Malý velký generál

"Úděl vojáka je tragický. Vyhraješ bitvu - povýší tě. Vyhraješ druhou - staneš se známým. Vyhraješ tažení - staneš se národním hrdinou. Pak přijde porážka a upadneš v nemilost. Budeš zapomenut."
"Proč by se to mělo stát vám...?"
"Mě? Mě určitě ne. Já mluvil o Rommelovi."
Kdy přesně k tomuhle filozofování došlo, nevím. V každém případě to bylo někdy v polovině srpna 1942, kdy se jeden z aktérů tohoto rozhovoru stal velitelem britské 8.armády toho času operující na severu Afriky.

Minulý víkend jsem zabil přečtením dvou románů Iana Flemminga. "Zabil" je vlastně zbytečně neuctivý výraz. Četba byla zábavná, kteréžto tvrzení bych podepřel faktem, že jsem během dvou dnů přečetl dvě knihy. Když jsem je šel vrátit do knihovny, uvědomil jsem si, že jaksi končí poměrně krátké období, kdy jsem věděl, za čím jdu a do knihovny jsem se tudíž nechodil projít (jako někdo). Vrátil jsem Bonda a šel ke svým oblíbený poličkám s popisem "DĚJINY: VOJENSTVÍ" Smutně jsem se koukal na zajímavé tituly, které jsem ale většinou už půjčené měl a některé z nich dokonce dvakrát. Přeci jen jsem našel něco, co jsem doma ještě neměl. Kolem biografie polního maršála Montgomeryho od Alana Mooreheada jsem chodil poměrně dlouho a musím přiznat, že donedávna docela velkým obloukem... Tentokrát jsem se pochlapil a půjčil si ji.

Dobře jsem udělal. Alan Moorehead ve svém díle na pravou míru uvádí, resp. úplně boří mýty a všeliké fámy, které kol osoby Bernarda Montgomeryho kdy kdo vymyslel berouce si v ústa jeho aroganci, prostoduchost, pomalost a dokonce i neobjevenou homosexualitu.

Bernard Law Montgomery se narodil v roce 1887 coby potomek starého z Francie pocházejícího rodu. Jeho otec byl duchovní, jehož o mnoho mladší manželka při výchově svých dětí dost často vařila z vody. Není divu - když se vdávala, ještě jí nebylo ani 17. Když byly Bernardovi dva roky, rodina se přestěhovala na Tasmanii, kterážto byla biskupovi Henrymu Montgomerymu svěřena coby diecéze. Odtud se Montgomeryovi vrátili až v roce 1901. Po návratu do Anglie studoval Bernard spolu se svým bratrem Donaldem střední školu sv.Pavla, kde se stala věc, kterou nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit. Pro žáky, kteří chtěli později sloužit v armádě byla otevřena speciální vojenská třída. Když se mladého Bernarda ptali, bez váhání odpověděl: "vojenská třída" Doma z něj radost neměli, nicméně po třech letech studií ve vojenské třídě u sv.Pavla byl přijat na Sandhurst. Sv.Pavla opouštěl jako nejznámější žák. Na akademii v Sandhurstu pobyl rok a půl a opouštěl jej jako "výborný" - 30. ze 150 absolventů. Nicméně už v Sandhurstu se začla projevovat jeho ne právě tradiční přístup k vojenství. Britská armáda na přelomu století byla armádou pro přehlídky. Krásné uniformy, perfektně nadrilované pořadové cvičení, důraz na tradice. Přesně tohle Montogomeryho nikdy nezajímalo. A to byl nejspíš důvod, proč se o něm jeden z instruktorů Sandhurstu vyjádřil jako o budižkničemovi, který v armádě nemá budoucnost.

Nicméně - vypukla 1. světová válka a dotyčný instruktor byl vyveden z omylu. Montgomeryův prapor se dostal do první bitvy u Yprů. Ráno 13.října 1914 vedl svoji četu v útoku na bodáky na německé pozice u vesnice Menteren. Vytčeného cíle bylo dosaženo, ale nepřítel vedl palbu z úkrytů v zadní části vesnice. Montgomery byl zasažen do prsou a padl do bláta. Totéž potkalo vojáka, který se ke zraněnému hnal, aby ho odtáhl. Zasažen do hlavy padl na Montgomeryho, který však byl stále při vědomí a nepřestával svým vojákům udílet rozkazy. Z místa byl odnesen až po třech hodinách již v bezvědomí. Z toho se probral až v Anglii. Zjistil, že byl vyznamenán řádem za význačné služby a povýšen na kapitána... Do služby se vrátil v lednu 1915... Když válka skončila působil v hodnosti podplukovníka u 47.(londýnské) divize.

Období mezi dvěma světovými válkami bylo poznamenáno kvetoucím pacifismem. Kdekdo byl tehdy přesvědčen, že válčit už se nebude a armády netřeba. Této doktrině padlo za oběť velké množství důstojníků. Mnozí odešli, jiní - mezi nimi i Montgomery - byli degradováni na své předválečné hodnosti. Montgomery byl tedy opět poručíkem a trvalo celých šestnáct let, než dosáhl hodnosti, kterou měl už v roce 1918. Ve dvacátých a třicátých letech Montgomery sloužil u různých jednotek prakticky ve všech koutech Impéria. Všude se snažil svým vojákům předat své zkušenosti z bojů ve Francii. Všude byly jeho jednotky nepoužitelné pro přehlídky, ale na občasných manévrech k neudolání...

Něco z osbního života - v roce 1925 se Montgomery zničehožnic rozhodl, že se ožení. Přípravě tohoto životního kroku věnoval se se stejnou pečlivostí, jako by to byla příprava vojenské operace. Montgomery tímto způsobem přistupoval vlastně ke všemu. Jeho manévry ho zavedly do Švýcarska, kde poznal jistou Betty Carverovou. Dotyčná byla jedna z těch ženských bytostí, které jsou oblíbené všude, kam přijdou. Dosahují toho především tím, že nikterak nepředstírají krásu a eleganci, své okolí prostě okouzlí vtipem a dobrou náladou, kterou kolem sebe šíří, kudy chodí. Přesně tím si vdova, matka dvou synů Betty Carverová získala i Montgomeryho. Montgomery na první pohled ale neměl jak oslnit ji - byl kdeco, ale hezoun nikdy. Navíc první manžel Betty Carverové padl v bojích u Gallipoli a z Betty to udělalo nadšenou pacifistku... Přeci si ale Montgomery našel cestu. Její dva synové jej považovali za skvělého kumpána, učil je bruslit a lyžovat. Byli to právě malí Carverové, kdo Betty a Bernarda seznámili... V létě roku 1927 se konala šťastná svatba. Manželé se usadili v domě pro ženaté důstojníky nedaleko přednáškových síní v Camberley, kde Montgomery přednášel... V srpnu 1928 Betty porodila chlapce, jenž dostal jméno David. Bernard Montgomery byl na vrcholu blaha. Bohužel to nemělo mít příliš dlouhého trvání. Betty Montgomeryová zemřela 19.10. 1937 na otravu krve. Vdovec se uzavřel do sebe, aby se s tím jeho hluboce nábožensky založená povaha nakonec vyrovnala v duchu hesla "Bůh dal, Bůh vzal."

Po smrti manželky se Montgomery ještě více upnul k práci v armádě. Toho času již měl hodnost brigádního generála a velel 9. pěší brigádě v Portsmouthu - asi pěti tisícovkám mužů. Ti měli brzo pocítit Montgomeryho pevnou ruku. Proti jejich úpravě pravda byly námitky, při manévrech v Salisbury však před sebou smetli kdeco...

Začala 2.světová válka. Po krátké účasti v bojích ve Francii byl Montgomerymu svěřen V.sbor a s ním obrana jihu Anglie. I zde začal uplatňovat svůj nestandartní přístup k věci. Zatímco celou Anglii zachvátila zákopová horečka a ostnaté dráty opředly venkov jak popínavé rostliny, Montgomery kroutil hlavou. Prohlásil, že se kdekdo zamiloval do betonu a podobné aktivity odmítal. Nikdy nevěřil v nehybnou linii. V okrscích, které byly svěřeny jemu zastavil kopání zákopů a budování pevnůstek s tím, že nepřítele klidně nechá přistát a až prozradí hlavní linii postupu, udeří na něj. Myšlenka to nebyla nijak originální, ale v roce 1940 se jí málokdo řídil... Takto strávil dva roky. 7.srpna 1942 byl Montgomery jmenován velitelem britské 1.armády, jejíž úkolem bylo vylodění v severo-západní Africe. O den později ho funkce zbavili, aby mu dali ještě šťavnatější - velení 8. armády v Egyptě. Zde začíná to období jeho života, díky kterému ho každý zná. Alam Halfa, El Alamejn, Gazala, Tripolis, Marethská linie, Enfidaville, Sicílie, Italské tažení, vylodění v Normandii... To všechno jsou vítězství, kterých dosáhli jednotky pod Montgomeryovým velením nebo se na nich alespoň výraznou měrou podíleli. Je to také přesně to období, z něhož pochází Churchillův výrok "Nemyslitelný v porážce, nesnesitelný ve vítězství"

Pomalu se tedy dostáváme k oněm fámám, které o něm kolují. Arogance, resp. averze vůči Američanům. Nic takového neexistovalo. Montgomery nebyl diplomat. Během tažení v Tunisku se velmi neuctivě vyjádřil o US Army jako o nepoužitelné bandě kuřat. Takové vyjádření bylo samozřejmě krajně politicky nekorektní, ale v dané chvíli velmi přesně vystihovalo situaci. Američtí vojáci v Tunisku postrádali jakýkoliv taktický výcvik. Často se stávalo, že vůbec nechápali rozkazy, které jim byly uděleny. Ptáte-li se na důsledky, odpověď je velmi jednoduchá: Kasserinský průsmyk. Byl to americký průser a byli to Britové, kdo ho hasil. Rozhořčení britských důstojníků je pochopitelné a Montgomeryův komentář samozřejmě také. V průběhu války si Američané získali ostruhy - nedostatky, které se projevily v Africe, byly odstraněny a Montgomeery proti americkým vojákům nijak nevystupoval.

Pomalost - Montgomery byl jeden z nejopatrnějších velitelů. Mnozí to považují za nedostatek. Netoliko vojáci, kteří sloužili pod jeho velením. Díky jeho opatrnosti v přípravách vojenských operací zůstalo naživu mnoho lidí, kteří by třeba, sloužíce pod Pattonem, padli.

Prostoduchost - Montgomery pravda nebyl intelektuál a nikdy si na něj nehrál. Potřeboval-li o něčem vědomosti hlubší, než jaké mu dala jeho erudice, povolal si specialistu z oboru. Jeho vyjadřování bylo jednoduché, přímé a pochopitelné pro každého. Zase jsem u toho, jak si jeho vojáci svého velitele vážili. Věděli na čem jsou. Rozuměli mu, důvěřovali mu - byl jedním z nich. Podobný dojem dokáže ve svých mužích vyvolat málokterý velitel...

V podstatě se dá říci, že pokud Monty dostal volnou ruku, vše proběhlo tak, jak mělo. I po vylodění v Normandii to vypadalo, že průběh bude v Montgomeryho rukou hladký. V podstatě byl. Jen čas od času došlo k menšímu nedorozumění. Příklad za všechny. Ve dnech těsně následujících po vylodění měli podle plánu Britové obléhat Caen a stáhnout na sebe pozornost obránců. Američané - toho času východně od Britů - měli postupovat na jih k St.Lo, Avranches, poté se stočit k západu k Mayence a Alenconu. Část měla pokračovat v postupu k severozápadu směrem na Chartres a dál k Montes na Seině. Jiná část se měla u Alenconu oddělit a postupovat od západu na Argentan. Někde mezi Falais a Argentanem se pak měla Britská a Americká armáda spojit a vytvořit kapsu v níž by byla obklíčena velká část německých vojsk bránících Francii. Tento obchvat se podařil a Němci byli ve falaiské kapse skutečně obklíčeni. Ztratili tak okolo 34 divizí - celkem asi půl milionu mužů. Řeklo by se dokonalý úspěch, ale během akce spousta amerických důstojníků plašila kvůli tomu, že Britové nejsou schopni dobít Caen. O dobívání Caen přitom nikdy nebyla řeč...

Rommel udělal chybu, když se náporu spojenců postavil na jižním břehu Seiny. Spojenci díky tomu zničením prvního odporu zničili už vlastně všechen odpor. Do Paříže dorazily o dva týdny dříve než bylo v plánu. Postup byl tou dobou velmi rychlý až došlo k něčemu, co jednou asi přijít muselo. Veškeré zásoby, které spojenecká vojska dostávala, plynuly z přístavu Cherbourg, kterému se frontová linie poměrně rychle vzdalovala. Výsledkem bylo, že jeden litr nafty dovezený frontovým jednotkám stál zhruba osm litrů téhož paliva vydaného při přepravě... Situaci bylo potřeba řešit. Jednak to chtělo získat nějaký další přístav, do kterého by mohly směřovat transporty se zásobami, a pak to chtělo nějaký plán. Nějaký systém postupu. Ten se totiž kamsi vytratil a vrchní velitel SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Forces) Eisenhower zastával názor, že nejlepší bude postup podél celé frontové linie. Všichni polní vleitelé (nezávisle na sobě) došli k závěru, že to je nesmysl, že lepší bude zvolit jeden hlavní směr postupu a tam vrhnout maximální sílu a exponovaným jednotkám přednostně dodávat vše potřebné. Eisenhower byl tedy jaksi přeřván. Nejhlasitěji řvali Montgomery a Patton. Přednost dostal Montgomeryho plán postupu. Přednost dostal především proto, že Patton v podstatě žádný plán neměl. Patton byl obdařen poměrně velkým talentem improvizovat, naproti tomu Montgomery se ve všem snažil najít systém. Pokud ho nenašel, tak ho vytvořil. Proto není divu, že právě od něj přišel precizně sestavený plán, jehož realizace a úspěch měl ukončit válku do Vánoc 1944. Eisenhower plán schválil a operace dle něj realizovaná nesla jméno Market Garden. PLán počítal s mohutným náporem v severní části fronty. Celkem 40 divizí (okolo milionu mužů) s patřičnou leteckou podporou mělo táhnout Holandskem, překročit Rýn a pak podél něj vtrhnout do Porůří - průmyslového centra Německa. Podle Montgomeryho by pak stačilo toto území držet po dobu tří měsíců a Wehrmacht by se během té doby prostě vyčerpal sám... Holandsko je velmi nízko položená země protkaná sítí vodních toků, se kterými plán nějakým způsobem musel počítat. Cesta, po níž se měly britské tanky proburácet až do srdce Německa, byla přeťata celkem pěti toky. Nerušený přechod přes tyto řeky měli zajistit výsadkáři:
101. americká (Screaming Eagles) - dva mosty v okolí Eindhovenu
82. americká (All American) - zajišťovala okolí Nijmegenu
1.britská (Red Devils) - dálniční most v Arnhemu
Cílem operace Market Garden byl v podstatě právě Arnhemský most přes Rýn coby brána do Německa. Ležel cca 100 km od frontové linie. Tanky k němu měly dorazit dva dny po spuštění operace...
Po čtyřech dnech stál čelo útočné formace (Royal Irish Guards) na dohled toho času již ztraceného Arnhemského mostu a zbytků Rudých Ďáblů, kteří se ještě zuby nehty rvali v Oosterbeeku o holý život...

Operace Market-Garden byla jediným Montgomeryovým neúspěchem. Mnozí se hojili poměrně velkým územním ziskem, ale přesně tohle měřítko Montgomery nikdy moc neuznával - pokud nebylo dosaženo hlavního cíle, jsou územní zisky k ničemu, stejně tak lidské i materiální ztráty. Nicméně Montgomery se nikdy nevzdal přesvědčení, že akce mohla být úspěšná, kdyby se mu pro její realizaci dostalo všeho, oč žádal. Namísto 40 divizí měl k dispozici jen necelých 30 - Montgomery žádal převedení 9.americké armády pod své velení. To Eisenhower zamítl a Montgomery tak musel vystačit pouze se "svojí" 21.skupinou armád. Plán se do značné míry opíral o letectvo. Kvůli mizernému počasí nad Anglií bylo RAF schopno poskytnout účinnou podporu pozemním silám pouze první dva z celkem osmi dnů trvání akce. K nemalému množství chyb došlo na nižších úrovních velení. Příkladně velitel motorizované roty 1.britské výsadkoé divize major Frederick Gough žádal o tanky Tetrarch namísto kulomety vyzbrojených jeepů. Jeho žádost byla zamítnuta. XXX.obrněný sbor generála Horrockse se celou dobu snažil držet na dálnici, kterou Němci v rámci svých možností poměrně dobře hlídali. Přitom příkladně Nijmegenský most se dal bez problému obejít. Jen tak mimochodem - obsazení Nijmegenského mostu bylo jedním ze zkouškových příkladů na holandské vojenské akademii. Kdo zvolil přímý útok (jako Horrocks), neprošel...

Ačkoliv neúspěch operace Market-Garden lze jen stěží dávat za vinu Montgomerymu, přesto jeho reputace utrpěla. Zčásti si ji napravil při zásahu v Ardenách, kdy jeho vojáci museli řešit problém, jehož původcem byl s největší pravděpodobností generál Omar Bradley, který si jaksi zapoměl pohlídat boky a němci mu mezi jeho 1. a 9. americkou armádu vrazili klín v podobě několika obrněných divizí. Jak jsem řekl - Montgomeryova pověst byla napravena pouze zčásti. Američtí důstojníci na Montgomeryho pohlíželi jako na samolibého frajera, který ze sebe dělá spasitele, jehož údělem nejspíš navždy bude řešení amerických průserů. Možná to způsobil Montgomeryho nedostatek taktu, možná pouze podvědomá obrana před případným ostouzením amerických vojáků, v každém případě v důsledku byl z kdečeho osočován Montgomery.

Nicméně - jeho válečné úspěchy mu nikdo nemohl upřít. Jelikož u vojáka jsou válečné úspěchy jediné relevantní kritérium, byl Montgomery už během války velmi váženým mužem. Když válka skončila, na hrudi jeho battledressu se skvělo sedm řad vyznamenání - Suvorovův řád, Croix de la Guerre, Řád jiřího, krále Hellénů, Řád bílého lva, Virtuti militari a ještě spousta dalších. mnoho britských měst jej přijalo za svého čestného občana (Londýn, Huddersfield, Chiswick, Warwick... ) a některé univerzity mu udělili titul čestného doktora práv...

Po 2.světové válce se stal velitelem britských okupačních sil v Německu. Tam působil do roku 1946, kdy byl jmenován vrchním velitelem britských ozbrojených sil...

Zde Mooreheadova biografie končí. Není divu - Moorehead byl Montyho současník. Jen ze své hlavy tedy dodávám, že polní maršál Bernard Law Montgomery zemřel v roce 1976...

Mimochodem - v úvodu jsem se zmínil o francouzském původu klanu Montgomeryů. Skutečně je tomu tak - rod Montgomeryů se do Anglie dostal v jedenáctém století někdy po bitvě u Hastingsu. Nicméně dodnes po rodu ve Francii najdeme stopy. V Normandii leží vesnička Saint Foy de Montgomery, ze které rod pochází. V roce 1944 právě byl právě u téhle obce britskou stíhačkou napaden a vážně zraněn polní maršál Rommel...