Jak jsem byl za kultůrou...

Onehdá jsem dostal dopis od jedné kamarádky. Mimo spousty osobních (rozuměj pro širokou veřejnost nezajímavých) záležitostí zmínila i umělecké ambice svého mladšího bratra...
"15.dubna má Mef koncert. Půjdeš?"

Mef? Koncert? On hraje? Jak jsem se na přiložené webové adrese dozvěděl, tak hraje na baskytaru v jedné doom-metalové partičce. Samozřejmě, že jsem šel - neviděl jsem ho už asi šest let a pokud si dobře vzpomínám, býval to fajn kumpán a na pošťáckých táborech jsme spolu nejednu malinovou Deštěnku zkonzumovali... Se slzou v oku zavzpomínal jsem na doby, kdy mne víc než dívky zajímala teplota vody v rybníce a zatoužil dávného přítele vidět. A krom toho jsem byl dost zvědavý, jak se takovej prcek pere s basovkou.

Před sedmou hodinou večerní se nás parta sešla na I.P.Pavlova odkud jsme, dychtivy nevídaného kulturního zážitku, vyrazili směrem k hospodě U Havrana v Hálkově ulici číslo 6. "Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí" říká se a něco na tom asi bude. Na místo jsme dorazili zhruba v 19:00 - v době, kdy měl koncert začínat a nevelká místnost, v níž underground čpěl z každé cihly, byla dost plná na to, abychom se strachovali o to, máme-li si vůbec kam sednout. Nakonec jsme se k jednomu stolu poskládali tak divoce, že pokud chtěl někdo z nás jít třeba pro pivo, musela mu nejdříve uhnout polovina hospody... Za barem stál chlapík, který vypadal jako Danny Trejo ve filmu Od soumraku do úsvitu a celkový dojem z místa dokonale dokresloval...

Nicméně o kulturu jsme nepřišli. Zhruba ve třičtvrtě na osm nám pořadatel oznámil, že koncert začne cca o půl hodinky později. První kus - cover Breaking the law - jsme slyšeli někdy okolo v půl deváté... Pokud se vám zdá, že na tom čase něco nesedí, nevšímejte si toho. Já to včera provedl také tak a zážitek mi to nijak nekalilo... Ačkoliv kamarádovi Sigh of Despair zahráli pouze šest nebo sedm písniček ( z toho tři covery - zmíněné Breaking the law a pak Sweet dreams á la Marylin Manson a Die, die my darling, kterýžto kus já znám v podání Metallicy...), myslím, že na kluky, který si s kytarama hrajou asi tak dva roky, nehráli vůbec špatně... Kam se hrabe Anetka Langerovic. Howgh!

Po Sigh of Despair následovali dvě věci:
1) Po šesti letech jsem si s kamarádem zase pokecal. A měli jsme si toho dost co říct...
2) Vystoupení skupiny Wish of the Night - Nightwish revival. Neptejte se mne, jaké písničky hráli. Neřeknu vám to, protože Nightwish až tak moc v uchu nemam. Ať hráli cokoliv, hráli to dobře...

Postupem času se lehce rozpačitá nálada v sále (způsobená nejspíš decentním zpožděním) plynule změnila v těžko popsatelnou atmosféru, kterou na normálním koncertě asi těžko zažijete. Na normálním koncertě totiž asi těžko budete stát nějakých dvacet čísel od muzikantů...