sobota 26. února 2005

Střední...

...aneb Jak jsem včera vzpomínal

Letos tomu bude dva dlouhé roky, co jsem po úspěšně složené maturitní zkoušce opustil SPŠ strojní sídlící v Odolené vodě (Případným hnidopichům se rovnou omlouvám, že jsem název obce nějak zkomolil). Od té doby jsem na strojní fakultě ČVUT a už si zdaleka tak nepískám...A nejde ani zdaleka jen o to, že mne stojí značné úsilí se na škole byť i jen udržet.


Celkem nedávno se mi ozvala kamarádka - bývalá spolužačka, jestli bych se náhodou nechtěl na střední podívat... s ní samozřejmě. Jelikož jsem ji ani školu drahnou dobu neviděl, neváhal jsem... Ze setkání s ní jsem měl malinko strach... Když jsme ještě bývali spolužáci, dost jsem na ni trpěl... no - miloval jsem ji. Až je mi trochu stydno, když si na to vzpomenu - já ji nemiloval jako blázen, ale jako hňup a to se nedělá...


Samotná návštěva školy byla sice velmi emotivní, ale krátká. Není divu, byl pátek okolo jedenácté hodiny dopoledne a výuka se pomalu chýlila ke svému konci. Navíc čtvrťáci měli toho dne maturitní ples a jejich třídní profesor měl stejně jako oni volno na přípravu...


Naše paní profesorka třídní - dnes zástupkyně ředitele - nás přivítala s otevřenou náručí a vůbec bylo zřejmé, že nás ráda vidí. Jiný vyučující přidal několik žertovných poznámek (hlavně na naši adresu - jak jsem řekl, ta sestava, ve které jsme tam byli, je obzvláště profláknutá...) Matikářce jsem udělal radost hlavně tím, že mám zkoušku z matiky a nedělám jí ostudu... Kdyby věděla všechno, myslím, že by její nadšení nebylo až tak bezmezné... ale nač jí kazit radost...


Popřáli nám hodně štěstí do života a já si nemohl nevšimnout, že když jsme odcházeli, naše pohledy byli tak nějak smutnější...

8 komentářů:

  1. Vzpomínky na doby minulé jsou krásné a když je porovnáš se současností, vždy Ti tak nějak vženou smutek do srdce.
    Ale jsou naše, jen a jen naše...

    OdpovědětVymazat
  2. Pravda, pravda... ten smutek mi na tom trochu vadí...

    OdpovědětVymazat
  3. Takových smutků ještě příjde. Život je samá záhada. Nikdy nevíš, z které strany na Tebe vykoukne další.
    Snad stačí, zachytit jen jejich malinký náznak...

    OdpovědětVymazat
  4. Za největší smutek, jaký člověk v životě pozná, považuji fakt, že občas se objeví nějaký smuteček a mi s tím nic nemůžeme nic dělat...

    OdpovědětVymazat
  5. dkdkTak nevim, jestli se mi nesmejes...;o)))

    OdpovědětVymazat
  6. Hm, taky na střední myslívám. Když si vzpomenu, jak jsem dělal všechno možný, abych se mohl ulejt a dneska bych si tam šel klidně ty roky znova odsedět... Nejlepší roky, spousta věcí byla tak nějak poprvý... Nostalgie.

    Jo a jak to dopadlo s tou holkou po prohlídce školy...:-o)

    OdpovědětVymazat
  7. Je fakt, že když jsem tam musel chodit, všechno jsem úplně pozitivně neviděl, ale dnes... Jen děkuju bohu, že na té vysoké máme alespoň dobrou partu...
    Pokud jde o spolužačku... rád jsem ji viděl. A ani to nebolelo...;o)))

    OdpovědětVymazat