Vkus mých uší...

aneb Jak jsem přišel k War metalu

Jako dítko malé, leč ukolébavkám odrostlé mi byla muzika tak nějak fuk a poslouchal jsem vše, co se linulo z našeho rádia. A jelikož tatínek měl (a stále má) rád country, tak jsem to poslouchal také. Až se divím, jak tolerantní jsem toho času býval a co všechno moje uši překousli, ačkoliv nikdy nebyly vybaveny zuby... Musím se totiž přiznat, že dnes country nemusím. A když říkám "nemusím", věřte, že mě to stálo poslední zbytky mé výše zmíněné tolerance...

Mohlo mi být okolo deseti let, když mne pohltila muzika, kterou produkovali v letech šedesátých Beatles. Stalo se tak v den kdy jsem se naučil plavat, u strýce, který za to, že jsem se neutopil, pustil mi na videu Perný den. K mé soukromé beatlemánii tou dobou přispívalo kdeco, až mám dojem, že to byl čísi záměr. V rádiu pravidelně v neděli, tuším od 16:00, běžel pořad "Beatlemánie" a v televizi dávali dokumentární seriál "Antologie Beatles" , později byla vydána tři dvojalba nesoucí stejné jméno a mapující tvorbu Beatles od Hamburských začátků po rozpad skupiny. Ještě je mám schovaný...

Ani nevím kdy, jak a proč vůbec se to stalo, ale beatlemánie mne pustila a já se začal poohlížet po novém idolu. Po krátkém úletu se skupinou Offspring jsem si v knihovně ze zvědavosti půjčil kompilační CD ZZ-top a idol byl nalezen... Dokonce dva, protože můj taťka, který se hardrockové muzice vůbec nevyhýbá, vzpomenul na vojnu a hodiny strávené poslechem Svobodné Evropy. Vzpoměl si, že tam tenkrát hráli takovou jednu písničku, která se mu hodně líbila. Tou "takovou jednou písničkou" byl Iron man od Black Sabbath. A protože tito neměli pouze jednu dobrou písničku, chytli mne taky.

Od té doby značně narostl počet skupin, které se mi dostaly pod kůži. Stalo se tak díky rádiu Beat a jeho pravidelnému nedělnímu nášupu v podobě pořadu Hard'n'Heavy. Nevím, jak je tomu teď, ale v první hodině tohoto pořadu býval miniprofil nějaké rockové nebo metalové formace. Tímto způsobem jsem se dostal třeba k Helloweenům, k Manowar, Judas Priest,...A asi bych neměl zapomenout na nejprovařenější metalovou kapelu všech dob - Metallicu.
"Válečník" z bookletu Manowar

Asi jste si všimli té "tvrdnoucí" tendence (kamarád jí nazval "erektivní"). Ta pokračuje nadále. Z jedné návštěvy u kamaráda jsem si odnesl sedm CD plných mp3 muziky. A to muziky v pravdě pekelné... Nightwish, Soulfly, Megadeth, Entombed, Soilwork, Cradle of Filth, Bolt Thrower,...

A právě naposled zmínění Bolt Thrower jsou zřejmě partou, kterou jsem hledal. Původně death metalová skupina je dnes nazývána průkopníky stylu, známého jako War metal. Proč tomu tak je vám bude zřejmé ihned, jakmile uslyšíte názvi jejich alb a titulů... Mercenary, Behind enemy lines, To the last..., No guts-no glory,... A důvod, proč jsem jimi tak unešen? Jednoduché. Znáte ten pocit, kdy slyšíte písničku - nějakou část, třeba chytlavý kytarový rif, líbí se vám, ale...pak to zabije zpěv, nebo prostě přestanou hrát ten rif... Mne to potkalo třeba se skupinou Krabathor. Album Cool Mortification začíná věcí Absence of Life. Tento kus je uveden geniálním rifem, který by bylo nanejvýš vhodné zachovat během celé písně jen ho decentně rozvíjet. To se však nestane, jak jsem řekl - zabije to zpěv. Tohle se vám u Boltů nikdy nestane. Základní rif té či oné písně je zachován a zpěvem se rozhodně neplýtvá...

Tolik pro začátek. Ne článku, rubriky... Občas bych sem chtěl napsat něco o některé mé oblíbené... Reakce uvítám a pokud budete znát "něco podobného", co jsem nezmínil, dejte vědět a já si rád rozšířím obzor...