Bratři v kiltu

 

...v Bahně

Vyslechněte příběh tak košatý, že honem nevím, kde začít. Nejen jednodenními výlety živ jest Jezevec a jeho záliba v pěší turistice. Na modelářských soutěžích, které objíždím už asi tak 20 let, jsem si kdysi pořídil kamaráda Macana. Veselý chasník básnivého vyjadřování pochází z východu Čech, organizován byl v náchodském klubu, s nímž i sám několik ročníků vyhlášené modelářské soutěže pořádával. Chtělo to jednu svatbu a jeden rozvod, abychom si oba vytvořili osobní pouto k rodnému městečku Aloise Jiráska. A kdykoliv se tam octnu, jdem spolu vypít nějakej ten žejdlík. Ne, že bychom potřebovali lejt. To starost o lokální ekonomiku nám velí ničit si játro, neboť jen bůh ví, zda by v Hronově ještě měli nějakou hospodu, kdybychom do ní s Macanem alespoň jednou za čas nezašli. 

Ale to teď není důležité. Pro dnešek je podstatnější, že vedle modelařiny je jedním z častých diskuzních témat právě ta v úvodu zmíněná turistika. Macan se do toho obul v trochu větším měřítku, pořídil výbavu na vícedenní putování a dnes lze říci, že si sebou na zádech nosí takovej malej jednomístnej Sheraton. Což ani v nejmenším nepovažuji za marnivost, uvážím-li, že se partou kamarádů (vlastně nepříliš překvapivě dalších modelářů) obráží svahy Orlických hor. Já se loni na vícedenní výpravu nechal zlákat rovněž a s Macanem a brašulí Švejkem vyrazil na skotský hry na Sychrov. 

...a letos na Bahna. Pro neznalé jedná se o akci, kterou pořádá armáda ve vojenském prostoru nedaleko Rokycan, mezi obcemi Strašice a Dobřív. Dynamické ukázky operačních schopností současného vojska, bojových operací historických jednotek, statické ukázky techniky domácí a něco málo zahraniční, stánky s pivem, airsoftkama, maskáčema... Prostě taková do zelena vyladěná pouť.
Vyrazili jsme, tentokrát v pětičlenné skupině, už v pátek ráno. Pánové osedlali v Pardubicích Pendolino, já k nim při mezipřistání v Praze přistoupil. Pro dopravu na čundr mi Pendolino přijde trochu moc fancy, ale pohodlí jsem si přesto hleděl užít, vědom si toho, že je to do neděle naposled.

V Rokycanech jsme krátce vyklepali nohy při gastronomické vložce v podobě sekaný v housce od řezníka na náměstí, nakoupili něco zásob, které nám přišlo zbytečné vláčet na zádech už z domova, a dali se na cestu. Přes Pražské předměstí jsme Rokycany opustili a zamířili k lesu pod Žďárem. V arboretu kousek za Bouchalkou jsme si dali krátkou pauzu na kafe/cígo/sváču - to jak kdo chtěl - a odtud sedlem mezi Žďárem a Hrádeckým vrchem došli k silnici mezi Kouklovou horou a Konesovým vrchem. Zkratka skrz les nás vyplivla v Dobřívi u kapličky pod hřbitovem. Do Starý Hospody na chmelovou odměnu jsme se pak už dokutáleli více-méně setrvačností. Vypili jsme trochu piv, zaplatili (přičemž já si o nízký futro u vchodu pořídil epesní bouli) a urazili poslední tři kilometry k místu, kde jsme toho večera plánovali složit hlavu.

 Do přípravy ležení jsme se tak pustili těsně před setměním jen pár stovek metrů od místa konání akce. Skupina se zde potichu rozpadla na jednotlivce, kteří si s různou mírou vynalézavosti připravovali nocoviště tak, aby poskytlo pohodlí za co nejméně úsilí. Svoje místo jsem se snažil vypucovat od šišek jak se dalo, ovšem s kořeny jsem nehnul, a tak jsem si v noci vejskal, jakou skvělou masáž mi to ten les na Plzeňsku zcela zdarma poskytuje. Okolo sedmé ráno si záda na ten tlak vůkol pravé ledviny zvykla, tak jsem si tedy alespoň do půl osmé chrupnul vcelku nerušeně... Ovšem ráno nebylo poetické o nic méně, než-li večer. Našel jsem si u bivaku pěkný plochý kámen, rozložil si na něm liháček a uvařil si vodu na čaj. Z něj se táhla vůně ibišku, kterou jsem přikusoval k zemité vůni vlhké kůry a jehličí, zatímco jsem v nedbalkách bezcílně bloumal mezi stromy, pozorujíce ostatní účastníky zájezdu, kterak chvíli po probuzení bloumají vůkol svých bivaků úplně stejně a úplně stejně jako já se s obvyklou ranní neochotou sbírají k tomu, aby to všechno zase uklidili do batohů. Z cesty nás očumovali příchozí, kteří k nocování zvolili pohodlí vlastních karavanů, případně penziony v Dobřívi. Inu - vidět někoho, jak si jen tak v trenýrkách a podkolenkách bezstarostně bloumá lesem s hrnkem v ruce, čuměl bych taky.

Pobalit se nám podařilo nakonec vlastně všem, tedy jsme se vydali směrem k ukázkám. Přes korýtko potoka jsme se vyhoupli ke stánku s pivem, kde jsme v relativně rychlém sledu hned dvě loupli, dokud nepřijde nápor návštěvníků. No nemýlili jsme se. Navzdory 60 korunám za půllitr byl o pivo toho dne velký zájem a frontu se nám na něj už stát nechtělo. Chvilku jsme hleděli na dynamické ukázky - to bohužel jen na velkoplošných obrazovkách, protože lidí bylo zkrátka plno. Poté jsme prošli i statiku. K vidění bylo ledacos z pozemní techniky jak historické, tak moderní, vojáci se samozřejmě nezapomněli pochlubit novýma Leopardama z výzbroje přáslavickýho tankovýho praporu. Než jsme byli hotovi se statikou, přiblížila se druhá hodina odpoledne a my si přichystali oběd. Když jsme, místo čekání ve frontě na párek v rohlíku, z batohů vytáhli vařiče, prkýnka a jiný nářadí, koukali na nás lidi okolo možná ještě překvapeněji, než ráno při čaji u bivaků. Macan hodil na pánev cibuli, papriku a vepřový z konzervy, já si na pár kouscích jelení klobásy udělal hrachovou polívku a k ní posléze přijídal podmáslový chléb.

Na ty velkoplošný obrazovky už nás pak koukat moc nebavilo, tak jsme se rozhodli sejít do Dobřívi na pivo. Svůj díl viny na naší neochotě setrvat na místě až do konce akce měly takový protivný létající filcky, kterých tam bylo všude plno a narozdíl od much, které člověku jen tak decentně bzučí okolo hlavy, byly úplně bez brzd. A tak jsme se zase zjevili v dobřívské Staré Hospodě na zahrádce a jali se statečně hasit. Poklábosili jsme mezi sebou i s jinými spolu-konzumenty, z nichž jeden nám s velkým nadšením v hlase doporučoval přeplánovat nocoviště a místo lesa v kopci nad Dobříví na úpatí Konesova vrchu dojít do Kamenného Újezda, kde by bylo možné složit hlavu na upraveném palouku na břehu Klabavy, navíc přímo před hospodou, kde - hneme-li kostrou - nám určitě ještě nalejou.

No proč ne, řekli jsme si, a po zaplacení útraty se vydali na cestu ke Kamennému Újezdu. Nechci znít nějak nevděčně, ale dobřívský poraděnko se zapomněl zmínit, že ten palouk je v podstatě v centru obce a ta hospoda sdílí budovu s obecním úřadem. Pro jistotu jsme se zeptali paní hostinské, jestli můžem.
"Jo, to já nevim, já vám pošlu vyšší autoritu." odpověděla a odběhla, aby se místo ní mezi námi objevil drobný muž se slovy "Ahoj, já sem Máslo. Co že to potřebujete?" Vyložili jsme mu tedy svoje přání někde blízko přespat, načež on nás pohotově poslal k sokolovně. Táhlý palouk stranou od ulice nejevil známky nějak intenzivního používání, důležité však bylo, že byl rovný a suchý. 

Vyspali jsme se pod širákem, ráno se velmi pohodovým tempem pobalili a pak - už spíš dopoledne - odešli do Rokycan, kde jsme akci zakončili v sympatické řízkárně na Malém náměstí. V jednu jsem už seděl ve vlaku, ve tři doma ve vaně.
...a asi v šest se mi z berounskýho koupaliště vrátila žena s podvrknutým kotníkem, medvídě a inženýr se spálenými zády a komteska s menstruací...