Kurz přežití

...v západoněmeckém pensionu

Když jsem kdysi nastoupil ke svému současnému zaměstnavateli, první půlrok jsem trávil prací "on-site", jak praví moderní manažerština. Prostou češtinou řečeno jsem jezdil domů jen na víkendy. Nová zkušenost dobrá, říkal jsem si. Přilepšim si na dietách. Ale docela brzo jsem se toho cestování docela přežral. Byl to navíc přelom let 2011 a 12, když Habra právě čekala komtesku, což na chuti bejt věčně v prdeli nijak zvlášť nepřidalo. Moje rodinné zázemí však pro následující řádky nebude nijak zvlášť podstatné. Maximálně do té míry, v jaké mi mohlo způsobit zjitřené vnímání stovek niců, co umořily osla. Věnovat se budeme výzvám, které přede mě postavilo nocování v cizích krajích.
 

První zahraniční angažmá probíhalo na předměstí Hamburku. Penzion se nacházel v Buxtehude, což je obec na první pohled výrazně vesnického rázu. Na druhý zjistíte, že ta vesnice je velká zhruba jako Přerov. Na třetí - teprv, když tam přijedete - že "v Buxtehude" znamená u silnice v satelitu tři kilometry od města. V nejbližším okolí penzionu nebyla ani trafika, jen les, pole a pár tichých domků. Výsledný dojem tak spíš, než běžné ubytovací zařízení, připomínal věznici uprostřed aljašský pustiny, kde jedinou připomínkou světa za hradbou okolních stromů jsou světla kamionů pendlujících mezi Fairbanksem a Anchorage Hannoverem a Cuxhavenem.
 

Každý pokoj sestával z ložnice, chodbo-kuchyně a koupelno-hajzlu. Mám-li zkusit popsat dispozice pokoje, představte si obdélník cca 4x6 metrů, z něhož čtverec 4x4 zabírala ložnice a o zbytek se poněkud nešťastně dělil předsíň/kuchyň s hygienou. Nešťastně proto, že zatímco v koupelně by se dalo tancovat, v té kuchyni nebylo dost místa ani na loupání česneku. A to asi teda zejména z toho důvodu, že největší část téhle místnosti zabíraly dvě šatní skříně, do každé z nichž bych velmi pravděpodobně zvládl vyskládat veškeré své ošacení a ještě by v ní místo zbylo. Na kuchyň tedy zůstal cca půl metru široký kus chodby s plotýnkami a dřezem na jedné a pracovní plochou na druhé straně. Větší část té pracovní plochy ale zabral odkapávač, takže pokud jste chtěli něco krájet, museli jste s tím buď ke stolku do ložnice, nebo - jako já, když jsem měl pokoj sám pro sebe - na vrchní desce botníku skříně přiléhající k "lince". Botníček byl přibližně stejně vysoký, šlo to samo. V takovém případě se člověk ovšem musel mít velmi na pozoru před ůklidovým komandem (Ne, ten kroužek neni překlep).
 

Příslušnice zmíněného komanda byly takovým hezkým ztělesněním rčení "Poturčenec horší Turka". Žádná z dam neráčila být rodilou Němkou, ovšem to jim jaksi nebránilo v puntičkářské honbě za Pořádkem a Čistotou, kterých se ovšem nesnažily docílit tím, že uklízely, nýbrž tím, že jednotlivé obyvatele penzionu vydržkovaly za to, že si neuklízí sami (třeba mě právě za kuchyňský prkýnko ve skříni). 

Obyvatele penzionu nutily být prakticky neustále ve střehu.
- Visačka "Bitte nicht stören/Do not disturb" na holky z ůklidového komanda neplatila. Ani trochu. (Ale jakože fakt vůbec - jednu z těch cedulek jsem spotřeboval při modelaření a nikdo si toho nevšiml nejspíš dodnes). Tu a tam odignorovaly cedulku třebas i se zvukem tekoucí vody v koupelně a suverénně si to nakráčely do pokoje, jehož uživatel byl zrovna ve sprše (Jestli taková epizodka, jak vystřižená z padesát let starýho porna, někdy vedla k nějakému hlubšímu mezinárodnímu freundschaftu, nevíme).

- Naopak na ně velmi platily zálohovaný obaly (což jsou v Říši skoro všechny). Když ale zjistily, že umíme číst a psát, víme, co znamená kouzelné slovíčko "pfand" a taky jsme si všimli, že nás každá plechovka piva stojí o 25 centů víc, než píšou na cenovce v regálu, milostivě nechaly jejich vynášení zase na nás.

- Pár z nás chvíli zkoušelo sledovat množství olámaných USB u notebooků, které jsme si nechávali v pokoji na stole a po nájezdu ůklizeček je našli zabořený v peřině na posteli. Začasté pod cestovní taškou, či kufrem, který tam skončil, aby se nepřipletl do cesty mopu...

Za v podstatě docela roztomilou performanci lze považovat sousoší, které mi z nějakého důvodu jednou zanechaly uprostřed ložnice. Bylo sestaveno z odpadkového koše, přes který položily kuchyňský prkýnko a na něj s neskutečným citem pro výtvarno umístily mísu od salátu. Z opačného konce stupnice zábavnosti bylo, když mi neumytou pánev hodily na odkapávač na umytý nádobí. Pánev jsem předchozí den po večeři nechal odmáčet na nepoužitý plotýnce, protože na odkapávač už zkrátka nebyla kam dát. Nádobí jsem tedy musel umýt znovu, tentokrát i s odkapávačem a pánev putovala zpátky na tu plotýnku. Než jsem pro ni našel mnohem lepší místo...

Jednoduše nás tyhle dámy sraly víc, než promáčenej hajzlpapír a vcelku pravidelně jsme kvůli nim chodili hulákat na správce, ať ty střeva pošle do prdele a na každej pokoj koupí kýbl a mop. Ostatně místo by na ně v tom koupelno-hajzlu bylo... 

Čas oponou trhnul a přinesl jiný projekt pro jiného zákazníka sídlícího v jiném koutě Německa, za nímž jsem se byl podívat ve dvou týdnech teď na přelomu ledna a února. V roztomile hrázděném prdelákově pár (desítek) kilometrů severně od Frankfurtu jsem radostně zjistil, že byť je to město malé, ubytování se nachází ve městě i fyzicky, ne jen administrativně. Chodit do práce kilometřík pěšky, kdy mně to přijde OK, bylo ve srovnání s 25 kilometry autem, u něhož člověk musel být "na písknutí", velmi osvěžující. Ve zdejším malém penzionku s výčepem v přízemí bylo veskrze útulno, avšak stejně jsem užil spoustu legrace. Zde pramenila z celotáborový hry "Hádej, co chybí v tomhle pokoji."

Penzion se nacházel ve starém domě v historickém centru městečka - v těsném sousedství vysoké školy, kterou mezi lety 1611 a 13 poctil svou přítomností Komenský, čehož trvalou připomínkou je pamětní deska s bustou řečeného génia, a jen jeden blok od radnice historicky tak cenné, že ji místní tisknou i na hodobóžový hadrový nákupní tašky. Prostě fakt starej dům. Kterej původně tim penzionem nebyl. Jak přesně probíhala rekonstrukce interiéru samozřejmě nevím, nicméně výsledkem je ubytovací zařízení, kde nejsou dva pokoje stejný, což se podle nějakýho záhadnýho klíče podepsalo i na jejich vybavenosti. Tak třeba během druhého z obou týdnů jsem bydlel na pokoji, kterému chyběla mikrovlnka, nože a větrání v kuchyni. Možná bude jednodušší říci, co tam bylo. Všechno, co prozrazovalo, že vařit se má tady, byla keramická deska přišroubovaná na zdi a police s olejem a solí nad ní. Pod touhle výzdobou stála nízká skříňka obecná, v níž bylo vyskládáno něco nádobí, jednoplotýnkový indukční vařič a nerezový futrál s jedním nožem na chleba, škrabkou, vařečkou a pár nekompletními sadami příborů. Po použití se nádobí mylo v koupelně. V maličké ledničce v pokoji hrál člověk s nakoupenými surovinami tetris, jelikož do ní se v pohodě vešly tři vejce a dvě plechovky piva do dvířek a dvě balení salámu do poličky. Cokoliv dalšího už chtělo věnovat trochu času a invence skládání. Nicméně trochu nepohodlí mě přeci nerozhodí, řekl jsem si a těmto drobným nedostatkům se snažil nevěnovat zbytečně mnoho pozornosti. Hned v pondělí jsem si nakoupil suroviny na "buřtguláš trochu jinak a líp" a pustil se do díla. Oloupal a nakrájel jsem dvě cibule. Oloupal a nakrájel jsem dvě batáty. Stejně jsem naložil i s půlkilem hovězích párků, jednou červenou paprikou a dvěma sušenými feferonkami. To vše tim tupym nožem na chleba, aniž bych si způsobil nějaké závažnější zranění (ze samýho soustředění jsem se jen jednou kousnul do jazyka). Přesunul jsem se do kuchyňky k tomu indukčnímu vařiči, v hrnci nechal rozpálit olej a jal se do něj postupně vkládat připravené suroviny, abych hned u druhé zjistil, co v pokoji nechybí.
...požární alarm...