Divná plíseň na Camembertu

 

aneb B1 bis

Historie francouzského tanku známého pod strohým označením B1 sahá kamsi do počátku 20. let 20. století a tak hluboko se mi hrabat nechce. Spíš to časové zařazení berme jako docela uspokojivé vysvětlení toho, proč řečený tank vypadá tak, jak vypadá (a že mohl dopadnout ještě mnohem hůř, viz prototypy SRA, SRB, nebo FCM21), jelikož dědictví Velké války křičí z každého nýtu a člověk se nesmí nechat mást tím, že sériová výroba začala až v polovině let 30. a k nasazení došlo až v těch 40.
Nu ale když se nespokojíme jen s konstatováním, že B1 vypadá divně, najdeme na něm i pár pozoruhodných řešení. Jedním z nich bylo třeba zaměřování houfnice ráže 75 milimetrů v korbě vozidla. Její lafeta totiž umožňovala pohyb pouze vertikální, horizontální nikoliv (+/-1° není pohyb, nezlobte se). Ten měl být nahrazen speciální Naederovou hydraulickou převodovkou, kterou ovládal řidič. V podstatě to znamenalo, že houfnici v korbě tanku obsluhovali tři z celkem čtyř členů posádky tanku. Tím posledním nezainteresovaným byl velitel, který seděl ve věži, kde vyhledával cíle, nabíjel a střílel z protitankového kanónu ráže 47 milimetrů.
...a někdy mezi tím velel...
V podstatě je takovéhle uspořádání cele zhovadilé a kdybych to nepsal před desátou, nebál bych se použít i některých vybraných výrazů z oboru gynekologie. Za zmínku stojí toliko proto, že ona Naederova převodovka značnou měrou inspirovala švédské konstruktéry, když se jim v 60. letech na rýsovacích prknech rodil ikonický S-tank, neboli Stridsvagn 103.
Nicméně vyloženě špatný tank B1 nebyl. Svých 30 tun dokázal rozhýbat až do rychlosti 28 km/h, což je na poměry 30. let docela slušné. Pancíř dosahoval místy až 60 milimetrů, tedy tloušťka přesně dvojnásobná ve srovnání s časnými verzemi německých středních tanků Pz.Kpfw.IV. Na výzbroji, jak si pozorný čtenář jistě všiml výše, se také nešetřilo. Nasazení tanků B1 bis skončilo tragicky, přičemž jejich kvality s tím vlastně neměly příliš společného. Lze se často dočíst o drobení obrněných jednotek do menších skupin, které pak nebyly schopné odolat soustředěnému náporu německých tanků. To je pravda pouze částečně, navíc ani tohle není skutečná příčina toho fofru, jakým se na jaře 1940 nebohá Francie odporoučela.
Co se tedy tehdy posralo? Odpověď je jednoduchá, velmi dobře jí zformuloval Robert Hilliard Barrow - čtyřhvězdičový generál, který na přelomu 70. a 80. let velel sboru námořní pěchoty USA: "Amatéři mluví o taktice, profesionálové řeší logistiku." Bohužel to řekl o 40 let později, než by to Francouzi potřebovali slyšet.
Francouzská armáda na počátku 2. světové války měla pravděpodobně nejsilnější tankové vojsko na světě. (Polovinu vozového parku sice stále tvořily už notně dědkovatící Renaulty FT, ale to vlastně nijak zvlášť nemuselo vadit, jelikož i tak těch modernějších vozidel stále bylo vcelku úctyhodné množství.)  Zorganizováno bylo do 3 lehkých mechanizovaných a 4 obrněných divizí. Označení "lehká mechanizovaná"  pravidelně působí jisté zmatení, protože budí dojem relativně lehce vyzbrojené jednotky, přičemž ale typická francouzská mechna té doby byla složena ze dvou pluků tankových a po jednom pluku mechanizované pěchoty, průzkumu a dělostřelectva. Francouzská lehká mechanizovaná divize tedy byla v zásadě docela "tank heavy" formace.  Pro úplnost zmiňme i složení divize obrněné, která byla složena ze čtyř tankových praporů (2 prapory lehkých a dva prapory těžkých tanků), jednoho praporu pěchoty a jednoho pluku dělostřelectva.
Z řečeného plyne, že Francouzi plánovali tanky nasazovat v silných formacích, jimž měla být pěchota očima. Ovšem člověk míní...
Když v květnu 1940 Němci zahájili útok na západ, nedaly se do pohybu jen armády. Na severu Francie se zvedla vlna uprchlíků mířících na jih, která zahltila všechny hlavní tahy vedoucí právě severo-jižním směrem. Armáda tak ztratila možnost dopravit zásoby k jednotkám na frontě, což v důsledku nutilo velitele síly drobit tak, aby si zachovali nějakou operační zálohu na dobu, až se to zásobování zlepší. Dnes už víme, že nezlepšilo a ony silné mechanizované a obrněné divize díky tomu byly de facto na jedno použití.
Některé epizodky z těchto zoufalých bojů ukazují, že s lépe zorganizovaným trénem mohli Francouzi sehrát mnohem důstojnější part. Příkladem budiž událost z 16.5., kdy jeden tank B1 bis (bojové jméno EURE, velitelem vozidla byl kapitán Pierre Billotte) u města Stonne zničil celkem 13 německých tanků. Francouzský tank utržil celkem 140 zásahů, žádný však nezpůsobil vážnější škody.
Ukořistěné tanky B1 po pádu Francie zařadil do výzbroje Wehrmacht, s nímž se pak protloukly boji na východní frontě, nebo na Balkáně. Naposled si v německých rukou práskly v září 1944 v Arnhemu. Pro úplnost nejúplnější je potřeba ještě zmínit 19 tanků tohoto typu, jimiž byla vybavena jedna rota 13^e Régiment de dragons. Archaicky nazvaný i vybavený útvar mezi 29. dubnem a 8. květnem 1945 obléhal Němci stále obsazený přístav La Rochelle.


Nevybavím si zcela, co mě z který strany trefilo, že jsem si model tohohle vlastně vcelku ošklivýho vehementu přitáh' domu. Pravda ale je, že jsem za ten náhlý a zcela ojedinělý zkrat rád, protože mi jeho stavba dělala samou radost, což je fenomén málo vídaný...
Ale nepředbíhejme. Model B1 bis v měřítku 1/72 v roce 2008 vcelku nečekaně uvedla na trh čínská firma Trumpeter a v jejím výrobním programu působí trochu jako pěst na oko i po těch 15 letech, co od té doby uplynuly. Číňan se rozhodl, že si nebude dělat zbytečné problémy, model pojal dost jednoduše, čehož výsledkem je svižná stavba od pátku do neděle, pokud se člověk rozhodne jej sestavit jen z krabičky. Pokročilí borci však na první pohled uvidí několikero příležitostí, kterak drobnými nenáročnými úpravami dodat šmrnc.
Začít se dá  pěkně zlehka vytvořením hrubší textury na povrchu těch částí, které na skutečném tanku byly vyrobeny z odlitků, tj. věž, štít houfnice v trupu a vstupní vrata na pravém boku. Pokračovat lze doplněním pár detailů z měděného drátku - oko na horní části štítu houfnice a háky na zádi tanku. A na ty pak pověsit řetěz, takže už nikdy nebudou vidět.
Z tenké hliníkové folie jsem vyrobil nové kryty výfuků a trochu je zdeformoval, aby vypadaly použitě. Stejnou léčebnou kůrou prošly také díly blatníků.
...a to je vlastně asi tak všechno...
Zbarvení jsou na výběr dvě: "BOURRASQUE" 15. tankového praporu 2. obrněné divize a "VERCINGETORIX" ze stavu 46. tankového praporu 4. obrněné divize. Vybral jsem Bourrasque. Je jednodušší a navíc nese pro francouzské tanky typické označení pomocí výrazných symbolů vycházejících z karetních znaků. V tomhle případě jde o bíle lemovaná modrá srdce na věži.
Když byl tank jakž takž hotov přišel čas se vyřádit na podložce. O tom, do čeho přesně malou B1 posadím, jsem hloubal docela dlouho. Nechtělo se mi ji odbýt nějakou generickou polní nebo lesní cestou.
Nakonec padla volba na železniční přejezd. Železnice mě baví, diorama či vinětu z toho prostředí jsem si nějakou vždycky postavit chtěl, tak proč si to nevyzkoušet na tomhle.
Jako fundament tentokrát neposloužil koupený dřevěný soklík, nýbrž jsem jej zhotovil z desky pěnového polystyrenu, jelikož jsem z důvodů, které budou zřejmé nejpozději při pohledu na fotografii, tentokrát nutně potřeboval podložku kulatou. Na tento základ jsem ponejprv nalepil segment kolejí a ten ořízl do tvaru podložky. Další terén byl v zásadě triviální věc. Kolmo na koleje vede silnice vyrobená z modelářské konstrukční pěny od španělských AK interactive. Jde o materiál připomínající pěnové termoizolační desky používané k zateplování budov, narozdíl od něj je ale poréznější, lépe se brousí a samozřejmě se také prodává v přiměřenějším množství, takže s vámi kvůli stavbě jedné nevelké vinětky náhle nebydlí pěnová deska o rozloze 3 metrů čtverečních. Největší z rohů vzniklých křížením železnice se silnicí jsem chtěl zaplnit něčím onačejším, než jen zatravněným náspem. Přemýšlel jsem o vechtrovně, ale tu jsem vcelku rychle zavrhnul, jelikož by se toho z ní na tu podložku věru mnoho nevešlo. Nechal jsem tam nakonec tedy jen dlážděnou cestu vedoucí podél kolejí (třeba právě k tý vechtrovně) a kus plotu se zděným sloupkem. Ten je sestaven z mrňavých korkových cihliček vlastní výroby, omítnutý akrylovým tmelem a následně zase trochu otlučený, ať jsou ty cihly taky vidět, když už jsem se s nima mordoval. Aby to na vinětce taky trochu žilo, na plotě sedí holub. Na ten cihlový sloupek jsem původně ještě chtěl umístit výstražný kříž. Protože nevím, jakou podobu měla řečená značka ve Francii v roce 1940, a ani jedno ze dvou francouzských železničních muzeí, které jsem s dotazem oslovil, se neobtěžovalo odpovědět (košťata jsou to!), vykvajznul jsem se na kříž a prohlásil přejezd na vinětě za malý neznačený.
Vinětu jsem se rozhodl stylizovat do podoby otevřené krabičky s plísňovým sýrem. Obvod podstavce jsem tedy natřel bílou barvou, oblepil kostkovaným bílo-červeným ubrouskem a dýhovým lemem z krabičky od Camembertu. Na cedulce s popisem je označení vozidla výhodně zakomponováno do názvu sýra a hrubá datace předlohy zmíněna coby doporučené datum spotřeby...
No a takhle to celý vypadá.