pondělí 27. srpna 2007

Kapitola dvacátá čtvrtá

 

Ambasáda

Pamatuji si únavu, skupinu ghurků, jejich zdravotníka...injekci...a pak karanténu a spoustu hloupých otázek. Už týden mne drželi v karanténě. Každou chvíli mi někdo měřil teplotu, nebo se mě alespoň ptal, jestli mě nebolí svaly nebo klouby. Jasně, že bolí sakra. Vždyť do mě 14 dnů bušili jak hluchý do vrat! Nicméně po týdnu mne z karantény propustili. Zůstal jsem ubytován ve stále stejném pokoji, jen teď už jsem ho mohl opustit. Ale co bych kde dělal. Události posledních dní byly dost únavné, takže jsem beztak velkou část dne prospal. Málokdy ale stálo probuzení za to tak, jako tentokrát. V křesle pod oknem, s nohou přes nohu a rukama způsobně složenýma v klíně, seděla drobná zrzka s jemnou neuvěřitelně světlou pletí a zvědavýma modrýma očima. Oblečena v elegantním lehkém černém saku a tmavě šedé sukni budila dojem šlechtičny.

"Dobré ráno přeji...vyspal jste se dobře?" zeptala se mne tichým, leč příjemným hlasem.

"Jakž takž... smím se zeptat, kdo jste?"

"Doktorka Nettleová, dohlížím na vaši rekonvalescenci... když jste spal, dala jsem vám do podpaží teploměr, podal byste mi ho?"

"Já nemám žádný teploměr." zažertoval jsem způsobem zdaleka ne japným. Doktorka byla zjevně téhož názoru.

"Nechte toho... jednou bych se tomu třeba i zasmála. Ale když jsem ještě během studií vykonávala praxi, tímhle způsobem se mnou pacienti vtipkovali tak třicetkrát za den. Po týdnu už jsem měla tiky v levém oku a to mi nesluší!"

Zastyděl jsem se a doktorce teploměr podal. Ta se na něj beze slova podívala, pokývala hlavou, párkrát s ním zaklepala a odložila na stolek.

"Smím se zeptat?" osmělil jsem se k žertu snad i o něco oduševnělejšímu.

"Prosím..."

"Pro léčení tohohle..." řekl jsem a zvedl svoji děravou levačku "...je potřeba pacientovi denně měřit teplotu?"

"Ne... teploměr je v ceně vašeho all inclusive pobytu na ambasádě." odpověděla mi s úsměvem.

"Aha... v tom případě - byla byste tak laskavá a přinesla mi ještě jeden?"

"Ne - byste se namlsal."

"Teploměru?"

"Mé ochoty."

Chvíli jsme se na sebe beze slova usmívali jak pubertální telata. Když už ticho začínalo být příliš dlouhé, přišel jsem opět s otázkou.

"Teď zcela vážně - proč ta karanténa?"

"No...jednak jsme si potřebovali ověřit, že jste to opravdu vy..."

"A jsem?"

"Asi ano..." odpověděla mi s úsměvem a pokračovala: "A pak - Říká vám něco horečka Dengue?"

"Ne...tuhle fešandu neznám..."

"To buďte rád... Zdá se, že se ve střední Africe objevila epidemie, která zasáhla i území Gabonu. Potřebovali jsme vědět, jestli nejste nakažen. Ten kmen, který se tu objevil je totiž po všech stránkách agresivnější a odolnější, než Dengue obvykle bývá."

"Co to znamená?"

"Vykazuje daleko vyšší úmrtnost. Dost špatně se léčí. Šíří se vzduchem, narozdíl od původního kmene, který pro přenos potřeboval nějakého bacilonosiče. Obvykle se Dengue šíří pouze v tropických oblastech. Tenhle kmen ale dokáže přežít i v chladnějším podnebí"

"To je hezký...to 'dost špatně se léčí' znamená co?"

"Běžně užívané medikamenty průběh nemoci pouze zpomalí. Vlastně se dá říct, že virus spolehlivě ničí jen vysoké teploty... okolo 200 stupňů Celsia." pravila s naprosto vážnou tváří. Po chvíli se lehce usmála a předvedla svůj smysl pro velmi černý humor slovy: "Takže vlastně stačí pacienta v rámci léčby prohnat krematoriem a máme po problému..."

Neuvědomil jsem si to hned, ale bylo to poprvé po dost dlouhé době, co jsem se od srdce zasmál. Pohled do usměvavé tváře doktorky Nettleové příjemný pocit jen umocňoval. Když hlasitý smích pomalu dozněl, koukali jsme jeden druhému beze slova do očí tak dlouho, až to začalo být skoro trapné.

"No dobře" řekla doktorka když se chystala k odchodu "koukám, že vám nic nechybí, tak pomalu půjdu... Nebo pro vás můžu ještě něco udělat?"

"Přijde mi trochu hloupé žádat o to zrovna lékařku, ale... nenašli by se tady někde cigarety?"

"Určitě. Jaká značka?"

"Nejlépe chesterfieldky..."

"Dobře, poptám se..." řekla a svůj příjemný hlas zabalila ještě do nádherného úsměvu. Přitom z kapsy svého saka vyndala krabičku: "Zatím vám mohu nabídnout ze svých zásob...pokud nepohrdnete..." Samozřejmě, že nepohrdnu.

...

Seděl jsem na balkoně svého pokoje a koukal do malého parku, který k ambasádě náležel. Dlouze jsem dumal, jak moc náročné by mohlo být se o ty desítky metrů čtverečních anglického trávníčku, záhonů, keřů a zdobně upravených stromů postarat. Z poklidného, až nudného přemítání nad údělem místního zahradníka, mne vyrušila doktorka Nettleová. Tiše vstoupila na balkon a na stolek vedle mne pohodila tři krabičky chesterfieldek.

"Jste zlatá!"

"Ne... zrzavá." odpověděla klidným hlasem a nechala mne chvílí tápat. Ačkoliv jsem kvalitní téma k hovoru teprve hledal a během tohoto procesu se zase jen culil jak měsíček na hnoji, přesto bych ji vedle sebe měl radši, než Brenta. Ten přišel vzápětí a doktorku, která se krátce předtím posadila do křesla vedle mě a vypadala, že by chvíli setrvala a poklábosila, více-méně vyhodil. Kdyby pohled zabíjel, byl by mrtev pětkrát. Minimálně...

"Moc si na ní nezvykejte, Crayfishi. Budete tu tak dva, nejvýš tři týdny, pak už jí s největší pravděpodobností neuvidíte." pravil ke mně Brent hlasem otcovským, když doktorka Nettleová opustila můj pokoj. Na můj nechápavý pohled zareagoval slovy: "Nedělejte zase blbýho... viděl jsem, jak se na ní díváte."

"Brente, to když tak nechte na mě... K věci - včera mi říkala něco o nové formě nějaké nemoci. Znělo to dost uměle, tak mi napadá, že mi o tom třeba řeknete víc vy."

"To máte pravdu. Začnu gratulací - vaše mise byla úspěšná..." Velice - jen v mojí skupině dva mrtví. Bůh ví, jak dopadl McNeice. "...sledovací zařízení, která jste rozmístili na náklaďáky a kontejnery MARSu, nás dovedla k několika velice zajímavým zjištěním. Nejzajímavější byla právě ta nemoc, o které se vám včera zmínila doktorka Nettleová. Dobré je, že tu není řeč o epidemii ve střední Africe, o níž vám asi říkala doktorka. Špatné je, že tu nemoc vypěstovali Vykupitelem placení vědci. Základnu měli na jedné vrtné plošině v Guinejském zálivu. Na ní jsme našli laboratoře, záznamy o vývoji, výsledky pozorování pokusných objektů..."

"...pozorování pokusných objektů...?"

"Na plošině bylo drženo tři sta lidí, na nichž vědci své dílo poměrně důkladně vyzkoušeli... Dle záznamů nemoc vykazovala 46% úmrtnost. Nakažení, kteří nezemřeli, často skončili jako naprosto nesoběstační mrzáci - svaly jim natolik zeslábly, že se neudrželi na nohou. Nemoc jim navíc klouby zrychtovala tak, že jejich pohyblivost byla na úrovni osmdesátiletých starců... Vedlejším a myslím, že vítaným účinkem viru jsou i určité změny psychiky."

Při poslechu Brentova výkladu jsem seděl v křesle neschopen slova.

"A potřebovali bychom vědět, co s tím Vykupitel zamýšlí..."

"Vystřelím od boku, ale nejspíš vyhlazovat..."

"Ale koho? ...a navíc podle záznamů z plošiny to vypadá, že se snažil vyrobit i lék."

"Prozíravé - kontrole se ten virus může vymknout vždycky a kdyby na to začali umírat jeho lidi, asi by mu to nepřineslo ten správnej požitek. A podle toho, co říkal..."

"Vy jste s ním mluvil?!"

"Ano...podle toho co říkal, by nejraděj vyhladil úplně všechny. Je to náboženský fanatik - jedny chce zničit, protože nevěří v to, v co věří on. Druhé proto, že v to věří málo... Víme vůbec, kde teď je?"

"Mysleli jsme, že ho najdeme tam, co vás. Byl jste vlastně jeho jediný kontakt se světem, doufali jsme, že vás bude vyslíchat osobně. Během zásahu, při němž vás našli, se mu ale podařilo zmizet."

"Mrzuté. Ví se kam?"

"Na tom se pracuje..."

"Dobře no." řekl jsem s nedůvěrou v hlase "Můžu se zeptat ještě na jednu věc?"

"Prosím..."

"Co Muncie a Hattfield?"

"Pohřbili jsme je na místě a osobní věci odevzdali příbuzným."

"Co ste jim řekli?"

"Nevím...nebyl jsem u toho. Nějaká obvyklá formulka o nejvyšší oběti pro vlast..."

Vojáci speciálních jednotek takhle bohužel občas dopadají. Až později, když Brent odešel, mne napadlo, jestli jsem status "Killed In Action" nedostal také a někdo aktivní v tomto smyslu neinformoval mé rodiče...

 

8 komentářů:

  1. Jééé,když jsem vznášela skromnou prosbičku za zkrácení čekacích intervalů mezi jednotlivými kapitolami, tak jsem netušila, na jak úrodnou půdu ona prosba padla. *uspokojený mrk*
    Začíná se mi ledacos vyjasňovat.

    OdpovědětVymazat
  2. Nooo,třeba tvé sondování, jak se dá souložit v Tranzitu. I když po pravdě řečeno vůbec nechápu, jak tě napadlo, zeptat se zrovna na mém blogu (mrk)Nebo jsi tuhle otázku rozhodil plošně a já si jen nevšimla?
    http://barmanka.bloguje.cz/578769-dnes-nemam-cas-na-blbosti.php#cmt_38

    OdpovědětVymazat
  3. Tedy Baru......tuto otázku ponechám bez cementu (mrk)

    OdpovědětVymazat
  4. no teda...nevím jak moc plošně, ale mě ten dotaz taky došel... a nikdo kolem nechápal, čemu se tak řehtám.....

    OdpovědětVymazat
  5. To je v pořádku Petře......já to taky nechápu...

    OdpovědětVymazat
  6. všichni jsou blázni....

    jenom já jsem letadlo...

    :-)))

    OdpovědětVymazat
  7. No......pěkný éro... (smíchy po zemi se válí)

    OdpovědětVymazat