MQ-9 Reaper

Je to možná překvapivé, ale myšlenkou postavit dálkově ovládaný letoun se lidé začli zabývat poměrně krátce poté, co sami okusili radost z létání. Konkrétně Nikola Tesla popsal bezpilotní bojový letoun už v roce 1915. Zhruba v téže době pak dvojice amerických konstruktérů - Elmer Sperry a Peter Hewitt - pracovala na vývoji stroje, který by byl schopen bez lidské posádky na předem definované místo dopravit náklad výbušnin. S návratem stroje samotného se nepočítalo, tím pádem je koncept dua Hewitt-Sperry podoben spíše dnešním střelám s plochou dráhou letu.

V každém případě se již před první světovou válkou lidé věnovali snaze minimalizovat vlastní ztráty na životech v případě vojenského nasazení letadel. V průběhu let se použití bezpilotních letadel - obvykle vhodně modifikovaných běžných pilotovaných typů - posunulo. Sloužily ozbrojeným silám svých států pro účely testování nových protileteckých zbraní, účinků jaderných zbraní na stroj v chodu, případně jako terč pro střelecký výcvik stíhacích pilotů. Nasazení v první lini se dostalo na pořad dne poté, co byl v roce 1960 nad Ruskem sestřelen průzkumný stroj U-2. Ztráta stroje totiž nepředstavovala zdaleka takový problém, jako skutečnost, že Rusové mohli zajatého pilota vystavit v televizi světu na odiv.
A dopustím se více-méně kvalifikovaného odhadu a nemalý význam pro vývoj bezpilotních letadel přisoudím i době, kdy se ve všech myslitelných pádech skloňovalo divné slovo "supermanévrovatelnost". Technická řešení potřebná k dosažení této charakteristiky byla na obou stranách Železné opony známa už někdy v 70. letech 20.století. Za velkou, ne-li přímo největší překážku vývoje byla považována přítomnost člověka na palubě, protože tento má takový hloupý zvyk ztrácet vědomí při vyšších přetíženích, k nimž při ostrých manévrech nutně dochází, a tím ohrozit sebe i stroj.
Nicméně vzniku stroje MQ-9 položila základ spíš výše zmíněná starost o bezpečí personálu. Vznikl u firmy General Atomics Aeronautical Systems přímým vývojem menšího průzkumného letounu MQ-1 Predator. Ostatně původně byl Reaper označován jako Predator B. Ačkoliv na první pohled jsou si obě letadla dost podobná, liší se od sebe dosti podstatně více méně ve všem od rozměrů, přes výkony až k roli, kterou mají plnit. Predator je průzkumný letoun s možností nést určité omezené množství výzbroje, obvykle sestávající z dvojice protitankových raket AGM-114 Hellfire. K těmto účelům je vybaven malým v zádi uloženým pístovým motorem o výkonu 115 koní pohánějícím tlačnou vrtuli. Reaper je stroj, který by se i přes nejedno "ale" pravděpodobně nejlépe vešel do kategorie COIN (Counter-insurgency) To je kategorie letadel, která se velmi rozšířila během války ve Vietnamu. Tehdy šlo obvykle o relativně malé, levné a provozně nenáročné stroje s nadprůměrnou vytrvalostí letu, solidním výhledem z kabiny a výzbrojí postačující k napadání menších nepřátelských uskupení, která neměla k dispozici žádné, nebo jen slabé prostředky protivzdušné obrany. Jejich úkolem bylo hlídkování nad oblastmi, kde se předpokládala přítomnost nepřítele a při kontaktu s ním buď zaútočit, nebo na něj navést dělostřeleckou palbu z nejbližší FSB. Reaper není malý, už vůbec ne levný a pravděpodobně ani neslouží jako dělostřelecký návodčí. Také výzbroje má k dispozici víc, než jen na rozhánění zatoulaných pěšáků - unese až 16 raket Hellfire (tedy stejně jako bitevní vrtulník AH-64 Apache), nebo jiné výzbroje do hmotnosti 1400 kilogramů. S touto zátěží ale vydrží ve vzduchu velmi nadprůměrných 14 hodin. Výkonná optoelektronická sestava pak v jeho případě představuje totéž, co bohatě prosklená kabina s dobrým výhledem u letounů, jako byly svého času třeba OV-1 Mohawk, či OV-10 Bronco. V průběhu typické mise letoun operuje v autonomním režimu, pouze v konfliktních situacích kontrolu přebírá pilot, který rozhodne o případném útoku na cíl. Oba dva stroje byly také v květnu 2006 agenturou FAA uznány jako způsobilé pro pátrání po přeživších v rámci záchranných operací po živelných katastrofách. Minimálně 2 odzbrojené Reapery používá NASA v rámci programu ERAST (Altair) a ve Flight research centre v Drydenu (Ikhana).
Pohon Reaperu zajišťuje turbovrtulový motor Honeywell TPE331-10 o výkonu 900 koní, který letounu dovoluje dosáhnout maximální rychlosti 893 km/h. Cestovní rychlost se pohybuje okolo 580km/h.

A krom všeho již řečeného je letoun MQ-9 Reaper nebetyčně ošklivý. Vypadá asi jako kříženec Blaníku s A-10. Model tohoto stroje jsem sobě pořídil jako takovou zajímavost do vitríny poté, co jsem zjistil, že několik Reaperů provozuje také RAF. V očekávání rychlé a pohodové stavby jsem se celkem brzy pustil do lepení, abych o větší část elánu relativně rychle přišel. Zjistil jsem totiž, že hlavní díly sice lícují hezky a přechod křídlo trup třeba vůbec nebylo nutné tmelit, ale motorová gondola, která se lepí zvrchu do výřezu v trupu, lícuje poměrně špatně a vůbec nejhůř v přední části pod sacím kanálem, kde se blbě tmelí a stejně blbě i brousí. Po zjištění, že skrz šachty hlavního podvozku je vidět skrz trup, jsem si říkal, že za 370 korun bych čekal trochu víc muziky. No a když se mi povedlo při lepení zátěže do přídě trupu větší část modelu polít vteřinovým lepidlem (protože trup je dutý bez jediné přepážky od přídě k zádi, otevřený hned na třech místech a řídké vteřinové lepidlo bylo tentokrát opravdu řídké), které jsem pak dva dny odstraňoval, měl jsem sto chutí tu potvoru rozšlapat a zahodit. Pohled na cenovku mi v takto radikálním postupu zabránil. S vypětím všech sil jsem tedy malého Reapera dokončil, přičemž na výzbroj, jinak velice efektní kombinaci dvou laserem naváděných bomb GBU-12 a čtyř raket AGM-114, už mi energie nezbyla. Možná časem. Ale teď mi i jen pohled na zbytek dílů v rámečcích láme ruce...
Zbarvení Reaperů je u všech uživatelů stejně šedé, liší se pouze výsostným označením. Já pro svůj model zvolil bleděmodro-růžovou "low-vis" variantu britských kokard. Jedná se o jeden ze strojů 39. perutě RAF které v letech 2011 a 12 létaly nad Afgánistánem. A pravděpodobně nad ním ještě chvíli létat budou...