Slevové akce v obchodních řetězcích?

 Slevové akce v obchodních řetězcích!!!

Kdysi dávno, dříve, než jsme si svou zálibu v chovu domácích řviřátek začali saturovat vlastními dětmi, měli jsme doma klec s potkany. Vlastně dvě klece s potkany. Na sobě - horní neměla dno a ke spodní byla na několika místech připevněna vázacím drátem. Potkanům jsme tedy dopřáli dostatek prostoru pro sportovní vyžití, kterého oni nevděčně využívali ponejvíce k bohapustému flákání v závěsném lůžku, nebo rvačkám o žrádlo. Mezi všemi mnoha potkany, kteří tu klec postupně obývali, v oněch rvačkách vynikala bílá laboratorní potkanice Gedžitka, které se nakonec dokonce snad i podařilo zemřít stářím (což u potkanů nebývá běžné, u těch našich...ale radši nic...) ve třech letech. Pro mladší kusy (dokud s ní v kleci nějaký byly) nikdy nepřestala být v pravidelných bitkách o žvanec konkurencí. Když zavětřila, nedbala zasloužilá hlodavčí důchodkyně sestru, bratra, ani vlastní bezpečí a vrhala se k misce s fanatismem pilota kamikaze... 

Podobně bouřlivá reakce ze strany zejména starších generací na slevy v Billách, Lidlech a jiných Kauflandech je opředena legendami barvitějšími, než bitva o Helmův Žleb a v potměšilým tónem vyprávěných příbězích se naši senioři mění v drsné válečníky, kteří nedostatek fyzické kondice více než bohatě vynahrazují zkušenostmi a zuřivostí, které navíc doplňují zbraněmi úskočně vydávanými za rozličné kompenzační pomůcky. Vědomí, že s narůstajícím věkem představuje případný doživotní trest za nějaké obzvláště vydařené krveprolití čím dál tím menší odstrašení, ten berserk mód ještě prohlubuje. Cukr, babiččina polohrubá, nebo regál s plnotučným mlíkem se, namísto kvetoucího konzumu, dostávají někam na dohled Tobruku, Arden, či Monte Cassina..

Bohužel již počátkem třetího odstavce musím ctěné čtenáře poněkud zklamat, jelikož osobně jsem se těchto bitev vlastně nikdy nezúčastnil, potoky krve padlých bojovníků se nebrodil a zkrušená jejich těla nepřekračoval. Přitom nelze říci, že bych se takovým zkouškám vyhýbal. Mlíko piju hodně, neleju si ho snad jen do piva, pročež mě rodinný štáb čas od času vyšle k provedení nájezdu na vybraný cíl. Ovšem, jak už jsem ostatně psal Psici, když mne k sepsání pamětí veterána bitvy o mlíko, při mém metru devadesáti a metráku váhy mě z bohorovného klidu při nákupu nikdo příliš nevyrušuje. Staří zbrojnoši se obvykle zkrátka věnují pouze vzájemnému deatchmatchi, jehož, zdá se, ještě nejsem hoden se zúčastnit. Situace se vyostřila pouze jednou, když mne právě při sběru kořisti ze zálohy oslovila jedna starší dáma, mající navíc opodál palebnou podporu vražedných pohledů od svého zřejmě manžela.
"Aby na nás taky něco zbylo, mladíku! ...proč si toho berete tolik?"
(mladík v sedmatřiceti. DOBŘE JÁ!!!)
"Je nás doma pět, mladá pani." rozhodl jsem se protivníka rozhodit tvrdým protiútokem lichotivého oslovení. Ten se však z překvapení rychle oklepal:
"...tak to vám musí pět krabic stačit!"
"Neřikejte... A čeho by mi ještě stačilo míň?" odrazil jsem útok a pod krycí palbou posměšného kroucení hlavou jsem se s kořistí organizovaně stáhl k pokladně.

 

A ovšem...pokladna... Nevím, jakou jste s nimi udělaly zkušenost vy, drahé čtenářky, ale rozhodně není radno tuhle entitu podceňovat. Člověk začasté myslí, že má vyhráno. S náladou bojem vyčerpaného, ale spokojeného Thora vyloží nákup na pás, aby ho Heimdall za kasou zjebal, jak malýho Járu...
"Tolik vám těch mlík namarkovat nemužu, na regálu je psáno, že jen deset balení na zákazníka."
Zmateně se podivám na svůj jeden kompletní igelitem stažený balík polotučnýho za 9,90,- a vidím v něm 12 krabic.
"Vážně? ...vážně prodávate po nejvejš 10 kusech mlíko, který je balený po 12?"
"Já vám dvě vyndám a mužete si je skočit zaplatit na jinou pokladnu." sdělí mi s úsměvem, za nímž se jen těžko skrývá přesvědčení, jak skvělý kompromis mi nabízí...
...ve čtvrtek...
...ve čtyři odpoledne...