Kapitola dvacátá třetí

 

"Dreadfish"

Bezhlavý útěk mne zavedl na betonové schodiště a to posléze šest pater nad kobku, v níž jsem byl vězněn. Zastavil jsem, abych se vydýchal a trochu konečně popřemýšlel o tom, kudy bych se odsud dostal. Obklopen stěnami hrubé neopracované skály jsem toho moc vymyslet nemohl. Přede mnou byly dveře, a tak jsem nahlédl. Za nimi jsem našel úzkou zhruba patnáct metrů dlouho chodbu, na jejímž konci byla vidět větší místnost. Ne...to nebyla větší místnost - to byla hala zhruba 120 metrů dlouhá, 80 metrů široká a dvacet vysoká. Já stál na ochozu postaveného podél stěn zhruby pět metrů nad podlahou haly. Hala samotná byla něco jako parkoviště, na němž toho času postávalo několik desítek obrněných vozidel - nutno dodat, že místy dost bizarních. Zřejmě Vykupitelova vlastní produkce. Když jsem opustil chodbu, vydal jsem se po ochozu do prava. Vypadalo to tam tak nějak prázdnější. V malém výklenku pár metrů od ústí chodby jsem našel dveře s poměrně výmluvným piktogramem. Vešel jsem do nich, ihned zamířil k umyvadlu a na lehce opuchlou levačku si pustil proud ledové vody. Pocity mi to přinášelo vpravdě slastné, vydržel bych tam takhle velmi dlouho, ale když jsem si představil, jak by se tvářila matka, kdybych si z Afriky přivezl omrzliny, vodu jsem zavřel a chystal se k odchodu.

Ten jsem musel odložit. Za dveřmi jsem zaslechl kroky. Během pár vteřin jsem si všiml, že někdo bere za kliku a chce vstoupit. Když muž v šedé uniformě do místnosti vstoupil, seděl jsem zavřený v kabince, klíčovou dirkou sledoval, co bude dělat a doufal, že to nebude dělat moc dlouho. Muž se postavil k témuž umyvadlu, jako prve já, pustil vodu a začal si v ní máchat ruce, jimiž posléze omýval obličej. K odchodu se neměl. Když se k umyvadlu sklonil a strčil hlavu pod proud vody, rozhodl jsem se situaci nějak rozlousknout. Potichu jsem vyšel z kabinky a přikradl se za muže. Podržel jsem mu hlavu v plném umyvadle a podkopl nohy, tak aby se o ně nemohl opřít a klást odpor. Krkem visel na hraně umyvadla a soudě podle toho, jak divoce sebou házel, moc se mu to nelíbilo. Doufal jsem, že se o zmíněnou hranu uškrtí, ale pro tyto účely by lépe posloužil plechový žlab. Muže jsem bohužel neudržel, jeho mokrá hlava se mi zpod ruky vysmekla a muž mne od sebe odstrčil. Nicméně náhlý nedostatek kyslíku mu vzal dost sil a s nimi i chuť se prát. Padl na podlahu po čtyřech se snažil odplazit pryč z místnosti. Chytil jsem ho za límec a trhnutím ho poslal mezi kabinky. Když viděl, že se boji nevyhne, nahrbil se a vrhl se mi hlavou proti hrudníku. Útok jsem zastavil kopancem do hlavy ještě dřív, než mne mohl ohrozit. Další mužova činnost už se omezila na zoufalé pokusy uniknout, tentokráte do jedné z kabinek. Měl jsem ho dost. Kopl jsem do dveří kabinky, v níž hledal spásu, a ty mu s rachotem přirazily hlavu na futra. Přes hluk haly to snad pozornost nikoho venku neupoutalo. Muž se chytil za hlavu, ale ve snaze dostat se z mého dosahu nepolevoval. Úder dveřmi jsem několikrát zopakoval, než se muž bezvládně svalil na podlahu. Zkontroloval jsem tep a zjistil, že ještě dýchá. Vzal jsem ho za límec, přitáhl ho k sobě, pravou rukou chytil pod krkem, levou za týl a škubnul... Mrtvolu jsem posadil na mísu a v kabince zamknul. Záchody jsem opustil a při první příležitosti zmizel z ochozu. Lidé v hale si sice všímali svého a koukáním kde co lítá se moc nezdržovali, ale pořád to byl velký otevřený prostor. Kousek za dveřmi od záchodů jsme našel ústí úzké chodby. Byla vybetonovaná, ale neosvětlená. To mi vyhovovalo. Pomalu jsem chodbou postupoval, cestu hledal pohmatem a byl jsem zvědav, co mě čeká na jejím konci.

Nečekaně to byly dveře. Zavedly mne do místnosti, která se sem vůbec nehodila. Velká honosná hala s dřevěným obložením stěn, starožitným nábytkem, obrazy, velkým krbem. Vedle něj stála na každé straně jedna historická zbroj lesknoucí se ve světle křišťálového lustru. Zbroje mne zaujaly. Bolest v levé ruce nepolevovala a já se musel chovat, jako bych ji ani neměl. Půjčil jsem si tedy železnou rukavici z jedné ze zbrojí a zkusil navléknout na ruku. Zapnul jsem si řemínek a zkusil s rukou zahýbat. Párkrát jsem s ní jen tak máchl, párkrát zkusil sevřít pěst. Čekal jsem větší úlevu, ale budiž.

Z této reprezentativní místnosti vedla jediná cesta a to zpět na ochoz. Ze spleti chodeb jsem se vymotal na pravé straně haly. S nervy na pochodu jsem šel podél stěny a každou chvíli se ohlížel, jestli si mne někdo nevšiml. Minimálně Kresserovi musím v mučírně strašně chybět, zmizet bych měl tedy pokud možno co nejrychleji. Velká vrata na konci haly prozrazovala, že východ musí být někde přede mnou. S nedočkavostí jsem upíral zrak k chodbičce, která na ochoz ústila na konci haly. Dvojice mužů, která právě z téhle chodby vycházela, mne ale donutila opět hledat úkryt. Vrhl jsem se k úzkým dveřím, kterých jsem si téměř nevšiml. Z bláta do louže! Uprostřed místnosti u pracovního stolu s hromadou umaštěných součástek, jejichž původ jsem neměl čas zkoumat, postával muž v šedé uniformě. Pomalu ale jistě na tu barvu začínám být alergický. Když jsem vstoupil, otočil se ke mě a chvíli zmateně koukal. Na stole před ním ležel samopal, který v kombinaci s těmi zhruba pěti metry, které mne a muže dělily, odsuzoval jakékoliv pokusy o jeho tichou likvidaci k nezdaru. Zazněly dva výstřely, po nichž se muž zhroutil k zemi, aniž by se svojí zbraně stihl byť jen dotknout. Vykoukl jsem ze dveří a přesvědčil se o tom, že výstřely se skutečně přeslechnout nedaly. Oba muži, kteří mne donutili zde hledat úkryt běželi směrem ke mě. Počkal jsem až budou u dveří, ty proti nim posléze vykopl a do obou otřesených mužů vyprázdnil zbytek zásobníku pistole. Na protější straně haly se vyrojila nemalá skupina ozbrojenců. Pokud jsou všichni ozbrojeni stejně jako muži, které jsem zde dosud potkal, mohl jsem mít šanci. Samopal, o pistoli nemluvě, není nejvhodnější zbraň pro palbu na pohyblivý cíl na vzdálenost nějakých 80 metrů přes šířku haly. Sebral jsem tedy zbraň, která se povalovala na stole a vyběhl z místnosti...

Jakmile jsem se objevil na ochozu, ozbrojenci se přestali rojit a zahájili palbu. Jen tak, abych střelce vyvedl z konceptu, pálil jsem za běhu od boku, dokud jsem nevyprázdnil zásobník. Do chodby na konci haly mi chybělo jen nějakých patnáct metrů, když k tomu došlo. Němou zbraň jsem zahodil a dál pokračoval s holýma rukama. Problémům ale nebyl konec. V chodbě jsem narazil na osamělého hlídkujícího muže. Když mne viděl - uřícenéhoho a beze zbraně - frajersky odložil svůj samopal, vytáhl nůž a zaútočil na mne tím. Jeho útok byl jednoduchý a krásně čitelný. Nůž držel jak prase kost a úder vedl rovně někde na úrovni ramene na můj hrudník. Jednoduchým pohybem levé ruky jsem chtěl útok odvrátit a úderem pěstí na krk muže zabít. Má levá ruka byla příliš rychlá - místo, aby ruku s nožem odrazila, čepel mi projela dlaní mezi palcem a ukazovákem. Naštěstí už jsem byl v pohybu, a tak náhlá ostrá bolest v ruce neměla vliv na můj úder. Muž se s rozdrceným hrtanem skácel k zemi a zanechal nůž v mé ruce. Vytáhl jsem ho, ze země sebral mužův samopal, do kapsy vsunul dva náhradní zásobníky a rozběhl se dál chodbou, na jejímž konci jsem konečně našel denní světlo...