Kapitola dvacátá první

"...je povinností každého vojáka Jejího Veličenstva, který padl do zajetí, pokusit se o útěk..."

Jedinou možností, jak sledovat čas, bylo strniště na obličeji. A také intervaly mezi výslechy. Sice jsem je brzy přestal počítat, ale přesto jsem si všiml, že přicházely velmi pravidelně. Tak pravidelně, že jsem se časem začal budit jen pár chvil před příchodem strážných. Kdysi dávno mi děda vyprávěl o zkušenostech agentů SOE, kteří padli do zajetí a jejich věznitelé je mučili. Když jejich utrpení dosáhlo vrcholu, docházelo ke zvláštní změně ve vnímání bolesti. Trýzněný člověk otupěl, ba co víc - přicházely pocity takřka extatické. Tyto stavy obvykle předznamenávaly blížící se smrt vyslýchaného člověka. V takovou chvíli bylo pro zajatce důležité jen to, aby věznitelé neodhalili tu změnu. Když poznali pravý stav věcí, nechali zajatci čas na zotavení a kolotoč utrpení se mohl rozjet nanovo.

Kresser do mě mlátil jak hluchý do vrat. Věděl, kam uhodit, aby to bolelo, ale nezpůsobilo zranění. Po výslechu mě sice strážní do cely odnášeli, ale stačilo se vyspat, abych byl opět relativně fit. Nejzávažnější zranění mi Kresser způsobil hned při prvním výslechu, když se mi prošel po levém zápěstí. Zápěstí napuchlo a prsty jsem mohl hýbat pouze s obtížemi. Zkoušel jsem si ruku prohmatat a ani tohle nevypadalo na víc, než pohmožděninu.

Zbitý a prochladlý jsem ležel na podlaze své cely a snažil se co nejvíce zachumlat deky. Mezi prsty jsem žmoulal žiletku schovanou v manžetě blůzy. Čím dál vážněji jsem si pohrával s myšlenkou na útěk. Nemohu říct, že bych něco plánoval. Z objektu, v němž mne drží, znám jen cestu z cely do mučírny (zpátky jsem ji nikdy neregistroval) a to pomíjím fakt, že vůbec netuším, kde se ten objekt nachází. V každém případě se mi nechtělo nechat tu do sebe donekonečna mlátit. Buď se mi podaří utáct nebo aspoň některého strážného donutím zmáčknout spoušť.

Vylezl jsem z deky a oblékl se. Z nohavice jsem vytáhl strunu a zkusil, jestli za ni dokážu levačkou pořádně vzít. Nic moc. Tak jsem očkem na jednom konci struny provlékl kolíček na konci druhém a na palci zkusil, jestli takhle bude smyčka fungovat. Po zatáhnutí se bez nejmenších problémů smyčka kolem palce stáhla. Mezi zuby jsem si připravil žiletku, rozbil žárovku, stoupnul si vedle dveří a čekal. Během chvíle se otevřely. Se zatajeným dechem jsem si připravil žiletku do levačky a čekal, až strážný vstoupí do cely. Vyhověl mi... jakmile vešel, přehodil jsem mu přes hlavu smyčku a prudce zatáhl. Strážný mne nedobrovolně obešel půlkruhem, na jehož konci si rozbil hlavu o zeď. Druhý strážný, překvapený vývojem událostí, se snažil vytáhnout zbraň z pouzdra. Než to stihl udělat, švihl jsem po něm žiletkou, která mu způsobila ošklivou ránu pod bradou. Strážný se chytil za krk a ani se moc nebránil, když jsem i jeho nasměroval do cely. Oba strážné jsem odzbrojil a zamkl v cele. Jejich zbraně mi vrátili sebedůvěru, o níž mne Kresser věčným otloukáním připravil. Klidným, až flegmatickým krokem jsem se vydal na cestu, která skončí buď na britské ambasádě v Libreville nebo v rakvi.