Sobota v Římě

 

 "Galahad jde taky, jo? Hele, že tys mu to neřek'?"

Touhle dvojicí otázek zahájil výlet hospodský strejda Fanánek ještě dřív, než jsem stačil pozdravit. Protože jej znám, zvědav, co z něj vypadne, jsem neváhal s otázkou, co že mi to Vávra měl říct.
"No že Římani neměli letectvo, tak abys nebyl zklamanej." odpověděl hlasem rozechvělým starostí tak upřímnou, že jsem zklamaný nakonec snad ani být nemohl.

Vydali jsme se o sobotním dopoledni na výpravu v sestavě já+3, Vávra+2, děda, strejda Fanánek a Vávrovic psina Vendy. Cílem byl archeopark v Liboci, kde se konal římský den, Akci, jejímž cílem bylo přiblížit život antických Římanů široké veřejnosti, pořádal archeologický spolek Rotunda, což je žíznivá parta sympatických historiků, kteří podobně jako já chodívají pochlastávat k Vávrům, pročež toho o nich vím možná i víc, než bych sám chtěl.

Kdo zná libocký archeopark, ten ví, že mnoho prostoru k rozehrání nějaké velkolepé podívané tam věru není. Ovšem ona ta komorní atmosféra není na škodu - je tam útulno, kterýžto pocit lze vždy trochu doživit pivem a tematicky laděnou baštou a blízkost herců člověka vtahne do děje. Děti se nechaly unést až tak, že se opakovaně pokusily o únos císařovny Faustiny, aby za ni posléze vymohly nějaké výkupné. Výsledky těchto pokusů budí rozpaky.
1) Řečená dáma si ani jednoho pokusu o únos nevšimla, ale...
2) ...u vědomí neuspokojivého průběhu akce jali se malí záškodníci trénovat na příště, k čemuž si chytře vybírali mezi vůkol se pohybujícími legionáři ty osamocené, ale...
3) ...ti se stejně vždycky ubránili...

Legionáři, když už o nich je řeč, předvedli něco ze svých slavných bitevních formací (želva byla!). A přesto, že tedy Řím letectvo neměl, jak mi hned zkraje opatrně sdělil Fanánek, s jedním z těch legionářů jsem si o letadlech nakonec pokecal docela dobře, neb se z něj vyklubal civilním zaměstnáním školitel technického personálu na ruzyňském letišti.

Než jsme archeopark někdy okolo půl čtvrté odpoledne opustili, došlo ještě na zdobení zcela neřímských perníčků, na nichž ovšem trpaslíci tu barevnou cukrovou pastu nenechali ani zaschnout, než je tak na dvě sousta vdechli. 

Výlet jsme ukončili tam, kde začal. U Vávrů, nad osvěžujícím nápojem a překvapivě nápaditou společenskou hrou, kterou nějak společnýma hlavama utřepaly děti samy...