodu - najdeme Gougha, ať je kde chce a odtáhneme ho do Anglie třebas násilím... Ale uděláme to až zítra. Ne snad, že bych byl unaven cestou, jen těžce nesu ony cestovatelské přípravy, kterých je zvláště u letecké dopravy přespříliš a dvouhodinovým letem tak zabijete celý den. Tak jsme se s Jane ubytovali a prošli se po městě, abychom den zakončili večeří v jedné malé příjemné restauraci, jejíž jméno si nepamatuji...

Druhý den jsme si procházku zopakovali. Tentokrát však měla hlubší smysl. Chodily jsme okolo různých vinoték (těch v Cádizu a zřejmě ve Španělsku vůbec není málo) a hledali tu etiketu, kterou Jane viděla v té své vinařské encyklopedii. Během dopoledne jsme si skoro nohy ucourali a bez výsledku.
Štěstí se na nás usmálo až při obědě. Seděli jsme v jedné zahradní restauraci, pojídali nějaké zajímavě upravené mořské živočichy a čas od času se zadívali na Goughovu láhev v knížce. Ta ležela otevřená na příslušné stránce na malém kousku volného místa na stole... Když měl číšník zase jednou cestu kolem, zadíval se do knihy také.

"Promiňte, že ruším. Nemohl jsem si nevšimnout vaší knihy a láhve na té fotce... Tohle víno pochází z jedné nedaleké vinice, přáli byste si ho ochutnat?"

"Jistě... proč ne... Neznáte náhodou majitele?" odpověděl jsem číšníkovi na jeho zdvořilou otázku a s nadějí se zeptal na Gougha.

"Jen od vidění. Občas sem své víno vozí sám... jestli s ním chcete mluvit, počkejte do zítřka. Na zítra u něj máme objednanou dodávku..."

"Výborně. Rád se zastavím. V kolik se asi tak ukáže?"

"Obvykle jezdí po poledni." na to se číšník rozesmál "nedrží siestu. Inglés - divný člověk." Poslední větu doprovodil poklepáním na čelo, lehce se uklonil a odešel za svými povinnostmi.

O necelých 24 hodin později jsme s Jane opět seděli v této restauraci a čekali na Gougha. Oba jsme byli poněkud nervózní a tak jsme před sebou měli takřka netknutou mísu s jakýmsi letním salátem. Vypadal a jistě i chutnal velmi dobře, ale já měl žaludek trochu na vodě a k jídlu jsem moc chuti neměl. Bylo přesně půl jedné, když před restaurací zastavila dodávka, z ní vystoupil muž s velkým slamákem na hlavě a šel kamsi do veřejnosti nepřístupných částí restaurace. Číšník, který si nás pamatoval ze včerejška, přistoupil k našemu stolu a oznámil nám, že náš vinař je tady. Řekl jsem Jane, aby počkala u stolu a šel k dodávce. Zastavil jsem u ní a chvíli si jí prohlížel. Byl to jakýsi morálně i fyzicky zastaralý citroen, který na pohled moc důvěry nebudil. Ale jak znám majitele, menší nepohodlí není žádná katastrofa...

"Crayfish? Co tu děláš?" vytrhl mne z vizuální exkurze po svém autě Harrold Gough.

"Zdravíčko Harry. Já tady hledám tebe. Potřeboval bych s tebou probrat jednu takovou... pracovní záležitost."

"Pracovní záležitost jo?"

"No jo... Sem už pryč z armády. Otevřel sem si detektivní kancelář. Před časem za mnou přišla ženská, že se jí ztratilo děcko, tak ho hledám..."

"Tady neni."

"Já vim, že tady neni. Nechal bys mě prosimtě domluvit? Našel sem chlapa, kterej s tim asi má něco společnýho. Potřeboval bych s nim o tom mluvit, ale on se zašil v nějakym americkym vidlákově s partou vandráků. A právě o těch bych s tebou chtěl mluvit."

"Se mnou? O americkejch vandrácích? Co je mi do nich?"

"Místní si mě najali, abych s partou chlapů ty vandráky ty vandráky z toho jejich vidlákova vyštípal..."

"Mhm...asi ti rozumim... mam se teď jako sbalit a jet s tebou natrhnout jim triko, jo?"

"Jo...zhruba tak."

"Já mam dost práce tady"

"Jo...a máš za ní 30 tisíc za dva tejdny?"

"Dolarů...?"

"Liber!"

Gough se na mne podíval, pokýval hlavou a vyřkl ortel: "Podumám o tom. Jak dlouho tu budeš?"

"Nejvejš tejden."

"V sobotu se ozvu." řekl, podal mi ruku a přestal si mne všímat.

...

Byla sobota devět hodin ráno. V hotelovém pokoji zazvonil telefon.

"Crayfish u telefonu"

"Nazdar... tady Harry. Řikals třicet tisíc liber?"

"Jo."

"A výlohy?"

"Hradí klient."

"Dobře...jdu do toho. Uvidíme s v Londýně." řekl a zavěsil. Celou dobu, co jsem s Goughem mluvil, se na mne Jane koukala s tázavým výrazem v očích. Když jsem zavěsil, jen jsem kývnul. Tázavý výraz se změnil v nadšení, jehož plnou sílu jsem poznal díky razanci, s jakou se mi Jane vrhla kolem krku...