pátek 4. srpna 2006

Kapitola čtyřicátá třetí

...teď už dovnitř nepolezu...

Bylo po páté hodině ráno, když dunstonský šerif naložil zraněného Mitchella do svého auta a odjel. My tou dobou seděli na korbě Wolverinu, kde nám teplo od motoru pomáhalo přežít chladné ráno. Stephens nás hnal k dolu. Pro změnu... Necelou půl míly jižně od dolu nás vyložil a mě tou dobou na hodinkách svítil čas 3:29. Do prvního výbuchu zbývalo 31 minut. Na Wolverinu zůstali kromě Stephense a Carraghera ještě Gough s Gibbonsem. Je dost pravděpodobné, že pozornost našich protivníků se bude na Wolverine soustředit, protože to bude nejviditelnější část naší skupiny. Proto jsme se shodli na tom, že nebude od věci tuto část posílit. Zbylých šest členů skupiny se rozdělilo do dvou skupin. V jedné jsem byl já, Hemmings, Chico a Dalton. Druhá byla postavena více méně okolo Gailora, který ji právě proto dostal na povel a kromě jeho samého se v ní ocitl ještě Hattfield coby pozorovatel. Na základě předchozích návštěv dolu jsem Gailorovi pro jeho činnost doporučil východní svah údolí, v němž se důl nacházel. Svoji skupinu jsem pak vedl na západní svah. Wolverine se pak měl z jihu dostat co nejblíže ke vstupní bráně do areálu. Na toto téma jsme se Stephensem krátce lamentovali, abychom se posléze dohodli, že onu půl míly je schopen urazit dost rychle na to, aby do prvního výbuchu mohl zůstat tam, kde je...

Bez kontaktu s protivníkem jsme se dostali k silnici vedoucí do Dunstonu. U té jsme zastavili a pozorovali okraj lesa na druhé straně. Nedalo se počítat s tím, že by naši protivníci spokojili s útokem několika desítek vandráků bez jakéhokoliv sebemenšího náznaku výcviku. Naopak jsem měl za to, že nás budou vyhlížet nějaké hlídky. Pohledem jsme brázdili stromy na druhé straně cesty a hledali nějaký varovný signál, něco co tam nepatří a praští vás to do očí. Můj odhad byl správný. Jednou moji pozornost upoutalo něco, co jsem zprvu nedokázal identifikovat. Když jsem se k tomu pohledem vrátil, rozeznal jsem něčí začerněný obličej z křoví čumící.

"Beru si ho." zašeptal jsem a škarpou u cesty se pomalu sunul několik desítek metrů doleva, kde jsem přešel cestu. Zapadl jsem pár metrů do lesa a plazil se směrem k hlídkujícímu muži. Doplazil jsem se k němu asi na dvacet metrů. Klečel v křovině u škarpy obdivuhodně klidně. Bez hnutí kontroloval prostor před sebou a budil dojem, že už tohle asi někdy dělal. Sterlinga jsem položil před sebe a hmatem zkontroloval ostatní zbraně. Kromě pistole v pouzdře u pasu a dýky v pochvě tentokrát připevněné na levém rukávu rukojetí dolů jsem měl ještě malé plastové pouzdro s žiletkou kobercovou páskou přilepené na vnitřní stranu nápletu na pravém rukávu bundy a rýsovací jehlu několikrát provlečenou patkou kapsy na pravé nohavici. Vše bylo na svém místě. Spokojeně jsem se pousmál. Samopal jsem nechal ležet a plazil se směrem k muži před sebou. Do ruky jsem si připravil dýku. Nemohl jsem si nevzpomenout na srnky, které jsme potkali při první návštěvě dolu. Jak dlouho bude tomuhle chlapovi trvat, než mne také zvětří?

Nezvětřil. Doplazil jsem se ke stromu, který stál slabých osm metrů za protivníkem a poklekl jsem. Přehodil jsem si v ruce dýku tak, abych ji držel za čepel a švihl s ní směrem k zádům přede mnou. Muž se prohnul v zádech, párkrát zamáchal rukama, jako by se na ráně mezi páteří a levou lopatkou chtěl podrbat a padl obličejem k zemi. Opět jsem zalehl a doplazil se k tělu. Nejprve jsem vytáhl svoji dýku z mužových zad a otřel krev o jeho uniformu. Přitom se odkudsi z jeho zmírajících útrob ozvalo bolestné zachrčení, následované zakašláním, při němž se muži z úst vyvalilo několik deci zpěněné krve. Zřejmě jsem zasáhl plíce. Ukazovákem levé ruky jsem našel měkké místo na jeho zátylku a do něj zabodl jehlu. I tu jsem posléze otřel o mužovo ošacení a vrátil na své místo. Nejspíš jsem kolem sebe málo koukal. Odkudsi ze svahu se ozval mužský hlas: "Koukej vstávat! A chci vidět na ruce!" . Otočil jsem se a cca dva metry od sebe viděl muže v šedé uniformě mířícího na mne samopalem Uzi. Poslechl jsem ho. Když jsem se stavěl na nohy, podařilo se mi z rukávu vyndat žiletku. Vhodný okamžik pro její použití nastal, když mi hlavní svojí zbraně pokynul kam mám jít. Na chvíli mi s ní nemířil na břicho a dal mi tím čas, abych mu žiletkou švihl po krku. Pokusil se letící žiletce vyhnout a přitom se ode mne úplně odvrátil, ale přesto utržil ošklivou ránu v obličeji. Rozběhl jsem se k němu a dal se s ním do rvačky. Byl to velký silný chlap a ani nepříjemným zraněním se nenechal nijak omezovat. Nakonec jsme se spolu váleli po zemi snažíce se jeden druhého nějak praštit. V jednu chvíli byl nahoře a kolenem mne nakopl do slabin. Místo aby mne třeba zkusil uškrtit, protože já se bolestí neudržel a chytil se postižené místo, mrsknul sebou směrem ke své zbrani. Zásadní chyba. Otočil se ke mě zády, já na něj skočil, on mou hmotnost neustál a padl obličejem na zem. Házel sebou, jak se dalo, aby mne ze svých zad setřásl. Já se držel jak se dalo a přitom mu tisknul tvář do hlíny. Bylo slyšet jak funí, jak se snaží nasát do plic dostatek vzduchu...a bylo znát, že se mu to nedaří. Udusil se hlínou. Rvačka mne stála hodně sil. Odvalil jsem se z bezvládného těla a chvíli ležel. Ozvala se nakopnutá třísla. Vleže jsem prohledal mrtvé tělo. Nic zajímavého jsem nenašel. Snad jen přítomnost psích známek na krku mne překvapila. Dozvěděl jsem se z nich, že muž se jmenoval Peter Nijkirk a měl krevní skupinu 0+. Odplazil jsem se prohledat i první mrtvé tělo. I na jeho krku jsem našel psí známky - jmenoval se Edgar van Glijsters, krevní skupina B-. Asi Holanďané. Poté jsem se odplazil pro svůj samopal. Kousek stranou od mužovi původní pozice jsem vylezl na cestu a pokynul kolegům, aby mne následovali.

Vyšplhali jsme se do kopce a usadili se v mělkém dolíku mezi pařezem a kupkou smrkových větví. V této pozici jsme se nacházeli asi padesát metrů od baráků v areálu dolu. Koukali jsme do oken a pozorovali dění uvnitř. Chvíli jsem na protějším svahu zkoušel najít Gailora s Hattfieldem. Nezahlédl jsem ani jednoho z nich... dle očekávání. Do výbuchu zbývalo 13 minut.

„Dole možná chrápou a spoléhaj se na hlídky. Zkusíme se s Hemmingsem dostat k těm barákům a tam počkat až to v tý šachtě řachne... Vy dva zůstanete tady a budete nás krejt. Čumte do voken, jak se v nich objeví nějakej ksicht, tak střílejte.“ řekl jsem a Chico s Daltonem jen přikývli. „A jestli máte nějaký granáty, tak si je s Hemmingsem vezmem.“ Na to Chico s Daltonem sundali ze zad batožinu a z postraních kapes vytáhli každý po dvou granátech. S Hemmingsem jsme si je rozdělili a hledali nějaký slepý úhel – směr, do kterého není z baráků moc (nebo radši vůbec) vidět.

Našli jsme ho o nějakých 50 metrů dál ve svahu proti kratším stěnám obdéníkových baráků. V této stěně bylo pouze jedno okno a to mělo navíc zavřenou okenici. Sjeli jsme po zadku ze svahu, doběhli k podezdívce nejbližšího baráku a přitiskli se k ní. 10 minut... Vyndal jsem z pouzdra pistoli a našrouboval na ni tlumič. Hemmings udělal totéž. Právě když jsem mu chtěl říci něco k dalšímu postupu, zpoza rohu se vynořili dvě postavy v šedých uniformách se samopaly přes rameno. Všimli si nás první a tak spustili bengál. Ale jediné co stihli, byl křik, ukončený dvěma tlumenými výstřely z našich zbraní. Odpadla starost o to, co dál. Na tomhle místě už jsme zůstat nemohli. Sebrali jsme se a odběhli za druhý roh baráku. Nevěděl jsem přesně, kam jsme se to rozběhli a co tam budem dělat, ale při pohledu na jedno otevřené okno jsem dostal spásný nápad. Doběhli jsme k němu, já si stoupl na podezdívku a opatrně nahlédl dovnitř. Viděl jsem malou místnost se čtyřmi lůžky, dvěma stoly, dvěma skříněmi a umyvadlem v rohu. V místnosti nikdo nebyl. Kývl jsme na Hemmingse a vyhoupl se dovnitř. Letmo jsem se rozhlédl a pomohl dovnitř i Hemmingsovi. Prohlíželi jsme si nečekaně útulný pokoj a jen tak jedním uchem vnímali, co se děje venku. Slyšel jsem křik, kterému jsem nerozuměl, slyšel jsem dusot těžkých vojenských bot, které míjeli dveře do místnosti, v níž jsme se skryli. 7 a půl minuty do výbuchů. 7 a půl minuty do chvíle, kdy se začnou zajímat o to, co se stalo v šachtě a jejich starost o mne a Hemmingse trochu poleví. Bloumali jsme pokojem, tu a tam se v něčem přehrabovali. Za dveřmi jsem opět zaslechl kroky. Byly o dost klidnější, než ten dusot před chvílí. Zastavily se u dveří do naší místnosti. Hemmings se právě hrabal v šupleti jednoho ze stolů a s hlukem si hlavu nelámal. Poklepal jsem mu na rameno.

„Co...?“ zeptal se polohlasem. Otázku nedokončil, když viděl ukazováček u úst, jímž jsem mu naznačoval, aby mlčel. Pak jsem mu ukázal na dveře. Pochopil. Sundal z ramene samopal a připravil se ke střelbě. Potichu jsme se přesunuli tak, abychom nestáli proti dveřím – já nalevo, Hemmings napravo od nich. Zpoza dveří jsme slyšeli dva mužské hlasy, jak spolu šeptem mluví jazykem, kterému jsem nerozuměl.

„Daar wees iemand!“

„En...?“

„Daar woon Peter en Edgar. Hulle wees op kondukteur... Kamer moet wees pap!

„Jou wees reg.“ A ten samý hlas pak nahlas řekl: „Wat wees dat?!“

„Se niks of praat engels! Hulle herken ons..."

Dál už jsem neslyšel nic i když jsem uši napínal, že jsem je musel mít dlouhý jak zajíc. Během nějaké půl minuty mne přestalo bavit dřepět tady v poleku a čekat, co se bude dít. Pány za dveřmi zřejmě též. Všiml jsem si, že se pohnula klika. Jeden z těch dvou ji stiskl a chystal se otevřít dveře. Když se dveře pootevřeli natolik, že bylo vidět, kde stojí protivník, zmáčkli jsme spoušť. Dávka ze dvou samopalů jednoho z mužů odhodila přes úzkou chodbu na protější stěnu. Nestačil se pustit kliky, dveře se tak rázem otevřeli dokořán a my mohli sledovat, jak se umírající muž odloupl ze stěny, na níž zanechal nepěkné krvavé šmouhy, padl proti dveřím a vahou svého těla je přirazil k futrům. Pak už jsme jen slyšeli zvuk ne nepodobný právě shozenému pytli brambor – to jak mužovo mrtvé tělo dopadlo na podlahu. Zřejmě padl někam stranou, protože dveře se s mírným vrznutím opět pootevřeli. Druhého muže jsme vůbec nespatřili.

Ani jsem se nestačil podívat na Hemmingse, když o sobě dal vědět. Zřejmě si stoupl proti dveřím a chtěl nám vrátit stejnou mincí. Mezi futra vyprázdnil zásobník své zbraně. Kulky neškodně prolétli středem místnosti, opustili ji stejným oknem, kterým jsme se my dostali dovnitř, a někde za ním se zaryli do hlíny ve svahu. Poté bylo zpoza dveří slyšet zvuky, které jsem identifikoval jako výměnu zásobníku. Pokynul jsem Hemmingsovi a oba se rovnoměrně přiblížili středu místnosti tak, abychom stáli proti dveřím. Když jsme byli s pozicí spokojeni, poslali jsme skrz dveře vteřinovou dávku ze svých zbraní. Po ní se opět ozvalo tlumené žuchnutí. Chvíli jsme čekali. Pod dveřmi se do místnosti rozlila kaluž krve. Usoudil jsem, že oba muži za dveřmi jsou mrtví.

Další pohled na hodinky. Už nechyběla ani celá minuta. Pomalu a se zacílenou zbraní jsem šel ke dveřím a jednou rukou do nich strčil. Neotevřely se. Ležela z nimi dvojice mrtvol, tak čemu se vlastně divím, že? Zkusil jsem se do nich opřít víc. Podařilo se mi odstrčit jedno z těl natolik, abych mohl nahlédnout do chodby. V tom se ozvala exploze. První nálož vybouchla. Odněkud z baráku se ozvala změť hlasů, jejichž rodným jazykem zřejmě byla tatáž haťmatilka, kterou se před několika minutami prezentovali ti dva na zemi. Opět jsem dveře zavřel a odběhl k oknu. Opatrně jsem se vyklonil. Za barákem nikdo. Podíval jsem se nad sebe a zkoumal, zda by se dalo vylézt na střechu. Vyzkoumal jsem pouze tolik, že pokud to nezkusím, vědět to nebudu. Pokynul jsem Hemmingsovi, ten přiběhl k oknu a z rukou mi udělal stoličku, z níž jsem se na střechu pokusil vyhoupnout. Povedlo se mi to napodruhé, když jsem se jednou nohou opřel o rám okna. Na střeše jsem zalehl a pomohl nahoru i Hemmingsovi. Doplazili jsme se k hřebeni a pozorovali cvrkot. Barák před námi dostával zabrat od Wolverinu, který mezitím už stihl přijet a teď trůnil vedle trosek strážní budky hned za plotem, jejíž zkázu měl Wolverine zřejmě na svědomí také. V troskách jsem rozeznal postavy Gougha a Gibbonse, kteří palbou ze samopalů podporovali činnost našeho tanku.

Přelezli jsme přes hřeben a nahlédli před barák, na němž se válíme. U stěny protějšího baráku se krčilo několik mužů v šedých uniformách. Bez dlouhého váhání jsme s Hemmingsem do skupiny mužů vyprázdnili zásobníky. Ihned poté jsme podívali přímo dolů, jestli se někdo neschovává u stěny našeho baráku. Prázdno. Odložil jsem zbraň, podhmatem se chytil okraje okapu a jakýmsi kotrmelcem jsem seskočil ze střechy. Hemmings mi hodil moji zbraň, přidal k ní i tu svoji, aby se na zem dostal stejně jako já...

Přeběhli jsme ke stěně protějšího baráku. Chtěl jsem zopakovat tutéž proceduru jako v případě prvního baráku. Nahlédl jsem do jednoho okna, místnost však prázdná nebyla. Malý sklad munice byl právě obsazen pěticí mužů, kteří si doplňovali střelivo. Zahlédli mne a poslali z okna několik dávek ze samopalu. Hemmingse jsem poslal pryč, vytáhl jsem z kapsy fgranát, odjistil ho, hodil do okna a běžel za Hemmingsem. Po pár vteřinách se ozval mohutný výbuch, který zdemoloval velkou část baráku. Zapřeli jsme si zbraně o ramenu a šli se podívat dovnitř. Z celé severní poloviny baráku zbyla jen z podezdívky vyvrácená východní stěna a jinak hromady doutnajících trosek. Vystoupil jsem na podezdívku a nahlédl do zbytku baráku. Obraz zkázy dokonale dokresloval muž, kterého jsem našel v chodbě. Výbuch mu zřejmě poškodil centrum rovnováhy Potácel se od stěny ke stěně jako opilý, marně se snažil udržet na nohou, každou chvíli upadl. Zkusil se postavit na nohy udělal pár nejistých kroků a upadl zase. Jednou upadl a už se nezvedl. Přistoupil jsem k němu a zkusil nahmatat tep. Nenahmatal.

Z té části baráku, která ještě stála se ozývala střelba. Tak jsme se s Hemmingsem sebrali a zkoušeli místnost po místnosti. Střelce jsme našli ve dvou místnostech. V první místnosti jich bylo celkem pět. Rozhodli se, že když jich je pět a my jen dva, tak nás nějak udolají. Dlouhé dávky ze dvou samopalů si s nimi pohrály jak s hadrovými panenkami. Jedno z ttěl zůstalo viset přes okení parapet ven z baráku. Připomělo mi to dětství, když jsem jezdil za babičkou na vesnici. Ta vždycky ráno vzala peřiny a přesně takhle je dávala na okno vyvětrat...V druhé místnosti byli dva a tihle dva byli daleko rozumnější, než těch předchozích pět. Takže se celkem bez řečí nechali svázat cáry látky, které z jejich pyžam nadělal Hemmings.

Palba pomalu ustávala. Jeden pohled z okna stačil, abych věděl proč. Z šachty se potácela skupina několika mužů, kteří zřejmě byli zasaženi výbuchy těch pastí, které jsme tam v noci nastražili. Ošklivé popáleniny, oděv přiškvařený na kůži, poleptání od kyseliny... celkem vzato odporný pohled. Ti z našich protivníků, kdo se ještě někde v areálu skrývali se rozběhli ke svým kamarádům a všemožně se jim snažili pomoci. To byl zřejmě konec boje. Vyšli jsme z trosek baráku a okamžitě ke mně přistoupil muž v až nemístně upravené uniformě s tmavě zeleným baretem na hlavě s otázkou, co s nimi míníme teď udělat.

„My? Nic. To je šerifova starost.“ Odpověděl jsem mu a začal se shánět po telefonu a kamarádech. Telefon jsem bez nejmenších problémů našel v kapse na levé nohavici. Kamarádi se tak porůznu trousili ještě další půlhodinu. Šerif okamžitě na zavolání vyrazil z Dunstonu s kolonou kterou tvořila různorodá směsice dodávek a náklaďáčků. Z nich vyskákali dobrovolníci v tlustých flanelových košilích, džínách a baseballových kšiltovkách, zrekvírovali jediné dva náklaďáky u dolu, které shodou okolností zůstali provozuschopné, a pomocí pušek, holí a sprostých slov na jejich korby nahnali zajatce... Šerif ke mně přišel s celkem dobrou zprávou. Mitchellovi sešili nohu a do týdne bude schopen se mnou odjet do Anglie. Poté vrhnul pohled na oba náklaďáky jejichž korby se pomalu plnili šedými uniformami a posteskl si, že bude mít co dělat, aby zabránil lynčování. S těmito slovy odešel krotit své muže.

Žádné komentáře:

Okomentovat