Challenger 1

Historie tanku Challenger 1 se začla psát nedlouho poté, co byly do výzbroje pluků RAC zavedeny Chieftainy. Ne snad, že by na Chieftainu bylo něco špatně. Takhle to za Studené války ve zbrojním průmyslu prostě chodilo. V tomto případě byla impulsem k vývoji nového tanku zvyšující se účinnost protitankových zbraní, mezi nimi zejména pěchotních pancéřovek a rychle se zlepšujících protitankových řízených střel.

Mělo se tehdy za pravidlo obecně platné (jelikož mnohokrát experimentálně vyzkoušené), že protitanková zbraň má sílu probít pancíř, jehož tloušťka je rovna čtyřnásobku ráže použité zbraně. Standardními protitankovými zbraněmi Varšavské Smlouvy na přelomu 60. a 70. let byla pancéřovka RPG-7 ráže 73mm, resp. řízená střela 9M14 Maljutka ráže 150mm. Při platnosti výše zmíněného pravidla to znamená, že nový tank by musel mít čelní pancíř silný více než 600mm. Hmotnost takto postaveného vozidla byla odhadována na nějakých 200 tun. a to je moc.

Řešením problému odolnosti nových tanků byl v Británii pověřen Royal Armament Research and Development Establishment (dále jen RARDE) a využil při tom výsledků výzkumu doktora Gilberta Harveyho, který se o nějakých 10 let dříve zabýval podobným výzkumem, který byl zaměřen na zlepšení odolnosti palivových nádrží vůči projektilům typu HEAT (High Explosive-Anti Tank). Zjistil, že použije-li pro výrobu nádrže voštinu z určitých materiálů, tato absorbuje značnou část explozivní energie jak projektilu, tak i paliva uvnitř nádrže, čímž významně sníží bezpečnostní rizika pro posádku. 

Na konci vývoje stál nový kompozitní pancíř, dnes známý jako Chobham podle města, ležícího nejblíže k laboratořím RARDE, později přejmenovaného na MVEE (Military Vehicles Engineering Establishment) a vozidlo FV4211 jako technologický etalon.

Další průběh prací byl poněkud složitější a v zájmu té stručnosti to vezmu trochu hákem. Když v roce 1973 proběhla krátká, ale o to intenzivnější válka na Yom Kippur, obě konkurenční vojenské organizace sledovaly průběh bojů, hodnotily výsledky a podle toho modifikovaly své vojenské doktríny a výzbroj. Na západě se tedy hledání nového odolnějšího tanku rozšířilo i mimo Británii. Zjistilo se například, že izraelské tankové vojsko utrpělo nezanedbatelné ztráty právě vinou výše zmíněných ruských protitankových zbraní. Zvláštní pozornost si pak v tomto ohledu vysloužil tank M60 americké výroby, který byl Izraelci hojně využíván. Tento tank měl hydraulický pohon věže. Vedení pracovního média v trubkách podél vnitřních stěn věže představuje nemalé bezpečnostní riziko pro posádku. V případě narušení tohoto vedení při zásahu protitankovou zbraní se do prostoru posádky rozstříkla hořlavá kapalina, která se nezřídka vinou exploze se zásahem spojené vzňala. Druhým, ještě větším problémem byla skutečnost, že část munice pro hlavní zbraň byla umístěna právě ve věži. Vzhledem k tomu, že je-li tank v boji zasažen, bývá to většinou do věže, často dochází k explozi vlastní zde uložené munice, přičemž posádka v podstatě nemá šanci vozidlo včas opustit. Britové v tomto ohledu byly relativně napřed - Centuriony měly pohon věže elektrický a veškerou munici uloženou v korbě. Novější Chieftainy navíc měly munici dělenou a uloženou ve dvouplášťových schránkách, naplněných vodou.

Toto opatření se ukázalo jako velice prozíravé během války mezi Irákem a Íránem v 80.letech, kdy voda v pláštích oněch schránek, takto chladící médium, oddálila explozi munice uvnitř o nějakou tu minutu či dvě, čímž posádka zasaženého vozidla získala potřebný čas k opuštění vraku.

Jako výrobce a největší uživatel tanků M60 si těchto problematických řešení povšimli sami Američané. Výsledkem jejich snažení, výhodně zkombinovaným s "výměnou" zkušeností s britským MVEE, byl prototyp XM-1, dnes známý jako Abrams.

Stejně, možná i více, byli výše zmíněnými výsledky rozladěni Němci. Ti sice tanky M60 ve výzbroji neměli, ale jejich první generace tanků Leopard měla prostor posádky řešený stejně jako M60, ale ve srovnání s americkým vozidlem slabší pancéřování. A zde se dostáváme k oněm již zmíněným komplikacím. Britové a Němci zkusili v rámci projektu FMBT problém řešit společně. Jelikož ale každý od nového vozidla očekával něco jiného a požadavky si místy dost odporovaly, projekt FMBT v roce 1977 ztroskotal a šel si každý svou cestou. V Německu takto vznikla druhá generace Leopardů.

 Do hry vstoupil ještě jeden, nahlíženo dnešní optikou poněkud nečekaný hráč. Tím byla Íránská armáda. Ta byla v 70. letech po Británii největším uživatelem tanků Chieftain, kterých si pořídili něco okolo 700 už v době kdy sami Britové tento tank teprve zaváděli. V roce 1974 jich objednali dalších 1200. Vzhledem k tomu, že součástí objednávky byly rozsáhlé konstrukční úpravy (tank měl mít nový motor a převodovku, kvůli nimž bylo třeba výrazně zvětšit zadní část korby, protože do stávající by se sestava nevešla) dodávky nového typu, který dostal jméno Shir Iran (Perský lev) byly plánovány až na první polovinu roku 1979. Pád režimu perského šáha obchod zmařil. Část vozidel již byla vyrobena, ty odkoupilo a pod označení Al-Khalid zařadilo Jordánsko.

Jistou ironií osudu Britové poněkud bezradně přešlapovali na místě, přesto, že to byli oni, kdo novou technologii výroby pancéřů našel. Jedním z důvodů byla skutečnost, že britské Chieftainy byly v rámci NATO špičkou jak odolností, tak i výzbrojí, a tak potřeba je nahradit nebyla nikterak akutní. Z tohoto důvodu byl na přelomu 70. a 80. let smeten ze stolu návrh nové tanky koupit v zahraničí - ve hře byl americký Abrams a německý Leopard 2 - s definitivní náhradou Chieftainů se počítalo až na konci 80. let, kdy oba zmíněné tanky již budou mít nějaký ten rok za sebou a předpokládalo se, že již nebudou na patřičné technické úrovni.

Zraky všech se obrací projektu původně určenému pro Írán. Na jeho základě měl být nový tank postaven. Nutný byl samozřejmě refit na britský standard a padlo také rozhodnutí vyrobit zcela novou věž (Shir Iran používal věž z Chieftainu Mk.5) s pancéřováním Chobham. Projekt dostal označení MBT80 a v roce 1979 se předpokládalo, že sériové vozidlo bude zařazeno do výzbroje britské armády okolo roku 1990. Spíše později.

Opět zapracovala pro Studenou válku typická paranoia, tentokráte reprezentovaná zděšením plynoucím ze skutečnosti, že Rusové jsou schopni tanky T-64 a zejména nové kvalitní T-72 vyrábět s produktivitou přesahující 2000 kusů ročně, a padlo rozhodnutí práce poněkud urychlit. Poté, co bylo zjištěno, že pouhá úprava Shiru nebude stačit, byl projekt MBT80 zrušen, nicméně práce na náhradě za Chieftainy pokračovaly. Výsledkem byla malá ověřovací série 7 tanků dodaných mezi roky 1980 a 81 armádě pro intenzivní provozní zkoušky. Tank dostal jméno Challenger, byl přijat do výzbroje RAC první jednotkou jimi vyzbrojenou se stal pluk Royal Hussars, který svůj první Challenger dostal 12. dubna 1983.

O tom, že se jedno o řešení především rychlé, svědčí fakt, že Challenger oproti Chieftainu neměl jiných výhod, než právě jen vyšší odolnost, v ostatních ohledech byla obě vozidla rovnocenná. Skutečné zlepšení přišlo až v roce 1996, kdy se ve výzbroji pluků RAC objevil Challenger 2.

Ale to už je jiná pohádka, takže ukončíme hodinu dějepisu a podíváme se na model. Ten je v měřítku 1/72 a jedná se o dnes už celkem letitý výrobek firmy Revell, která ale platí za producenta relativně spolehlivého a kvalitního. Nejinak tomu bylo v případě malého Challengeru. V průběhu stavby jsem narazil na pár marginálních problémů, které stavbu celkem vzato ani moc neprotáhly. Neméně kvalitní se ukázala být i sada doplňkové výstroje určené pro tento model, kterou jsem rozvěsil porůznu po modelu, abych jej trochu oživil a vzhledem k jeho jednobarevné kamufláži také trochu barevně rozbil. Tuto sadu vyrobila česká firma CMK. Několik málo detailů, jako jsou držáky na bedny a kanystry na levé straně vozidla, antény,  nebo smotaná plachta na pravé straně, jsem vyrobil svépomocí. Hotový model představuje tank ze stavu pluku 14th/17th King`s Hussars, který v únoru 1991 bojoval v Kuvajtu v rámci operace Desert Storm.