Jak na Hovado

Jedna z mála věcí, na které se shodnou lidé bez ohledu na to, která polovina Zeměkoule jim formovala světonázor, je že dětská duše je záležitost nanejvýš křehká a zasluhuje proto citlivé zacházení. V souladu s tímto přesvědčením bývá zvykem za obzvláště zavrženíhodný považovat jakýkoliv útok namířený proti dítěti, lhostejno zda je tento charakteru fyzického, či psychického... Nakonec i o kriminálech - kde už z podstaty věci nelze hledat právě výkvět člověčenstva - se říká, že ti, kdož se provinili zločinem na dítěti, mají zde život těžký a někdy i poměrně krátký.

Je tomu už nějaký pátek, co se o prznění dětské dušičky otřel Binární. Přesně si už na obsah článku nevzpomenu. Utkvělo mi však v paměti zřejmě to nejdůležitější a sice, že tím prznitelem může být i člověk, od něhož bychom jednání tohoto druhu nečekali. V tomto konkrétním případě to byl učitel, který svého žáka "dobře" zvolenou otázkou de facto postavil proti vlastním rodičům. A jelikož se kluk nejmenoval Morozov, kysne mu při vzpomínce na tu chvíli úsměv asi dodnes...
Dostalo se mi té cti a potěšení setkat se s jedním takovým úkazem podobným, možná horším, protože v tomhle případě tím prznícím dobytkem je vlastní otec. Pána nebudu jmenovat, reklamu mu dělat nechci. Titulejme ho tedy po zásluze...třeba Hovado.
Předpokládám, že větší část čtenářů jsem si přinesl z dob, kdy jsem psával na bloguje.cz, nicméně pro ty, kdož ke mně zabloudili poprvé - jsem modelář. Lepím všeliké létající nebo jezdící nesmysle z draze prodávaných plastikových výlisků a, jsa zorginozován v jednom pražském modelářském klubu, jednou do roka se podílím na organizaci modelářské soutěže. Občas se stane, že mi někdo z klubových bratrů (asi z nedostatku vhodnějších obětí) vrazí do ruky tužku a papír a takto vyzbrojeného pošle hodnotit některé z kategorií. Loni jsme jich s jedním klubovým bratrem hodnotili několikero a mezi jinými také dětské kategorie. Naši pozornost upoutaly modely letadel P-47 Thunderbolt a Bf-109, jejichž zpracování bylo v porovnání s ostatními modely v kategorii o světelné roky dál. Nikoho asi nepřekvapím, když řeknu, že si autoři obou modelů odnesli nějakou tu cenu a když si pro odměnu za druhý z obou jmenovaných kousků přišla nenápadná holčička, zaplnil se sál potleskem, který by vehnal slzy dojetí do očí i na dlouhé děkovačky zvyklému divadelnímu herci.
Přesuneme se o pár desítek kilometrů dál na východ a několik měsíců blíže k současnosti - na relativně malou a novou soutěž zvanou Malá Pardubická. Klábosil jsem tam takhle při pojídání domácího guláše s jedním známým modelářem z Mariánských lázní. Mezi jinými tématy, jimž dle očekávání vévodilo hlavně hodnocení různých výrobků lisovaných z ropného odpadu, přišla řeč i na Hovado:
"Si slyšel, jakou dostal Hovado čočku na Křivonosce?"
Neslyšel - tou dobou jsem vlastně ani netušil, že Hovado je takové hovado.
"No znáš ho, ne... se o něm řiká, no řiká - ono je to veřejný tajemství, že přihlašuje svoje modely na kluka a na dceru do dětskejch kategorií...Tos nevěděl?"
Do té doby jsem nevěděl, takže jsem v průběhu následujících vět koukal s hubou čím dál více podléhající zákonům fyziky a z nich zejména tomu gravitačnímu.
"No... Tak na Křivonosce se "jeho děti přihlásili" na mistrák. Holka tam měla tu stodevítku, kluk úplně neskutečně detailovanýho Thunderbolta. To už každýho tak nějak nasral, viď, protože s tim objížděj soutěže jak zběsilý a přitom každej ví, že to nestavěli ty jeho děcka, ale von. Tak do toho rozhodčí šlápli a kluka i holku si vzali na obhajobu. Kluk se rozkoktal a s brekem utek, holka prej byla taky nějaká nepřesvědčivá, ale něco jim řekla, tak jí to nechali. A když jsme odjížděli, tak jsme viděli Hovado, jak synátorovi u auta dává za uši, že si to neobhájil... No hovado prostě."
Když jsem ještě nemaloval hasičáky v letadlech, ale kontroloval popelářský auta, jeden tehdejší kolega mi  řekl větu, která se mi v souvislosti s Hovadem vybavuje, kdykoliv na něj přijde řeč: "Víš, zmetci to maj jednoduchý, protože se s nima lidi nechtěj špinit. Zmetek si to pak vyloží po svym a na tu pilu ještě trochu přitlačí."
Inu je to tak. Rozhodčí z Křivonosky se kasali, jak to Hovadu nandali. Bohužel - ten komu bylo ve skutečnosti nandáno byl malej klučina, co z toho nemá rozum a čert ví, jestli se k tomu svému "modelaření" nedostal prostě jen proto, že chtěl doma víc být s tátou. A aby toho nebylo málo, dostal to hned dvakrát. Jednou od komise rozhodčích, podruhé právě od svého výjimečně zdařilého pantáty, po kterém ta ostuda stekla a dnes jako by ani nikdy nebyla. Všichni z něj mají srandu. Stejně tak mají i vztek. Vztek způsobený bezmocí s tím člověkem hnout. Uvažoval jsem chvíli, že bych Hovadu vyhlásil takovou soukromou válku a na soutěž, kterou pořádá jeho klub, dorazil se svým modelem registrovaným do dětské kategorie na jméno mé půlroční dcery. Myšlenku jsem zavrhl hned ze dvou důvodů. Jednak musím brát v úvahu, že jsem člen klubu, který si pracně vybudoval dobré jméno ještě dlouho předtím, než jsem se stal členem, a tím pádem nemám právo to dobré jméno nějakým neuváženým krokem poškodit. Ale hlavně - bitevním polem této války by byly dětské kategorie s nezanedbatelným množstvím potenciálních "civilních obětí". Dost těžko bych od děcek mohl čekat pochopení situace - že se prostě jen snažím přimět jednoho blba, aby se chytil za nos a uvědomil si, že svojí sobeckou potřebou realizovat se skrze své potomstvo, další děti od koníčku odrazuje. Narozdíl od Hovada jsem neráčil zapomenout, že je to koníček. Jen koníček, který má přinášet hlavně radost. Zmíněnou trucakcí bych se Hovada nedotkl, sobě nepomohl a soutěžícím dětem uškodil... V zásadě nezbývá, než doufat a čekat na chvíli, kdy ho i s jeho vychcaností pošlou jeho děti do prdele sami...