Kdo si utopil ty objednance?

 

Tenhle článek měl být původně o úplně jiném festivalu. Jelikož jsem ale poslední dobou sužován zákeřnými útoky ICQ, které vytrvale padá, bere sebou operační systém a s ním i jakoukoliv rozdělanou práci a to ideálně po hodinovém snažení v okamžicích těsně předcházejících publikování, má vůle psát trpí. Původní obsah článku se stal obětí právě takového útoku, po němž z dvou stránek A4 zůstal jen nadpis s perexem, už jsem neměl sílu ho psát znovu, a tak jste o něj ochuzeni. Abyste však přesto nepřišli zkrátka, na konci tohoto článku se krátce zmíním...

 

Takže – byl jsem vytažen na Trnkobraní. Je to festival, o jehož kvalitách jsem nikdy nepochyboval, leč vzhledem k tamní hudební produkci, která tak úplně neodpovídá mému hudebnímu vkusu, je to také festival, na který mne nikdy nenapadlo jet. Ale... Bylo nebylo- po poněkud depresivním bilancování na začátku letošního roku mi jedna slečna zanechala ve vzkazovníku pár milých slov, která jsem tehdy dost potřeboval slyšet a má touha poznat ji osobně sílila... A právě od té přišlo pozvání, jemuž se... asi dalo odolat, ale jist si tím nejsem, protože mne ani nenapadlo to zkoušet.

A tak jsem jel. Cesta byla vpravdě dobrodružná. Tedy – asi ani ne. Já jen byl po noční a díky vysoké míře rozespalosti mi ujeli dva vlaky. První - s odjezdem 12:26 z hlavního nádraží – jsem stihnout asi ani nemohl, což bylo jasné už ve chvíli, kdy jsem v 11:00 lezl z pelechu absolutně nepodoben člověku. Druhý – odjezd 13:07 z Libně – mi unikl o fous. Přihartusil jsem na libeňské nádraží ve chvíli, kdy už měl být pryč i přes to avizované pětiminutové zpoždění. Nicméně na světelné tabuli stále svítil a za takových okolností měl být podle slov dámy z informací také fyzicky přítomen na nádraží. Než jsem si koupil lístek, vlak ze světelné tabule zmizel a jak jsemzjistil posléze, zmizel i z nádraží. Tak jsem se poptal na další vlaky na Vizovice a zjistil, že další jede ve 14:07 z hlavního nádraží. Na hodinkách svítil čas 13:30, já měl co dělat, abych jej stihnul, leč šel jsem mu po krku s rozhodnutím ho nepustit i kdyby mě tam měl dovézt namotaného na kole. Žádné podobné melodramatické kroky nebyly nutné a já ve 14:07 skutečně seděl ve vlaku EC109 jedoucím na Olomóc...

Tam jsem dorazil už nevím v kolik, parta už čekala jen na mne, a tak jsme se neprodleně složili do Corsy, která nás všechny (čtyři) pojala nečekaně ochotně. Po krátké zastávce na čůrání (která mne na delší dobu poznamenala nečekaně intimním dotazem, zda nejsem prostatik, když na toaletě zabiju víc času,než dvě ženský) nás odvezla do Vizovic. Krátce jsme se zdrželi výběrem vhodného místa k ustájení, rychle postavili stany a fofrem se odebrali do areálu likérky, kde festival probíhal. Povečeřeli jsme někdo klobásu, někdo špíz, všichni pivo a akorát jsme stihli koncert skupiny MiG-21, jejíž frontman je dostatečný kašpar na to, aby mne zabavil i přesto, že hraje něco, co mne normálně až tolik nezajímá. To ostatně dokázalo několikero skupin – a tak mám dojem, že to trnkobraní je ve své podstatě festival, na kterém sice nejsou k vidění party, jež by mne ohromovali svým muzikantským uměním, ale člověk si tam s těma lidma na pódiu může pěkně od plic zahulákat (čímž prosím pořadatele festivalu, aby mi rekomando poslali ty hlasivky, co jsem tam někde pod pódiem nechal). Jistou zvláštností je, že v pátek – po noční a tedy s nemalým spánkovým deficitem – jsem dokázal pařit asi do čtyř do rána. V sobotu – když jsem měl na vyspání relativně klid – jsem totéž nedokázal. To asi bude tím kolotočem... A vůbec - je to dobře – kdybych to dokázal, neslyšel bych v neděli ráno Horkýže a ti za poslech nepochybně stáli.

V sobotu během oběda v restauraci U Tonka, s jejíž personálem jsem měl tu čest už během Masters of Rock, se mi asi podařilo udat tohle . Asi jako vždycky během festivalu, byla restaurace plná. Zasedl jsem ke stolu, který jeho osazenstvo právě opustilo, objednal si a čekal. Během čekání dorazili dva kluci, přisedli a oddali se klábosení, do kterého jsem se po chvilce vmísil. Z jednoho z nich vypadlo, že má skupinu. Ihned jsem se pídil po tom, co hrajou. Když jsem zjistil, že by žánrově mohli odpovídat, text jsem nabídl, dočkal se celkem pozitivní reakce, a tak včera text společně s originálem písničky putoval mailem kamsi na Moravu. Snad vám pánové k něčemu bude...

Neděle byla tak nějak ve znamení čekání na Tři Sestry. Fanánkova formace nezklamala... Zase. A tak jsem si i přes hlasivky notně zničené během předchozích dvou večerů opět s chutí zahulákal. Jen mě trochu mrzí, že pánové nedali Prase. Já mam totiž Prase hrozně rád... Tři Sestry festival uzavírali, a tak jsem si po jejich koncertu dal poslední pivo a posléze hurá domu. Cesta domů byla - dlouhá. Z Vizovic jsme odjížděli před osmou večer. Pár zastávek, nějaké to bloudění a v jednu ráno jsme byli v Pardubicích jako na koni. Tam jsem si hodinku a něco počkal na rychlík do Prahy, kam jsem dorazil okolo půl páté ráno. Zkrátka – když jsem odjížděl, bál jsem se, jestli stihnu poslední metro. Nakonec jsem celkem pohodlně stihnul to první a na vchodové dveře našeho domu škrábal po páté hodině ráno... Ale potom – v pondělí dovolená, na programu dne lehkoatletické disciplíny gaučing a ležing, krátce přerušený drobným nákupem, po němž mi na stole skončila jedna krabička s modelem Avie B-135 a jeden výtisk knihy Bombardéry útočí od sira Arthura Harrise (normálně - poprvé vydáno v roce 1947 a já to sehnal za 80 korun.) Ale to už sem nepatří...

Na závěr jsem slíbil zmínku o předmětu předchozího článku. Tím byl festival Brutal Assault konaný tentokráte v císařské pevnosti Josefov u Jaroměře. Volba místa originelní, zajímavá, leč malinko nešťastná a místy i nebezpečná. Pódia byla sevřena v úzkém prostoru mezi zdmi pevnosti a já při pohledu na ně, položil sobě otázku, kolik lidí napadne nekoupit si lístek, zkusit se vyškrábat na ty zdi a posléze z té zdi spadnou. Coby správný cynik jsem opět navrhl sázku, opět nebyla přijata. Nicméně – otázka to zjevně byla správná, neb jsem v průběhu festivalu potkal několikero lidí s berlemi a nohou v čerstvé sádře. Smysl pro černý humor pořadatel prokázal ještě jednou, když na dvacet tisíc lidí (prodaných lístků) přivezl nějakých třicet chemických toalet a do festivalového prospektu si drze napsal, aby návštěvník k vykonávání hygienických potřeb používal zařízení k tomu určená... Když byl pak během koncertu skupiny Satyricon dloooouho slyšet pouze zpěvák (místo nástrojů jen jakýsi vzdálený šum) a zvukaři se tím nenechávali vyvádět z míry, nemůžu se ubránit dojmu, že ony celkem pozitivní pocity, které jsem si z Jaroměře přivezl, byly způsobeny spíše společností, v níž jsem se tam byl vyfestivalovat...(Vřelý pozdrav Shindymu)

Tak to by bylo asi tak vše... Dotazy?