Reunion

"Letos naše maturitní vysvědčení oslaví dvacátý narozeniny, tak by možná zasloužily zalejt, co vy na to?"

...zahalekal jsem na středoškolské spolužactvo někdy zhruba před měsícem v jednom z mála hnutí mysli, kdy se mi přihodila ochota něco organizovat pro nějakou větší skupinu lidí a rovnou vylepil na facebook událost situovanou na pátek 16.6 kam jinam než k Vávrům. Proč se mi do něčeho takového málokdy chce, mi dal ochutnat jeden ze spolužáků během...chvíle. 

"Kluci rád bych dojel, ale 17.6. běžim olomouckej půlmaraton, nedáme to někdy přes léto nebo v září?" Ne ty vole nedáme! Za prvý vyšpul konkrétní termín, ať je o čem se seriozně bavit. Za druhý jsme čtyřicetiletý strejcové, máme rodiny s různě malejma dětma a přes prázdniny budem modrovoký z dovolenejch, v září pak z kroužků a třídních schůzek a různejch jinejch přenádhernejch kratochvílí souvisejících se začátkem školního roku... 

Naštěstí byl náš jediný třídní Moravák taky jediným podobným kazišukem, ostatní si to prostě zařídili, nebo se omluvili (což teda ale stejně nepla a nejpozdějc za pět let mi tihle všichni platěj panáka). A tak se nás v pátek u Vávrů sešlo tak akorát na sud malešovský dvanáctky a zbytek guláše v kuchyni. Konkrétně deset. Setkání to bylo příjemný, vcelku se zájmem jsme všichni vyzvěděli kam koho vítr zavál a jak prožíváme ty současný zbytečně turbulentní časy. A je to věru směska barvitá. Jeden dělá leteckýho mechanika a celej kovídek trávil v karanténě na Maltě. Jinej dělá osmnáctym rokem policajta, bicák si k tomu pořídil velkej jak moje stehno a spokojeně počítá, jak už mu naskakujou výsluhy. Další staví nemocnici ve Švédsku, jinej vypravuje vlaky z Benešova nad Ploučnicí... O něco méně vesele jsme sečetli ztráty na straně profesorskýho sboru, ze kterýho v tý naší škole už bohužel nikdo nezbyl. V každym případě jsme se sešli rádi, což náladě tak nějak jde k duhu, pročež jsem se zduněl ale skutečně tak nadmíru pohledně, že mi ráno ani špatně nebylo.

Což bylo mimořádně důležité, protože zatímco olomoučák Veverka svým sportem překážel a Žena s moly kvůli němu neměla kde zaparkovat, já se z velkoměsta hleděl odklidit na modelářskou soutěž do Hořovic, kde jsem - co čert nechtěl - zase potkal loba. Což se mi poslední dobou na modelářských soutěžích stává podezřele často. Jisté vyčerpání z předchozího náročného večera se přece jen projevilo, konkrétně tím, že jsem si doma zapomněl telefon a hotovost. Telefon mi nijak zvlášť nechyběl, ovšem ta hotovost hned ve vestibulu hořovického společenského domu.

"Galahad... Jasně, tady máš obálku s lístkama k modelům a bude to za 150,-" 

...do píči...
Dodnes si přátelé nejsem jist, zda jsem to řekl nahlas, nebo ne. Není to však důležité, protože reakce to stejně byla situaci zcela přiměřená. Pořadatelovo pozdvižené obočí mě doprovodilo ke stolům, kde jsem si vyložil modely, a hned poté ze dveří, když jsem si obratem k nejbližšímu bankomatu šel tu hotovost vyřešit. 

To však byl jediný mráček v jinak sluncem zalitém dni, který jsem tu i onde proklábosil s mnohými podobně postiženými jedinci...obrazně řečeno... Před polednem jsme se s dobříšskými vydali na hořovické náměstí na oběd do Podnikku, kde jsme museli setrvat o kafe a moučník déle, než jsme původně zamýšleli, jelikož nám mezi vším tím žraním a popíjením na střechu terasy zabubnovaly kroupy... 

Vyhlašování na závěr soutěže bohužel nemohu hodnotit tak kladně, jako to litoměřické - nic mi nedali a trvalo jim to déle... Nicméně za rok se na ně asi zase podívat přijedu...