"Takže pánové," začal jsem svůj monolog "vypadá to, že tu budeme smrdět ještě tejden, než se dá do kupy Mitchell, kvůli kterýmu jsem tady. Nebo jinak - ten tejden tu budu smrdět já. Zejtra si pudeme vyřídit finanční záležitosti s Devlinem a potom si samozřejmě už můžete všichni dělat, co se vám zlíbí. Mitchell je moje starost."
"No hele - já bych to viděl asi tak, že až dostanu honorář, zajedu vrátit zbraně a vracet už se sem nebudu." odpověděl mi na to Gibbons. Kývl jsem na znamení souhlasu. ty zbraně se vrátit musí a já bych vůbec nebyl rád, kdyby to zůstalo na mě... Gough prohlásil, že taky bude muset vypadnout co nejdříve, protože mu stojí práce na vinici.
Pokud jde o ten zbytek, ačkoliv nikdo nikam nespěchal, všichni už se viděli s kufrem plným peněz na nějakém malebném ostrůvku v jižním tichomoří anebo klidně doma v Anglii na hodně dlouhé dovolené. A všichni se tam viděli HNED, což jim nemohu zazlívat. V kolektivu vládlo všeobecné veselí, mající základ nejen ve sto tisících librách na hlavu, ale také v tom prostém faktu, že deset nás přijelo sem a deset nás odsud také odjede. Na začátku tohohle dobrodružství se to ani zdaleka nedalo považovat za samozřejmost. Jen Chico seděl v rohu místnosti, v obličeji měl svůj typický nezúčastněný výraz a jen málo se ze své nálady nechával vytrhnout bujarým veselím, které místnost ovládlo.
...
"Vážený pane Crayfishi, jménem celého našeho města vám a vašim přátelům chci poděkovat za to, co jste pro nás udělali. Ti vagabundi byli to jediné, co nám tu ztrpčovalo život. Bez nich se tu bude žít jako v ráji." rozhovořil se druhého dne z rána Devlin v kanceláři dunstonského šerifa a bylo mu zjevně jedno, že má publikum malé a ještě navíc naprosto nezaujaté. "Zde je vaše odměna pánové." řekl ještě a skoro obřadně položil na šerifův stůl hliníkový kufřík, který vzápětí otevřel. V něm byl úhledně naskládáno desatero obálek, jablko, sendvič a troje papírové desky. Devlin vyndal obálky a kufřík opět zavřel. Obálky rozdal, počkal až si každý z nás přepočítal obsah té své a poté se slovy "tímto jsme spolu vyřízeni" odešel. Obrátil jsem se tedy k šerifovi: "Myslíte, že by se s Mitchellem už dalo mluvit?"
"To nevím. Můžu zkusit zavolat do nemocnice, ale vidim to bledě. On přeci jen ztratil dost krve a teď je den po operaci. Ještě bude celej blbej z anestetik."
"Dobře... tak já pár dnů počkám. Dáte mi vědět až bude dostatečně při sobě?"
"Samozřejmě..."
Tím jsme se rozloučili i se šerifem. Odešli jsme k autů, ve kterých na sedm z nás už čekali sbalené kufry. Já, Chico a Gibbons jsme se vrátili do Everettu. Gibbons se věnoval přípravám na cestu ke známým na Floridu. Tyto přípravy sestávaly z půl hodiny balení a dvou hodin obědvání. Ani jsem netušil, že se do Gibbonse tolik žvance vejde. Na druhou stranu - čekali ho čtyři dny na hamburgrech...
"A co ty, Chico? Ty mi pomůžeš s Mitchellem nebo chystáš nájezd na nějakou karibskou nálevnu?"
"Neprovokuj ty karibská nálevno. To víš, že tě s Mitchellem nenechám samotnýho. Bůhví jaký lotroviny byste vy dva vymejšleli."odpověděl s pousmáním a mezi prsty žmoulal bankovky v obálce.
...
O dva dny později mi volal šerif, že Mitchell už je schopen smysluplné komunikace. Tak jsem se sebral a odjel do místní nemocnice, abych si s dotyčným mohl konečně pokecat. Nemocnice vůbec nemám rád - pach dezinfekce táhnoucí ze všech koutů baráku, doktoři v oslnivě bílých pláštích pobíhající po chodbách a kombanující neméně oslnivé sestřičky, spousta pacientů s rozličnými neduhy - nic z toho na mě nepůsobí moc přívětivě. Snad kromě těch sestřiček... Ošklivě tichou bíle vymalovanou chodbou jsem došel k pokoji, v němž si Mitchell pod dohledem lékařů a zástupce Everettského šerifa lízal rány. Bez jakýchkoliv námitek jsme s Chicem byli vpuštěni do pokoje. Chico zavřel dveře a opřel se o futra, já si sedl do křesílka pod oknem.
"Prej už je ti líp." prohodil jsem směrem k Mitchellovi.
"Taky mi to zkoušej tvrdit... " odpověděl s neskrývanou skepsí "Prej ste mi tu nohu vošetřil vy... prej jenom díky tomu jí eště pořád mam... bych vám asi měl poděkovat, co?"
"Netrvám na tom. Daleko víc jsem zvědav na to, cos vyváděl v Anglii..."
"Eh...cože? Co sem jako měl vyvádět v Anglii???" odpověděl mi Mitchell s údivem. na to se Chico smíchem upřímným rozesmál a Mitchellovu reakci okomentoval slovy: "Děláš, jako bys tam nikdy nebyl."
"Byl...jasně, že byl... já jenom nevim, co sem jako měl provést." řekl a otočil se zpět ke mně "Vy ste mě po Londýně naháněl jak vzteklej, ale já fakt nevim proč."
"Kdybys nevzal nohy na ramena pokaždý, když sme se potkali, už bys to věděl a nejspíš by ses neválel tady v tý prdeli s roztrhanou haxnou kámo! Prodávals nějaký knížky viď..."
"Jo...ale..."
"A jednou ses s nima motal po parku kolem jedný mladý maminky."
"Ježiš kdo si to má pamatovat..."
"Ale di ty - poslals za ní kámoše... a za mnou taky. Mimochodem - nepoděkujou ti za to. Přestaň dělat blbýho..."
"Vy myslíte tu Francouzku? Jako kámoše sem za ní poslal, to jo, protože ste mě nenechal na pokoji. Ale fakt si kurva nepamatuju, jestli sem jí náhodou neprodával ňáký knížky. Co s ní vůbec mam společnýho...?"
"Když si u ní vokouněl s tou kultůrou, zdejchlo se jí děcko. Nevíš vo tom něco?!"
"COŽE?! Děcko? To jako jestli sem ho nevodtáh jo? Si děláte prdel ne? Co bych dělal s ňákym cizim svištěm?"
"Já neřikám, žes ho vodtáh ty. Tys zacláněl před maminou. Vodtáh ho někdo jinej. A já chci vědět kdo a proč!!"
"Já nezacláněl, já sem normálně prodával knížky. Když mi řekla, že žádný nechce, tak sem se sebral a šel do pytle. Já s tim jejim děckem nemam nic společnýho..."
"Hmmm... ty děláš bordel po Americe s nějakym šílenym gangem. Ty tu děláš takovej bordel, že tě tu stíhaj a po mě teď chceš, abych ti věřil, že si zdrhnul do Anglie prodávat dětský knížky jo? Nechceš to po mě, že ne?"
"Do prdele... co se vám na tom nezdá? Pomáhal sem mámě s kšeftem. Tak sem třeba gauner, ale proč bych kurva nemoh pomáhat svý mámě?" rozkřikl se zoufale Mitchell. Asi dost nahlas, protože nás během pár vteřin přišla umravnit vnadná sestřička. Ať jí sem poslal kdokoliv, udělal velkou chybu. To děvče mělo velký potenciál kohokoliv úplně znemravnit... Pokud jde o Mitchella, dost si stál za svym. A jeho poslednímu argumentu nutno přiznat nemalou dávku logiky.
"No dobře...ještě si vo tom pokecáme..." řekl jsem hlasem poněkud zklamaným, zvedl se a, následován Chicem, chystal odejít.
"Počkejte... můžu se zeptat, co se mnou bude?"
"To už neni moje věc kámo. Se zeptej šerifa." řekl jsem a odešel.
Žádné komentáře:
Okomentovat