Bez nadpisu

Následující příspěvek bude tématicky natolik zmatený, že jsem rezignoval na jakékoliv snahy dát mu výstižný nadpis.

Tak za prvé... jistě jste postřehli, že se během minulého týdne odehrála nějaká ta kvalifikační utkání na evropský fotbalový šampionát v roce 2008. Rád bych zmínil pár zápasů, které mne nějak zaujaly.

1) Česká republika - Wales

Jedním slovem bitva. Velmi napínavé utkání, na které se dobře koukalo. Na první pohled bylo zřejmé, že pro hráče to jistě byla skutečná řezničina postrádající jakýkoliv požitek ze hry. O to větší nejspíš byla jejich radost z vítězství. Souhlasil bych se slovy komentátora, který prohlásil, že náš tým takovéhle vydřené vítězství potřeboval. Je snadné porazit soupeře podřadného, odevzdaného, zaskočeného... Ale soupeř bojovník je oříšek. Je těžké udržet si tu touhu po vítězství a nenechat se otrávit, když to tam moc nepadá... S Velšany se to podařilo.

2) Slovensko -Česká republika

K tomu zápasu se dá říct málo. Snad jen, že jsem byl dost překvapen - kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem Sionka. Jak utrženej ze řetězu. Slováci evidentně předpokládali problémy v českém týmu (po odchodu Nedvěda a Poborského) a hodlali jich využít. Poměrně dlouho před utkáním vedli silné řeči - slyšet je poprvé, snad by z nich šel i strach. Leč slovenští hráči (nejen fotbaloví) jsou v zápasech s českým týmem tradičně neskutečně přemotivovaní a nějak zapomínají přemýšlet o tom, co dělají. Jelikož Češi podobným problémem netrpí, obvykle vítězí... Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

3) Německo - San Maríno

No - tak to byl nářez. Když jsem v novinách viděl výsledek tohoto zápasu, chvíli jsem si nebyl jist, zda koukám na tu správnou rubriku. Když jsem se ujistil, že koukám, nabyl jsem dojmu, že Sanmaríni hráli kuličky a všude okolo pobíhajícími Němci s nějakou velkou koženou koulí bílé barvy u nohou se nenechali příliš rozptylovat... Jinak si výsledek 13:0 nedokážu vysvětlit...

4) Francie - Itálie

Mistři světa a vokolí z tý divně ušitý kozačky od svého poněkud pofidérního vítězství ve finále Mistrovství Světa v Německu nevyhráli ani jeden zápas. S Chorvatskem prohráli 2:0, s Litvou (nebo to bylo s Lotyšskem?) ukopali bezbrankovou remízu, aby nakonec tento týden se svým soupeřem z výše zmíněného finále prohráli 3:1... Co jsem tak ve zprávách viděl, výkon brankáře Buffona byl obzvláště vypečený...

Za druhé... jsem se definitivně rozhodl ignorovat televizní přenosy z CIAFu. Uvažoval jsem o tom už loni, když režie tohoto přenosu absolutně ignorovala poslední letovou ukázku letounů F-104 Starfighter na světě, aby nám už podesáté ukázala vystoupení akrobatické skupiny Biele Albatrosy. Ne snad, že by to byla špatná skupina, ale k vidění tam byla každoročně, narozdíl od Witwen-macherů*... Letos mé znechucení v plné síle obnovilo přesvědčení režie, že co divák, to blbec. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale celkem jednoduchou dedukcí si vyvodím, že diváci přenosů z leteckých dnů jsou lidé, kteří se o letadla více či méně aktivně zajímají a tak není nutné jim technická data podávat jako debilům (a ještě špatně). Osobně to považuji za urážlivé.

Za třetí... po celkem dlouhé době jsem byl v posilovně. Byl jsem tam vlastně jen proto, že jsem už před nějakou dobou slíbil kamarádovi společnou torturu. Musím se přiznat, že od doby, kdy mne moje sklepní posilovnička zradila a přivodila mi zlomeninu záprstní kůstky u malíčku pravé ruky, to posilování beru trochu s rezervou. Nicméně dnes jsem v té posilovně byl a sám sebe překvapil. Využil jsem toho, že tam byl kamarád a rozhodl se zacvičit si na Bench-pressu s vyššími hmotnostmi. Cvičilo se mi nezvykle dobře. Tak dobře se mi cvičilo naposled na střední škole, kdy jsem celkem dost pravidelně (cca 3x týdně) chodil do zadarmové školní posilovny. Výsledkem bylo, že jsem poprvé od střední školy zvedl metrákový kus železa. Jen tak z hecu jsem zkusil 110 kilo a získal jsem dojem, že i na to bych si zvyknul... Já vim, já vim... tahle informace je zajímavá spíš pro mne, než pro kohokoliv jiného, ale... člověka to vědomí, že fyzicky nekrní (nebo jak se to řekne) docela příjemně podrbe za uchem...

* Witwen-macher / výrobce vdov - byla přezdívka, kterou si letouny F-104 Starfighter vysloužily u německé Bundes-Luftwaffe. Popravdě řečeno tato přezdívka vůbec nebyl záležitostí jen výše zmíněného letectva. Její ekvivalent byl používán prakticky ve všech letectvech, která byla Starfightery vyzbrojena. A těch nebylo málo. Kromě letectva Spojených Států a Bundes-Luftwaffe ještě kanadské, norské, dánské, holandské, italské, turecké, pákistánské a japonské letectvo. Nelichotivá pověst letounu F-104 Starfighter byla dána jeho veli specifickými aerodynamickými vlastnostmi. Běžný stroj jeho generace se při nebezpečných manévrech rozklepal a dal tak pilotovi najevo, že se tlačí někam, kde by se mu nemuselo líbit. Naproti tomu Starfighter si dlouho držel plnou ovladatelnost, aby se posléze bez jakéhokoliv varování zřítil následkem ztráty vztlaku...