...parta se rozrůstá...
Bylo úterý ráno. Já měl prázdnou ledničku a Jane žaludek. Tak jsme se sebrali a šli nakoupit. Chodili jsme po místní samoobsluze, dohadovali se o tom, co koupit, co nebrat... Díky Jane jsem zjistil dvě věci:
1) Nic z toho, co jím, mi nesvědčí. Vlastně už asi žiju na dluh...
2) Zvenku to mohlo vypadat, že k sobě s Jane patříme. Takový normální páreček na nákupu. Vlastně mi to nevadilo...
Ploužíce se mezi regály jsem přemýšlel o tom, jestli by bylo vhodné, resp. jak moc nevhodné by bylo začít si něco s klientkou. Zamotával jsem se do těch úvah čím dál víc, ale naštěstí mne z toho vysvobodilo zadrnčení mobilního telefonu, které mi oznamovalo příchozí SMS.
DOBRE DOPOLEDNE CRAYFISHI. V JEDENÁCT U TEBE V KANCELARI.
Neznámé číslo, bez podpisu... zkrátka se objevil užitečnější námět na přemýšlení než mezilidské vztahy. Beztak s nimi nic moc nevymyslím.
Dorazil jsem tedy náležitě navnaděn na jedenáctou do své kanceláře. Bez mučení přiznávám, že jsem čekal všechno možné, jen tohle ne. V mojí židli se placatil Sean Hemmings, v koutku úst svíral štíhlý doutník a lehce se usmíval.
"Nazdar Bobe, prej si vypsal talentovky..." vypůjčil si citát ze Sedmi Statečných...
"Jo tak něco... shánim lidi na takovou jednu práci v Americe. Je za to 30 000,- na dřevo plus výlohy.
"To by šlo. A jak ses k tomu dostal prosimtě?"
"Na jednoho z těch maniků sem se vyptával, jemu se to nelíbilo, tak poslal pár kámošů, aby mi upravili fasádu..."
"A...?"
"Neupravili..."
"Dobře. A kolik těch vořechů je?"
"Asi šedesát."
"A kolik chlapů máš ty?"
"Šest"
"Sedm. Kdy vyrážíme?"
"Až budeme všichni."
"Aha...a kolik nás má bejt? A kdo vůbec?"
"Tyhle plus já a Chico." odpověděl jsem a podal Hemmingsovi seznam, který jsme s Chicem vypracovali. Ten jej projel očima od shora dolů a nazpátek, pokýval hlavou a zhodnotil jej jako ucházející.
"A kdo ještě chybí?"
"Stephens, Gailor a Carragher."
"O Carragherovi vim. Dělal pyrotechnika nějaký kapele. Pak se chyt v nějakym rockovym klubu, kde dělá světelný efekty a jiný podobný ptákoviny. Mu dám vědět a uvidíš, jestli se ozve..."
"A kdy to tak mam čekat?"
"Zejtra...pozejtří... Do konce tejdne se buď ozve nebo nejede."
"Dobře. Dík."
...
Byla středa večer. Seděli jsme s Jane na pohovce, poslouchali Bolt Thrower (Jane je neznala, ale říkala, že ráda "ochutná"), něco četli... Takřka rodinná idylka. Telefon mi oznámil příchozí SMS. Stálo v ní: JEDU. DUNCAN
Velmi stručné, ale Duncan nikdy nebyl nijak zvlášť užvaněný...
Žádné komentáře:
Okomentovat