Kapitola dvacátá čtvrtá

...výběrové řízení...
Když nevíš, tak se zeptej. Něco pravdy na tom bude. Z té party válečníků, na které jsme se s Chicem shodli jako na All Stars teamu pro odhánění much, já nejsem schopen najít ani jednoho. Už když jsme o tom s Chicem mluvili poprvé, toto tajemství jsem mu svěřil. Díky tomu jsme teď u mne v kanceláři seděli tři. Já, Chico a Dalton - pořád měl to růžové tričko a kožené kalhoty... Dělal vyhazovače v jednom nočním klubu a když za ním Chico přišel a nabídl mu střelnici a třicet tisíc k tomu, neváhal ani na moment.

"Ralfík mi něco málo řek, ale ty prej víš víc. Takže povidej přeháněj..." chvíli jsem na Daltona nejapně zíral. Dalton je totiž jediný, kdo Chicovi říká jménem...a ještě zdrobnělým. Už jsem to dlouho neslyšel, a tak mi nějakou dobu nedocházelo o jakym Ralfíkovi je řeč...Nakoplo mne až Chicovo: "Kurva Daltone, kolikrát ti mam řikat, že když mi řikáš Ralfíku, běhá mi mráz až na prdeli..."

"Jedna ženská si mě najala, abych jí našel syna...malý děcko... Všelikýma cestičkama klikatýma sem se dostal až do Emeriky. Tam sem dal přes hubu nějakejm vandrákům a na to konto si mě najali nějaký místní boháči, abych je zbavil takovejch jedněch...vejrostků..."

"No Ralf...Chico se zmínil, že je to divná historka... Ale ty širší souvislosti mi asi můžou bejt ukradený, ne?"

"Jak to vemeš... Je možný, že toho kluka má jeden z těch vandráků. Má chlebodárkyně by asi nebyla ráda, kdyby její synátor došel k újmě naší rukou. ale jinak...už je to jen moje starost no."

"Áha... dobře. Kolik jich je?"

"Prej šedesát... plus mínus..."

"A nás?"

"Zatim jen tři..."

Dalton zadumaně pokýval hlavou, párkrát zatěkal pohledem mezi mnou a Chicem, aby se po pár vteřinách vyslovil: "Aspoň to bude vyrovnaný, ne..."
Chico s pousmáním reagoval: "Ne. My budem mít navrch - počitá se s deseti lidma."

"Se kterejma?"

Po desce stolu jsem Daltonový směrem posunul papír s osmi jmény.
"Tyhle."

"To jde." zhodnotil moji a Chicovu pětiminutovou práci.

"Nevíš o někom z nich?"

"Jo...o Hattfieldovi. Je to kolega z práce... A taky o Irovi...s tim občas dělám nějaký...speciální zakázky..."

"Hmmnooo...takže taky kolega z práce..."

"Jo jo...přesně tak." odpověděl Dalton s úsměvěm na moji rozpačitou otázku.

"Dej jim vědět, že bych s nima rád mluvil, jo... takhle - pudou do toho?"

"Kámo...třeba i bez tebe. Hattfielda tu máš zejtra... S Irem se domluvim a dám ti vědět."

S tím jsme se rozloučili. Dalton se sebral a už už chtěl odejít. Ve dveřích se ale zastavil, otočil, hodil po mě tázavý pohled, který byl následován otázkou: "Prosimtě, co to máš před těma dveřma?"

"Šílenou sousedku. Si skoro zakop vo květináč, co? To mi dělá běžně."

"Se seber ne... Udělej s ní něco!"

"Myslíš jako, že bych ti zadal nějakou ... speciální zakázku?"

Na to se Dalton jen pousmál mrknul na mne a odešel.