čtvrtek 23. srpna 2007

Kapitola dvacátá druhá

 

Živí mrtví

 

Ponorka HMS Sovereign si tiše razila cestu vodami Guinejského zálivu. Její velitel - kapitán Gordon Tyne - stál na můstku opřený o stěnu a koukal na své podřízené. Sovereign byla spuštěna na vodu v roce 1973 a její služba se nezadržitelně blížila svému konci - vyřazení je plánováno na září 2006, takže tahle plavba je zřejmě její poslední. Tyne lodi velel od roku 1998 a vzhledem k tomu, že se "narodila" ve stejném roce jako on, záhy si k ní vytvořil velmi osobní vztah. Oslovoval ji "miláčku" a ve slabých chvilkách (těžko říci, jestli svých nebo jejích) ji láskyplně hladil na periskopu. Na autoritě mu to kupodivu neubíralo. V současné době vezla HMS Sovereign dvě miniponorky SDV Mk.VIII na hřbetě, osm mužů od SBS a s nimi jakýsi přísně tajný úkol, na kterém Tyneovi ze všeho nejvíc vadilo, že o něm nic neví a vlastně je tu jen za taxikáře. Dovézt na určené souřadnice, vysadit a plout si po svých. Nic víc.
"Pane, jsme na místě." ohlásil navigátor.
"Zastavte. Cestující ať se připraví na výstup." odpověděl chladně vědom si toho, že teď ho čeká už jen cesta do Anglie. Beze slova kolem něj prošli muži od SBS v neoprénech s potapěčskou výstrojí v rukou. Pak už jen na jednom z monitorů beze slov sledoval obraz z provizorně instalovaných kamer. Koukal, jak se výsadek neohrabaně souká do miniponorek, které se od Sovereign odpoutaly ani ne čtvrt hodiny po vydání rozkazu. Tiše mužům popřál hodně štěstí ať už se chystají na cokoliv a dal rozkaz k odplutí. Stále přemýšlel nad cílem jejich mise. Nejbližší pevnina - ostrov Svatého Tomáše byl nějakých dvěstě mil severně od místa výsadku. Miniponorky navíc po odpoutání zamířily k jihu. Na nic kloudného nepřicházel, tak od dumání upustil.
...
SBS, neboli Special Boat Service je speciální jednotka Královského Námořnictva. Její historie je stejně dlouhá a stejně barvitá jakou se může chlubit její armádní protějšek SAS. Příslušníci jednotky se rekrutují především z řad vojáků Královské Námořní Pěchoty a s muži od SAS se velice rádi srovnávají, nejčastěji tvrzením, že "...umí totéž co oni a ještě navíc plavat..." Právě teď bylo osm mužů jednotky v takřka modelové situaci. Dvojice miniponorek maximální rychlostí plula směrem k plovoucí vrtné věži. Úkolem osmi mužů na jejich palubách bylo se na plovoucí vrt dostat, zpacifikovat jeho posádku, obsadit radiostanici a tuto použít k přivolání posil. Plán nepočítal s příliš tuhým odporem a tak nezbývalo než doufat, že posádka nepočítá s přepadem.
Skupině velel major John Dunphy, čtyřicetiletý veterán Pouštní bouře. Většina akcí, kterými prošel, proběhla v klidu a nežádala víc, než dalekohled a dobré oči. Tentokrát zřejmě ke střelbě dojde. Před miniponorkami se v temných hlubinách Guinejského zálivu začlo rýsovat vrtné zařízení těžební platformy SPAR. Na ponorkách se dovezli do vzdálenosti nějakých třiceti metrů od věže, zbytek doplavali. Dunphy si v hlavě promítal obrazy z instruktáží a podle nich se snažil najít molo pro malé čluny – jediné místo, kudy by se jeho muži na plošinu mohli dostat. Zorientoval se pomocí světla nad molem, které zářilo do tmy a očím potapěčů odhalilo siluetu muže nečinně postávajícího na molu. Dunphy z pouzdra u pasu vytáhl pistoli Heckler-Koch P11. Malá ráže, malá zásoba munice, náročná údržba – jedinou devizou zbraně byl její schopnost střílet pod vodou. Voda navíc celkem slušně tlumila zvuk výstřelu. To, co z hluku zbylo před ušima zvědavců ukryl šum moře. Tak se stalo i tentokrát – muž na molu se s kulkou v hlavě zhroutil, aniž by věděl odkud si pro něj smrt sáhla. Krátce poté, co dotyčný dodýchal z vody na molo v tichosti až přízračné vystoupilo osm mužů SBS, shodili dýchací přístroje a z vodotěsných vaků vytáhli své samopaly Heckler-Koch MP-5SD6 s integrovaným tlumičem. Sedm vztyčených palců Dunphymu oznámilo, že tým je připraven pustit se do práce. Jeden za druhým vojáci stoupali po železném schodišti, bez odporu se dostali až do svrchních pater plošiny, kde se nacházelo řídící centrum s radiostanicí. Ne zcela nepodobni stínům se protáhli okolo soustavy menších nádrží a po úzkém železném chodníku mířili k centru – jinak nejvzhlednější budově na plošině. Vnitřní strukturou budova připomínala sestavy UNIMO buněk, na stavbách hojně využívaných coby kanceláře stavbyvedoucích, jakož i jiných podobných čičmundů. V tomhle případě na sobě byly buňky naskládány ve čtyřech vrstvách, podélně rozdělených chodníkem, který na obou stranách ústil do točitého schodiště. Pod jedním z nich muži od SBS narazili na překážku. Tu reprezentovali dva muži, postávající, pokuřující a tupě zírající do temnoty. Zřejmě se tu opravdu dělo něco, co by nemělo – samopal UZI do standartní výbavy dělníků na těžebních plošinách nepatří. Dunphy se rozhlédl a když zjistil, že v nejbližším okolí nikdo není, rozhodl se situaci zbytečně nekomplikovat a gestem svým mužům přikázal jít dál. Osmička mužů se beze slov a se zacílenou zbraní dala do pohybu. Aniž by se zastavil, první muž formace krátce poté oba ozbrojence zlikvidoval dvěma krátkými dávkami a skupina nerušeně pokračovala v cestě do centra. Vojáci stoupali po točitém schodišti systémem, který byl předmětem každodenního drilu od chvíle, kdy si poprvé na hlavu posadili baret se znakem SBS. V každém patře se první muž formace zastavil a se zbraní namířenou do chodby kryl postup ostatních, dokud mu poslední nedal poklepem na rameno znamení, že může tuto pozici opustit a zařadit se zpět do formace. V posledním patře opět v přesně nacvičené sestavě procházeli jednu místnost po druhé a zlikvidovali každého, kdo se jim postavil na odpor. Úkol byl téměř splněn. Před přivoláním posil v podobě dvou Merlinů plných mužů 45. sboru Commandos námořní pěchoty bylo potřeba zajistit bezpečnost přistávací plochy pro vrtulníky. Ta se nacházela přímo nad hlavami Dunphyho mužů a tvořila jakousi střechu nad centrem. Vedly na ni dvě cesty. První v podobě onoho točitého schodiště, po kterém vyšplhali k radiostanici, druhá pak měla podobu úzkého železného můstku od jakési světle šedé boudy visící téměř přesně nad středem plošiny. Ta se nacházela o pár metrů výš, než přistávací plocha samotná a právě z ní bude zajištění bezpečnosti heliportu zřejmě nejjednodušší.
„Garrison, Lowell, Hill a Phoot zůstanou tady. Ostatní se mnou!“ zavelel Dunphy a společně se třemi nejmenovanými se vydal směrem k budově nad heliportem. Po schodišti, které je zavedlo sem, sešli dolů před centrum. Od cílové budovy je teď dělilo zhruba dvacet metrů běhu přes otevřenou plochu, schodiště s jedním mezipatrem a nakonec dveře, za nimiž nikdo nevěděl, co může čekat. Dunphy nervózně sevřel rty, z vaku vytáhl noktovizor a rozhlédl se ještě jednou s jeho pomocí. V jejich nejbližším okolí nikdo, v mezipatře tři muži – jeden v předklonu, zřejmě se o něco lokty opíral. Pohyb levé ruky, na jejímž konci noktovizor odhalil vydatný zdroj tepla, upozorňoval na mužovu zálibu v kouření. Zbylí dva muži se nacházeli poměrně daleko od něj, leželi a nehýbali se, ale zřejmě byli naživu. Asi spí. V budově samotné pak noktovizor odhalil přítomnost celkem pěti lidí. Porůznu postávali uvnitř boudy, občas někam přešli, tu a tam se zastavil jeden u druhého – pravděpodobně, aby spolu prohodili pár slov. To Dunphymu stačilo. Vrátil přístroj do vaku a v čele skupiny se vydal k budově. Když stoupali po schodech k mezipatru, zaslechl kroky. Gestem skupinu zastavil, přitiskl se ke stěně a z pouzdra přišitého na pravém popruhu svého vaku vytáhl dýku. Stále slyšel pravidelné dopady nohou v těžkých botách na železnou podlahu mezipatra. Zvuk sílil. Pravděpodobně muž, který před chvílí kouřil u okna na protější straně místnosti, dokouřil a šel se projít. Dunphy stál napravo od dveří, v levačce svíral dýku a byl připraven bodnout ihned, jak se muž objeví ve dveřích. Na to si musel počkat několik dlouhých vteřin a když to přišlo, bodl, aniž by přemýšlel o tom, kam úder dopadne. Když se mu chlap bez duše zhroutil do náruče, zjistil, že mu dýka prošla naskrz krkem a hrot čepele se někde mezi krčními obratli prodral ven z těla. Slabé chrčení a spousta teplé tekutiny na Dunphyho ruce vypovídaly celkem jasně o tom, že bodná rána zasáhla krční tepnu a hrtan. Během tří vteřin bylo po všem.
„Slater, Jackson – běžte se podívat dovnitř na ty dva spáče!“ Oba oslovení kývli a vpadli do místnosti. Ani ne po půl minutě se vrátili a jednoduchým gestem, jež zná kdejaký předškolák, Dunphymu oznámili přítomnost dvou nových mrtvol. S tím se pak čtveřice mužů konečně vydala do budovy samotné. První muž vyběhl schody, prošel kolem dveří, zastavil se za nimi a hlídal levou stranu, druhý muž udělal totéž na straně pravé. Zbylí dva se postavili proti dveřím, na signál je vykopli, aby posléze vtrhli do místnosti za nimi jak tajfun. Místnost byla zajištěna během pár vteřin. Z jejích oken byl vynikající výhled na heliport. Po něm se toulala trojice hlídkujících mužů a těsně k němu přiléhalo hnízdo s těžkým kulometem, toho času bez obsluhy. Tři tlumené výstřely vyřešily problém s hlídkou. Teď už nestálo výsadku nic v cestě.
„Garrisone, ohlašte, že jsme připraveni přijmout hosty. Pak se přesuňte na heliport – válí se na něm tři těla. Odkliďte je někam stranou, ať se o ně komanďáci nepřerazí...“ instruoval Dunphy intercomem skupinu u radiostanice.
...
Po nějakých čtyřiceti minutách se v dálce ozval hluk turbohřídelových motorů dvojice Merlinů. Jeden po druhém přistáli na heliportu a vyložili námořní pěšáky. Hluk motorů probudil posádku věže, která při pohledu na padesátku vojáků přišla o jakoukoliv chuť klást odpor. Většina zbraní posádky skončila v moři a holé ruce si posléze muži při kontaktu s vojáky Jejího Veličenstva křečovitě sepnuli za hlavou a s provinilým pohledem ku podlaze mířícím se vzdávali. Zajatci, kteří dosud nebyli schopni pochopit, co se to kolem nich stalo, byli pod dohledem dvacítky vojáků shromážděni na plošině pod řídícím centrem. Ostatní se dali do prohledávání vrtné věže. Dunphy shromáždil své muže a odvedl je na heliport, kde měli počkat na odvoz. Během čtvrt hodiny na heliportu přistála Puma s civilní ragistrací a šesticí v civilu oblečených mužů na palubě. Tito vystoupili, vyložili několikero hliníkových kufrů různých velikostí. Vedoucí jejich skupiny odběhl za Dunphym: „Majore... vrtulník je váš. Odveze vás na Svatého Tomáše, kde se nalodíte na Freyu. Ve vrtulníku máte civilní oblečení, tak se převlečte... Mějte se.“ řekl a odešel. Dunphy tedy pokynul svým mužům, aby nastoupili a během okamžiku se stopadesátikilometrovou rychlostí vzdalovali od plošiny.
...
Seržant Shannon vedl své muže útrobami vrtné plošiny už hodinu a stále nenacházel nic, co by se nějak vymykalo normálu. Otevíral jedny dveře po druhých, aby za nimi nacházel jen malé obytné kóje, jinde kuchyň, nebo skladiště. Pozornost umdlévala...Čas od času v takové situaci zafunguje náhoda lépe, než bystré oko. Shannon svou skupinu zastavil. Jeden z mužů se opřel o stěnu. Při tom pravděpodobně zavadil o jakousi pojistku a ozvalo se tupé cvaknutí. Původ zvuku by se po několikerém odražení od stěn chodby hledal obtížně, kdyby se pod muži lehce nezhoupla podlaha.
„Nějakej poklop – běžte stranou!“ zavelel Shannon a náhodou objevený poklop otevřel. Za ním našel slabě osvětlené schodiště vedoucí k válcovému výtahu.
„Gart, Phillips se mnou. Ostatní tu počkejte. Kdybychom se do půl hodiny neobjevili, jděte za Parkerem.“
S tím se trojice mužů vydala po schodišti k výtahu. Prostoru v něm bylo dost, k jeho ovládání sloužila pouze dvě tlačítka – jedno se šipkou nahoru, jedno se šipkou dolů. Shannon nervózně zmáčkl šipku dolů a výtah s trojicí vojáků se dal do pomalého pohybu. Necelou minutu jel tmavým tubusem. Pokud některý z vojáků nedokázal odhadnout, ve které části vrtné věže se nachází, jeho pochyby musely zmizet ihned poté, co výtah tubus opustil. Když se výtah zastavil a jeho dveře se otevřely, vojáci vstoupili do toho času prázdné laboratoře, která se nacházela na dně vysoké válcové místnosti. Po jejím obvodě byla v patnácti patrech vždy čtveřice oken do dobře osvětlených místností. V každém patře kopíroval stěnu železný chodníček se schodištěm. Celkově odpudivý dojem z místnosti samotné dotvářel pohled za okno do jedné z místností v nejspodnějším patře. Shannon jak tělo bez duše stál s pohledem upřeným na pětici zmučených těl.
„Garte...dojdi za Parkerem, ať sem přitáhne ty tajný. Myslim, že sem přišli kvůli tomuhle...“

4 komentáře:

  1. Čekání se vyplatilo! Ale prosila bych zkrátit intervaly mezi chutnými porcemi tvého díla.

    OdpovědětVymazat
  2. Jupí konečně další kapitola :)

    OdpovědětVymazat
  3. Mistře...S jásotem počkej, až si to přečteš *mrk*
    Ale pozitivní reakce mne samozřejmě těší...

    OdpovědětVymazat