Po dalších třech dnech byl Mitchell z nemocnice propuštěn "do domácího ošetřování". To mělo v jeho případě podobu malé studené cely v úřadě dunstonského šerifa, kde společně s ostatními členy gangu čekal na soud. Nicméně k jeho osudu se šerif postavil tak nějak bokem - prohlásil, že by pro něj nějakej Mitchell mohl bejt klidně jeden z těch mrtvejch na kopci a jestli s nim mam nějaký plány, ať si posloužim. Tak se stalo, že Mitchell letěl do Anglie se mnou a s Chicem a byl z toho patřičně na větvi. Celou cestu z vězení do Everettu mi děkoval a sliboval hory doly. Mimo jiné i kontakty s londýnským podsvětím, když jsem ten detektiv. To by se mohlo hodit...
Od chvíle, co jsem shodil maskáče a ze žoldáka se zase stal detektivem, na mě den ode dne víc doléhá tíseň. S velkou slávou jsem táhnul do Dunstonu za Mitchellem doufaje, že odsud Jane přivezu ztraceného syna nebo alespoň nějakou zásadní informaci, která by mi řekla kudy dál. Místo toho vezu úplně jiné matce úplně jiného syna a i ten je ve stavu mírně řečeno použitém. Zkoušel jsem se z toho v letadle vyspat. Nepodařilo se. Jednak díky nervozitě, jednak díky Mitchellovi, který se z radosti, že nebude bručet v nějaký americký base, ožral jak dobytek, teď ho trápila kocovina a on skučel na celé letadlo. Párkrát jsem ho zkusil okřiknout, ale nemělo to patřičný účinek, tak jsem na další pokusy rezignoval. Bez zájmu jsem koukal z okénka na těžké mraky a ocelově šedou vodní plochu pod nimi. Byl to stejně nezajímavý pohled jako posléze promítaný film s Hugh Grantem. Nic proti němu, ale vědomí, že takhle si průměrný Američan představuje průměrného Angličana, je maličko iritující.
Přistáli jsme v Heathrow před třetí odpoledne. Vzali jsme si taxík a odvezli Mitchella k jeho matce do obchodu. Ta při pohledu na svého kulhajícího potomka málem upadla do mdlob. Nechala si od něj vylíčit, co se dělo v Americe. Malinko si tu historku poupravil a já to celkem chápu - také bych svojí matce asi nevyprávěl, co jsem dělal poslední měsíc. Na otázku, kde jsem se na scéně vzal já své matce pak zcela po pravdě řekl, že jsem ho celou tu dobu sháněl kvůli Janinu synovi a to je třeba ocenit. Pak se na mě paní Mitchellová podívala a pozvala dál na kafe. Přijal jsem. Není potřeba si něco nalhávat - snažil jsem se maximálně oddálit ten okamžik, kdy Jane budu muset říct, že jsem zase našel kulový.
U Mitchellů jsme s Chicem seděli asi do půl páté. Pak jsme se sebrali a šli si po svém. Chico se se mnou rozloučil a pravil, že si jde domů vyprat (on má narozdíl ode mě pračku zapojenou) a zabalit si nějaké čisté věci.
"Asi se pojedu podívat na mámu. Mitchell měl pravdu - mámě se má pomáhat. Ta moje mě neviděla už osm let, tak u ní chvíli pobudu. Ty se tu drž kámo."
K tomu nebylo co dodat. Rozhodl jsem se zajet do kanceláře a dát si na kuráž tak půl lahve Jamesona. Cestou začalo pršet. Pozoroval jsem kapky deště na oknech taxíku a snažil se nemyslet. Zřejmě se mi to dařilo, protože vyzvánění mobilu jsem zaregistroval jen díky taktnímu upozornění řidiče taxíku. Hovor jsem přijal a z telefonu na mne začal ječet Higgs.
"Kde seš?!"
"V taxíku...jedu z letiště. Proč?"
"Rozumim tomu dobře, že už si na ostrovech?"
"Jo."
"Tak sem okamžitě přijeď!"
"Můžu si aspoň složit kufry doma?"
"Ne!" Koukej sebou mrsknout, ať seš tady. Se posereš." odpověděl mi Higgs a zavěsil. Pokrčil jsem rameny a řidiči řekl, aby jel na Holbornskou policejní stanici do Camdenu. Kývl a odvezl mne, kam jsem mu řekl.
Vstoupil jsem do budovy, ohlásil se na vrátnici, kde mi sympatická slečna v policejní uniformě řekla, abych na Higgse počkal zde. Jeho příchod plně odpovídal tónu v telefonu. Prudce rozrazil dveře, chytil mě za ploutev a táhl k sobě do kanceláře. Tam seděl na židli proti Higgsově stolu malý klučík a propiskou něco čmáral do bloku, který mu Higgs za tímto účelem zapůjčil. Higgs si sedl za stůl naklonil se k dítěti a žvatlavým hlasem se zeptal:
"Jak pak se jmenuješ chlapečku?"
Dítě nezvedlo oči od papíru a poměrně hlasitým až hrdým hlasem odpovědělo "Benny". S otevřenými ústy jsem se odlepil od futer, o která jsem se do té doby opíral a očima těkal mezi dítětem a Higgsem.
"Je to...?"
"Jo."
"Kde se tady... Kdes ho našel?"
"Nenašel. Přivedli ho dva starší manželé. Měli ho celou dobu u sebe."
"Cože?! To neviděli ty plakáty, co Jane nechala rozvěsit po ulicích? To se vůbec nezajímali o to, co je to za dítě? Je nenapadne, že když jim děcko přebejvá, tak asi někde bude chybět?"
"No...nedlouho potom, co ho našli - mimochodem necelých 50 metrů od místa, kde jeho matka seděla, když se jí ztratil - nedlouho potom odjeli na dlouhou dovolenou a kluka vzali sebou, protože nevěděli, co s nim."
"jak nevěděli? Co třeba zavolat policajty?"
"Taky sem se jich ptal. Vylezlo z nich, že oni si ho vlastně vzali sebou naprosto záměrně. Vždycky děti chtěli, ale nikdy neměli. Tak si Bennyho na chvíli pučili. taky když se na kluka podiváš, tak je v naprostym pořádku. Si u nich musel docela lebedit..."
"To nechápu... Jak si kurva..."
"Hej - mírni se!" okřikl mě Higgs a ukázal na Bennyho.
"Jo...no jo...promiň. Ale jak si někdo může nechat cizí dítě... Je to dost bezohledný."
"No to jo... Taky se tvářili dost provinile..."
"A cos s nima proved?"
"Coby? Sepsal a pustil. Kluk je v pořádku, takže..."
"Hmmm... no dobře no..." pokýval jsem hlavou. Musel jsem tomuto pohybu věnovat dost pozornosti, protože bylo třeba jej nějak zkombinovat s kroucením, které mě stále nepřestávalo bavit.
"Kdy příde máma?" ozval se poprvé Benny.
"Tady ten pán tě za ní odvede." řekl Higgs konejšivě a ukázal při tom na mě. Benny se otočil a zadíval se na mě očima, které mi okamžitě připoměli jeho matku.
"Tak pojď" řekl jsem a natáhl ke chlapci ruku "jdem, ať maminka nečeká." Benny okamžitě zahodil tužku do rohu místnosti seskočil ze židle a chytl se mé ruky. Já se ještě mezi dveřmi Higgse zeptal, kde Jane najdu.
"Když si odjel, nastěhovala se zpátky k sobě."
Poděkoval jsem a odešel. celou cestu domů mi Benny vyprávěl o tom, jak se měl, kde byl, co tam viděl, co tam jedl,... zkrátka nezavřel tu chlebárnu, dokud jsem nezazvonil u Janiných dveří a neřekl mu, aby se ztišil, že maminku překvapíme... Jane otevřela, zadívala se na mě, ale než stihla cokoliv říct, ozvalo se: "Ahoj mamííí..." Na to Jane sjela pohledem na chlapce. Beze slova si klekla a chlapce vzala do náruče. Když se zase postavila, z očí se jí koulely slzy jako hrachy.
"Děkuju..." zašeptala tak potichu, že jsem to skoro neslyšel.
"Vůbec nemáš za co Jane..." odpověděl jsem jí a v hlavě si dával dohromady, jak jí vůbec vysvětlím, k čemu tady došlo. "Víš... já ho vlastně nenašel. Oni ho už tehdy když se ztratil našli nějaký starší manželé a když nikde neviděli nikoho, kdo by se k němu hlásil, vzali si ho. Jak sem tak pochopil, teď s nima bůhvíjak dlouho cestoval po světě... Vrátili se, zahlídli jeden z těch tvejch plakátů a zašli s klukem na policii. Higgs mi volal akorát, když sem se vrátil z tý Ameriky. No...a tak sme tady..."
"Jaktože se neozvali už tehdy...? Ježiš...to je jedno. Hlavně, že je Benny celej..." hlesla a zabořila obličej ještě hloub do chlapcovy bundičky.
"A jak si vůbec pořídil v tý Americe?" zeptala se o chvíli později, když jsme seděli na pohovce a koukali na Bennyho, jak si hraje. Vzpoměl jsem si při tom pohledu na svoje dětství. Muselo se mu po jeho hračkách hrozně stýskat...
"Jooo...celkem dobře... Taková příjemná dovolená." odpověděl jsem a snažil se tvářit, že nekecám.
"...za třicet tisíc liber..." pousmála se Jane ironicky.
"No...vlastně za sto..." odpověděl jsem skoro stydlivě.
"Sto tisíc?"
"Mhm."
"Tam se musely dít věci... co s tim mamonem budeš dělat?"
"Víš, že nevim... asi se zejtra seberu a pudu si koupit nějaký trička s krokodýlkem..."
Žádné komentáře:
Okomentovat