Kapitola dvacátá pátá

 

Konzulární nuda

Britský konzulát v Libreville je poměrně rozlehlý komplex budov porůznu rozestavených v hezky upraveném svahu. Pohodlí personálu byla věnována značná pozornost a já měl čím dál silnější pocit, že si tady lidé mohou stěžovat snad jen na to, že musí občas chodit do kopce. A na nudu. Bloumal jsem parkem od ničeho k ničemu, hledal něco, čím se zabavit a ku své smůle na nic nepřicházel. Brent mi na pokoj donesl několik časopisů, ale ty si moji pozornost dlouho neudržely. Brentovu vášeň pro akvaristiku nesdílím, a tak asi ani nebylo divu.

Doktorka Nettleová, která dle Brentových slov neměla na konzulátě jinou práci, než se se mnou denně prát o teploměr, zjevně řešila stejný problém. A vyřešila ho po svém. Našel jsem ji na lavičce v jednom stinném koutě pozemku s knihou na klíně a třemi Heinekeny v chladící tašce pod lavičkou. V černé košili a starších džínách mi ze všeho nejvíc připomínala pubertální studentku, která si, povznesena nad káravé pohledy učitelského sboru, o přestávce odskočila před školu zapálit. I tak vypadala dobře. Když mne spatřila, zavřela knihu a s milým úsměvem mi pokynula, abych přisedl. S radostí jsem vyhověl.

"Říkal jsem si - až mi povolí opustit brány konzulátu - že bychom mohli třeba..."

"Co?" nenechala mne doktorka ani dokončit myšlenku.

"Nejspíš zajít někam na pivo, když tak koukám na tu tašku." odpověděl jsem a pohledem sklouzl pod lavičku.

"Jo...na to já slyším." odpověděla celkem nadšeně, aby vzápětí tónem mnohem chladnějším dodala: "Ale nejsem si jistá, jestli vám povolí opustit konzulát." Musel jsem uznat, že měla pravdu. Malinko jsem zkysnul a stočil hovor jinam.

"Jak vůbec vypadá konzul? Jsem tu přes týden a ještě jsem ho neviděl."

"O nic jste nepřišel. Je to blb. Ale pokud byste ho nutně musel vidět, chvíli počkejte. Každý den zhruba touhle dobou chodí blbnout se psem." řekla a mávnutím ruky mi naznačila, kde bych konzula mohl vidět. Během necelých dvaceti minut se do příslušných míst dostavil nevysoký, o to širší muž v doprovodu dobrmana a začal s ním - mám-li zůstat u doktorčiných slov - blbnout.

"To je on? Být já tím psem tak mu už asi visím na krku..." zeptal jsem se a neodpustil si komentář k hrubosti s jakou se psem jednal.

"Ano. To je náš konzul. Sir Thomas Price - devátý vévoda z Culloden. On si na tituly hrozně potrpí a na ty své obzvlášť."

Představila mi ho tónem ironicky-slavnostním a já zareagoval pouze zdviženým obočím (ke všemu jen jedním). Tato úspornost neunikla doktorčině pozornosti: "Nevypadáte, že by vás to oslnilo..."

"Angličan s titulem vázaným na Culloden asi neoslní žádného Skota."

Na to mi doktorka věnovala tázavý pohled a já musel své tvrzení rozvést.

„Je to zhruba 260 let, co na tom místě proběhla bitva mezi anglickým královským vojskem a skotskými horaly. Angličani vyhráli a tím pádem si právě oni rozdělovali šlechtické tituly. Nějaký Price velel jednomu z královských pluků...“

Doktorka si mě se zájmem vyslechla, leč výklad nijak nekomentovala. A tak jsem si neodpustil jednu poznámku, vůči konzulovi krajně neuctivou: „Ale zajímalo by mne, co dělá v takovémhle zapadákově příslušník šlechtického rodu, jehož kořeny se datují hluboko do osmnáctého století ...“

„Nebudete tomu věřit, ale pan Price se nám nesvěřil, proč sedí tady a ne ve sněmovně lordů...“ odpověděla mi doktorka se škodolibým úsměvem, který jsem jí nemohl neoplatit.

„Smím se vás na něco zeptat?“ pravil jsem nesměle „Jak se jmenujete? ...myslím křestním jménem...“

Doktorka se na mne podívala o něco vážnějšíma očima.
„A oslovení ‚doktorka Nettleová‘ by vám nestačilo?“ zeptala se tiše.

„No... vypadá to, že bude muset.“ odpověděl jsem jí s nuceným úsměvem.

„Joan.“ řekla po chvilce a hlasem snad i stydlivým dodala: „Ale myslím, že předchozí téma bylo zajímavější...“

„Záleží na úhlu pohledu. Osobně si těžko dovedu představit situaci, kdy by pro mě byl ošklivý starý konzul zajímavější, než mladá hezká doktorka.“ řekl jsem a svá slova doprovodil mrknutím. Krátce se na mne podívala, pousmála a změnila téma.

„Ten ošklivý starý konzul pozítří pořádá nějakou slávu. Zase. Bude tam spousta nudných lidí, které jsem viděla milionkrát, když i jednou je dost. Buďte rád, že tam nemusíte...“

„A víte, že bych tam šel i docela rád? Tedy...rád bych vás tam doprovodil, pokud vám to nebude vadit...“
Chvilku beze slova hleděla směrem k dobrmanovi trpícímu přítomností hravého konzula. „Nebude mi to vadit. Tam byste mne mohl pozvat na to pivo... A přestaň mi vykat!“ odpověděla mi tónem, který nepřipouštěl sebemenší odpor.
...
Příjemně naladěn jsem dobloumal do svého pokoje. Zcela zjevně v něm během mé nepřítomnosti někdo byl. Ten někdo mi na posteli zanechal vzorně nažehlenou vycházkovou uniformu. Zběžně jsem si ji prohlédl, uklidil ji do skříně a dál jí nevěnoval pozornost. Sebral jsem ze stolku krabičku cigaret a odešel si na balkón zapálit. Usadil jsem se do křesla, labužnicky potáhl z toho dne první chesterfieldky a oddal se myšlenkám na Joan. Lidové moudro praví, že náhoda je blbec. Zřejmě nekecá. Co jiného, než blbá náhoda, by mi tak příjemnou bytost přivedlo do cesty tisíce kilometrů od domova, na místě, na kterém jsem vlastně ani neměl být. Leč stalo se a já měl radost, že na mne sympatická doktorka reaguje celkem pozitivně.

Dokouřil jsem, vzal popelník a šel ho vysypat. Při tom jsem si všiml podlouhlého listu papíru na stole. Sebral jsem jej a četl:

Vážený pane,
dovoluji si Vás pozvat na oslavu 15. výročí otevření nového objektu britského zastupitelství v Gabonu. Koná se dne 27.5.2006 v prostorách společenského sálu hlavní budovy. Jedná se o oficiální akci, je tedy požadován společenský oděv. Pozvánka opravňuje ke vstupu dvě osoby.
S úctou
Sir Thomas Price, devátý vévoda z Culloden.

Pozvánka mne donutila opět myslet racionálně. Připoměla mi, že v mém konzulárním šatníku nic jako společenský oděv není. Pominu-li uniformu, kterou jsem se před čtvrt hodinou rozhodl ignorovat, nachází se ve skříni v mém pokoji jen několik polokošil a lehkých letních kalhot. V botníku dvoje sandále a kanady – jediná část mé výstroje, kterou mi během karantény nespálili. Nic z toho nebylo pro účely oficiální akce vhodné. Tak se stalo, že mi byl Brent konečně užitečný. Zašel jsem za ním s pozvánkou a prosbou o nějaké vhodné ošacení. Když přestal obracet oči v sloup v údivu nad blbostí páně konzula, přislíbil mi pomoc. Mému verbíři slouží ke cti, že mi skutečně pomoci dokázal a ještě téhož dne mi na pokoj žádané oblečení přinesl...