Rozjezd

 

Na prázdniny se od útlého mládí těším a z nejasných důvodů jsem ani po nástupu do zaměstnání nepřestal... Ba ani několikero vlastních dětí mne o ten příval neopodstatněného optimismu nedokázalo připravit a já tak ten poslední červen vnímám málem jako bych to vysvědčení dostal já.

Začátek prázdnin je u Galahadů již několik let po sobě spojen s rychlým pobalením nejnutnějších svršků (plavky, sandále, ...devítka s dvěma stovkama kusů střeliva) v pátek odpoledne, a následným úprkem k Hostinnému v sobotu brzo ráno. Královéhradecký střelecký klub tam na místní střelnici pořádá závody, jichž si moje žena rychle zvykla účastnit pro jejich přátelskou, téměř až rodinnou atmosféru. Pročež všichni už před sedmou ráno sedíme v autě, abychom ji tam cestou přes Jičín a Novou Paku včas doručili. Já pak beru děti a jedem bloumat někam do blízkého okolí. Hostinné samotné už známe vcelku dobře, víme, kde tam maj dobrý kafe a zmrzlinu (v cukrárně Davídek na náměstí v podloubí hned vedle infocentra), kde dobrý burgry (Jan Ciner burger, taky na náměstí) a ještě předloni bych vám uměl říci, kolik druhů mravenců žije v lese nad městem.

Loni jsme přítomnost v Hostinném už omezili jen na ty poživatiny a očumovat jeli do Vrchlabí. Letos jsme s volným časem naložili podobně a poté, co jsme se s komteskou a medvídětem v cukrárně prozevlovali až k obědu v burgrárně, jsme odjeli do Jilemnice podívat se na místní zámek. Auto jsme nechali na náměstí a šli si do infocentra pro samolepku do turistickýho deníku. Infocentrum jsme našli zavřený, protože v sobotu se úřadovalo jen od osmi do dvanácti a my přijeli ve 12:20, ovšem asi prvně v životě se mi stalo, že by za mnou úředník vyběhl na ulici, jestli od něj něco nepotřebuju. Totiž...úředník... Taková milá usměvavá zrzka. Asi brigádnice... Prodala nám samolepku, holky nechala ať si tam na kus papíru nasázej pamětní razítka (kterých zrovna v tý Jilemnici mají přehršli) a pak za náma na tu ulici vyběhla znova, protože tu samolepku jsme tam na odchodu zapomněli...

Na zámku jsme naopak museli chvilku čekat, protože ten otevíral až v jednu. Prohlédli jsme si zahradu a seznali, že tu letní romantiku si zdaleka neužívají jen lidé - na jedné z mnoha laviček se slunil sršen a jedl u toho berušku. Zámek samotný není velký, samostatná prohlídka spodního patra moc času nezabere, pokud se tedy člověk nerozhodne, že si přečte medailonky všech těch Harrachů, kterým zámek v minulosti patřil, případně hluboce zkoumat jemné nuance ve hře barev na obrazech Františka Kavána, které jsou teď v jilemnickém zámku k vidění. Prohlídka horního patra s průvodcem je ovšem úplně jiný kafe, k vidění je toho spoustu, výklad zajímavej (dokonce i ty moje rozjívený cácory ho vcelku se zaujetím poslouchaly) a člověk odchází s docela příjemnym pocitem, že viděl něco hezkýho. A hlavně teda zabavil ty děcka na dobu dost dlouhou na to, aby se s nima pak pohodlně vrátil do toho Hostinnýho a naložil do auta maminku s bráškou...

Jelikož je začátek července okořeněn dvěma dny, ježto jsou mocí úřední uznány státně slaveníhodné, ještě se nestalo, že bychom z Hostinného jeli zase rovnou domů. Vždycky pak pokračujem do Hronova, kde pár následujících dnů taháme děti na Ostaš, nebo na Broumovský stěny, nebo prostě někam pod stromy, kde je vystavujem strašidelným nebezpečím v podobě borůvek, klíšťat a zmatených srnek. Obzvláště v létě je toho dost, co je potřeba do těch pár dnů vměstnat. Nutně musí být opékání buřtů u Kubečků, nutně musí být koupačka buď v Meziměstí, nebo v krytém bazénu v Kudowé, nutně musí být výlet někam na kopec, nutně musí být procházka od bunkru Turov k Maternici a tam stavění domečků pro skřítky.
No a já samozřejmě nutně musim s Macanem na pivo. 

Musel jsem samozřejmě i tentokrát, přestože jsme společně pochlastávali celý minulý víkend. Možná spíš právě proto, jelikož když jsem tehdá zmínil, že na začátku července v Hronově budu, přihlásil se k účasti i Švejk a Joska. Na Švejka jsem v úterním podvečerním slunci počkal na hronovském nádraží, Josku jsme nabrali cestou a společně šli vyzvednout toho Macana, abychom pak celý natěšený na dvanáctku Radegasta mazali do Stovky. Stovka, známá také jako hospoda U Gurina, je podnik, který rozhodně pamatuje lepší časy, vůbec si nehraje na to, že by se mu do nějakých nových chtělo a ve srovnání s nejhoršíma myslitelnýma pajzlama ho zachraňujou zrekonstruovaný a poctivě opečovávaný hajzlíky. A pak rozkošná, naprosto ženiálně situovaná zahrádka, budící dojem útulný zastrčenosti i přesto, že je vlastně na náměstí na dohled od divadla. Nezadržitelně stárnoucí hospodskej je pořád dobře naloženej a ukecanej jak Kelišová a toho Radka umí dobře. Myslím, že ještě během prvního piva se Švejk stihnul pochlubit, že je podruhý dědek, dcera že má od neděle doma malýho Viléma, co je kluk jak buk a dědek z něj má viditelně radost velikou. Další události toho večera mám trochu v mlze, ovšem nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že my ostatní měli radost se Švejkem a Vilda bude tak zdravej, že do smrti neumře. Myslím dokonce, že se mi část té radosti podařilo následující ráno přenést i na moji drahou ženu, neboť ta, když mi naordinovala vycházku na oběd k Vlčkům do Pavlišova, se na mě cestou nedívala zlomyslně, nýbrž soucitně...

Ve čtvrtek jsme odjížděli domů a to já nemám rád. Ne, že bych nerad bydlel, to ne... Jen to sebou nese úklid hronovskýho bytu a nevyhnutelný nátlak na děti, který v tomhle směru nespolupracujou zrovna vzorově. Ale nějak se nám podařilo poklidit a vyprat povlečení tak, že jsme měli čas a jeli se podívat na tu Maternici, na kterou se tentokrát málem nedostalo. Procházka k rozcestí, u kterýho si děcka staví ty domečky (z nichž některý, mimochodem, už druhý rok drží) byla tentokrát ozvláštněna prohlídkou toho bunkru, u něhož obvykle jen parkujem. T-S19 Turov byl součástí pevnostního uzávěru Chlívce a někdy od roku 2008 jej na svoje náklady a ve svém volném čase rekonstruuje spolek nadšenců, kteří se rozhodli uvedení do jakž takž prezentovatelného stavu oslavit malou ale hezkou veřejnou akcí, kde si člověk mohl dát třináctku Rampušáka a pak si jít zaskákat do nafukovacího hradu. Radši teda až po prohlídce toho bunkru. No anebo mohl, jako třeba my, přistoupit k dělbě práce a pití piva a hopsání v gumě nechat holkám a na prohlídku vzít jen inženýra. (Inženýr těžko zvládal nutkání každou druhou průvodcovu větu nějak doplňovat a komteska venku zjistila, že třináctka Rampušák jí chutná. Ono se říká, že začátečníci by měli lejt pod dohledem, ale přecijen by mohla ještě chvíli počkat...) Byť se stav Turova pořád ani omylem nedá srovnat s tím, co lze vidět v sousedním objektu T-S20 Pláň, ty lidi na tom za 15 let odvedli pěknej kus práce, za kterej jim patří obdiv... Nejen díky této epizodce jsme domů dojeli až před osmou večer.
...a v messengeru zas čekalo překvápko... :-)