Kapitola dvacátá

Pán loutek

Probral jsem se v místnosti bez oken. Měla zhruba 4,5 na 3 metry a osvětlena byla pouze jednou slabou žárovkou dobrodružně visící ze pouze na kabelu. Od úderu mě bolela půlka hlavy. Druhá půlka na tom nebyla o moc lépe. Měl jsem takové nejasné tušení, že jsem o sobě nevěděl příliš dlouho na to, aby to bylo jen tím Kresserovým úderem. Stále více jsem si také uvědomoval tupou bolest v levém rameni. Sundal jsem si maskovací blůzu, vyhrnul si rukáv trička a pod žárovkou si rameno prohlédl. Bylo nepříjemně opuchlé, modré a uprostřed modřiny byl vidět vpich. Sebral jsem tedy z podlahy blůzu, zas se do ní navlékl a sedl si do rohu.

Myšlenky těkaly bolavou hlavou a já nebyl schopen je pochytat a dát jim nějaký řád. V první řadě jsem nemohl pochopit, co se stalo na tom parkovišti. Ať se na to koukám odkud chci, pořád jsem měl dojem, že toho chlapa, který na nás upozornil, někdo prostě špatně podříz. Ostudná chyba. Stála život dva lidi. Vlastně tři. Je nejspíš jen otázkou času, než dopadnu stejně jako Muncie a Hattfield.

Zapálil bych si. Ale vzali mi cigarety (třeba s tím odporným zlozvykem konečně skoncuju). Oni mi vlastně nechali jenom uniformu. Cigarety, žvýkačky, hodinky, postroj se sumkama, zbraně... při pomyšlení na zbraně jsem si bezděky prohmatal manžetu maskovací blůzy. Na žiletku nepřišli. Podíval jsem se tedy ještě na kotník. Struna byla rovněž na svém místě. Tak třeba na ně ještě dojde. Z dumání mě vytrhlo rachocení klíče v zámku. Do místnosti vstoupila dvojice strážných.

"Svlíkni se!" řekl mi jeden z nich s akcentem skutečně šíleným.

"Cože?"

Strážný zopakoval svůj pokyn. Asi aby mu přidal na důrazu, zvýšil při tom hlas. Jelikož se mu zdálo, že stále nereaguji moc ochotně, zopakoval to ještě jednou a ještě hlasitěji. Nezbývalo nic jiného, než poslechnout, a tak jsem po chvíli kráčel nahý jakousi chodbou podobně útulnou, jako byla moje cela. Strážní mne odvedli do sterilně čisté, světle modrými dlaždicemi obložené, dobře osvětlené místnosti. Podlaha měla tvar mělkého trychtýře, v jehož středu byl odpadní kanál. V jednom rohu místnosti byla vyvedena vodovodní trubka, od které k zemi visela nedbale stočená hadice. V protějším rohu stál otlučený pracovní stůl a na něm pestrý výběr nástrojů, které se do čistoty prostředí vůbec nehodily, ale přesto o účelu místnosti poměrně jasně vypovídaly. Stál jsem v mučírně a čekal na kata. Tím se nepochybně měl stát Kresser. Je to sice sadista amatér, ale nadšený a nebývale talentovaný. Zřejmě jsem se nemýlil. Během okamžiku Kresser vstoupil do místnosti. Mne si všímal pouze okrajově - strážným udílel pokyny, které se mne asi týkaly, ale na mě samého nepromluvil. S Kresserem vešel ještě jeden muž. Jeho ležérní zjev uklidňoval a panika, jež zachvátila bezmocného zajatce, mne na krátkou chvíli opustila. Když mi jeden ze strážců ruce svázal hrubým konopným provazem a druhý na takto vzniklá pouta zacvakl bytelnou karabinu, byla panika zpět v plné síle. Ta karabina byla na konci ocelového lana, které viselo z kladky na stropě. Během chvíle jsem máchal nohama půl metru nad zemí a konopí se mi zařezávalo do zápěstí.

"Dobrý den. Mé jméno je Epsom Purga... Vykupitel. Položím vám sérii otázek..."

"Polož...třeba je někdo zvedne!" procedil jsem skrz zaťaté zuby...

"Je hezké, že neztrácíte humor. Přeji vám, aby vám to vydrželo... Položím vám sérii otázek. Jste jediný, kdo na ně může odpovědět a já ty odpovědi potřebuji. Pan Kresser je tu od toho, aby vám s odpovídáním pomohl..."

"Hmmm... a můžu se zeptat já? Co vykupuješ...?" Sám jsem zvědav, jak dlouho mi tenhle přezíravý postoj vydrží. Mám dojem, že těch pár vět, které jsem řekl, mi zařídilo nějakou tu ránu navíc. Ale na druhou stranu, když mě tu má ten árijec umlátit nebo co se mnou má za plány, tak bych rád věděl proč.

"Zcela vážně pane Crayfishi..." zná mé jméno? Zná mé jméno... vždyť na mě posílal zabijáky. Ale podle čeho si dokázal přiřadit jméno k obličeji? "...vykoupit míním svět. Nepředpokládám, že vy byste si současným ne právě uspokojivým stavem věcí nějak lámal hlavu, ale... jsem hluboce věřící člověk, pocházím z katolické rodiny a už poměrně dávno mne přestalo bavit jen tak přihlížet úpadku. Civilizovaný svět se odvrací od víry a to jej oslabuje. Křesťanství umírá pod neschopnýma rukama lidí, kteří by měli přispívat k jeho rozkvětu. To by bylo dost smutné samo o sobě. Ale světu nestačí k nápravě zjevně ani hrozba od muslimských teroristů. Když se svět nenapraví sám, napravím ho já... Detaily vás nebudu rozptylovat. Myslím, že já už jsem vám toho řekl dost. Teď byste mi to tedy měl oplatit. Takže za prvé otázka asi předvídatelná - Kdo vás poslal? Za druhé - Kolik bylo takových skupin jako byla ta vaše? Za třetí - Co bylo cílem vaší mise? Za čtvrté - Infiltroval někdo moji organizaci? Pokud ano, jak se jmenuje? To by pro začátek stačilo... Znovu si promluvíme, až dostanu odpovědi na tyto otázky." Když domluvil, odešel.

"Všichni, kdo slyšeli jeho jméno, zemřeli." řekl mi s úsměvem Kresser.

"Jooo? Tak to máš hezký vyhlídky..."

"Já? Ne...mě platí."

"On neví co s penězma, že je utrácí za hovadiny...?" na to Kresser reagoval pouze výrazem, který mi připoměl střední školu, na které jsem studoval. Nejoblíbenější slova jejího ředitela byla: "Smích? ...přejde..." Pak mi Kresser zmizel z dohledu. Došel si k pracovnímu stolu, něco z něj sebral a začal mě s tím mlátit. Chodil kolem mého bezvládně visícího těla a mlátil do něj gumovou hadicí. Zprvu jsem zatínal zuby a ze všech sil se bránil bolesti. Neubránil jsem se a na údery začal odpovídat křikem. Se železnou pravidelností dopadaly rány střídavě na záda, žebra, zadní část stehen a genitálie a křik časem přešel do mdlého sténání. Netuším, jak dlouho mne Kresser otloukal. Když se mnou skončil a strážní mne spustili na zem, bezvládně jsem sebou praštil a zůstal ležet. Přihlížející kat zřejmě čekal, že se sám postavím na nohy a bude na mě moci dál pracovat. Nedočkal se, a tak mi aspoň patou šlápnul na levou ruku a zakroutil s ní, jako by chtěl típnout oharek cigarety...