Aktivní odpočinek

 ...ale ne zas moc, ať se nepřetrhne dílo...

Kdyže se sejdou v jedné domácnosti vyznavači tak obskurních koníčků, jako ten můj a Habřin, zavdává to příležitosti pro spoustu veselých historek, ponejvíce v souvislosti s organizací těch víkendů, kdy ona jede na závody, na který má už dva měsíce zaplacený startovný, a já bych zase rád vyjel na modelářskou soutěž, když zase po čase mám s čím.
...a k tomu některý dítě nutně potřebuje bejt v sobotu ve dvě někde jinde, než se sourozencema u babičky... 

Tak se stalo první červnový víkend a výsledek byl ten, že každý jeden člověk z naší pětičlenné domácnosti trávil podstatnou část dní pracovního klidu jinde. Medvídě u jedný babičky na Hájích, inženýr s druhou babičkou v Hronově, komteska pomáhala kámošce s přípravou narozeninový oslavy někde na druhym břehu Vltavy, žena odjela rozstřílet na sračky nějaký terče a já jel v sobotu do Litoměřic na vyhlášenou modelářskou soutěž známou pod jménem Litoměřický Kalich.

Je to už nějakou dobu, co jsem na nějaké soutěži byl, abychom si s podobně postiženými jedinci mohli polízat mozky. Na Kalich jsem navíc již dlouho chtěl a dosud se s ním míjel. Takže tentokrát jsem tam prostě musel. Nezaváhal jsem ani když mi odřekl spoluúčast kamarád, naskočil do našeho rodinného autobusu a odfrčel na sever. Akce se koná v malebných prostorách zámku Ploskovice. Každý rok tam v rámci doprovodného programu přijede pár historických vojenských aut a zámek samotný disponuje kavárnou se skvělym kafem a zapečenýma bagelama a hezkym velkym zámeckym parkem, kde člověk může odložit unavený tělo na deku pod strom, když už všechno viděl, koupil, snědl a vypil.

Což jsem si vyzkoušel na vlastní kůži. Po příjezdu jsem umístil svoje modely (Challenger 1, Char B1 a bitevního šneka) na příslušné stoly, šel si dát s klukama z Dobříše nějaký pivo (čau lobo), prohlédl si konkurenci, podíval se na nabídku přítomných prodejců, vypil kafe... A bylo sotva poledne. Chvilku jsem bloumal parkem jen tak, pak si rozvzpomněl na tu deku, co mam v autě a hned můj krok nabyl na pevnosti a cílevědomosti. Vybral jsem si pěkný strom, pod jehož korunu jsem se pohodlně vešel, a hodil si šlofíka. Asi jsem nějak blbě mrknul nebo co - najednou bylo před druhou a chystalo se vyhlašování. Na něm mi šnek vysloužil mých 15 vteřin slávy, což je fajn. Mnohem víc ale oceňuju, jakym fofrem pořadatelé to vyhlašování vyřídili. Strašně často to bývá (ne)zábava na hodinu a víc. Litoměřický měli za půl hodiny hotovo. Ve tři odpoledne jsem tak byl na cestě domu a ani jsem se kvůli tomu nemusel s nikym poprat u výstavních stolů.

Po příjezdu domu to delší dobu vypadalo na takový ten neblahý večer, kdy má člověk úplný volno, ale zajít na pivo zrovna nikdo nemá čas. Situaci zachránil Vagon, z jehož večerního programu na mě zamrkal ZZ Top revival z Litovle. "Mám já to ale kliku!" řekl jsem si, ustrojil se a vyrazil do velkoměsta. Pánové hráli dobře, vcelku dlouho, příjemně jsem byl překvapen i nepřehlédnutelnou skutečností, že vousatý dědky zdaleka neposlouchaj jen jiný vousatý dědci. Vagon mám rád.
...ale mohli by tam místo toho Starouše začít točit třeba nějaký pivo...

Nevim, v kolik jsem odcházel, domu jsem jel noční tramvají, v níž se mi podařilo neusnout. Tím chci říct, že jsem nebyl nijak zvlášť zduněnej, prostě jsem se jen nepodíval na hodinky. 

V neděli před polednem jsem se u mámy na Hájích otočil pro medvídě a vrátil se domů čekat na komesku, která z jedný oslavy spadla rovnou do druhý. Na sokolskym venkovnim sportovišti v Riegrových sadech totiž konal se přátelský fotbalový zápas u příležitosti oslav jedenáctého výročí narození synka od Vávrů. Nebudu lhát, po těch Starouších se mi do schodů od sokolovny ke hřišti věru nestoupalo snadno, ale ten fotbal jsem si po letech zase zahrál docela rád. Dokonce mohu zodpovědně prohlásit, že jsem zdaleka nebyl takový kopyto, jak bych po takový době čekal.

Jo hele a to jste věděli, že vedle tý sokolovny je hřiště na beach-volejbal? ...a stánek s pivem? ...s moc dobrym pivem?