pondělí 12. prosince 2005

Kapitola čtrnáctá

Přestaň si hrát s tim vypínačem! Seš jak malej Jarda...

Tohle knihkupectví už mi začíná lézt krkem. Za poslední čtyři dny už jsem tu počtvrté a ani jednou jsem odsud neodešel s nějak převratně dobrým pocitem. Většinou za tím stála madam Mitchellová, příjemná jak víte co víte kde... Za chvíli bude zavírat a pak bude tak laskavá a dovede nás k synáčkovi. Laskavá bude zřejmě poprvé v životě a to jen proto, že o tom nebude vědět. Seděli jsme v autě a hypnotizovali její auto, doufaje, že to si paničku brzo přivábí. Nevím, jestli jsme my špatně hypnotizovali nebo auto špatně vábilo, v každém případě už jsme na místě seděli přes půl hodiny a paní Mitchellová se stále neměla k odchodu z práce. Pustil jsem přehrávač. Na chvíli jsem zapoměl, že nejsem ve svém autě. Onen zapnutý přehrávač mi to připomenul. Chicosi prostřednictvím calypsa od Harryho Belafonta rád připomíná rodný karibik. Je sice z Trinidadu a Belafonte zpívá spíš o Jamajce, ale to je hned vedle... Z přehrávače se proto linuly romantické tóny písně Kingston Town. Jednou za čas se to vydržet dá. Tedy dalo by se, kdyby Chico odolal své touze zpívat. Mitchellová sice zavřela obchod po páté hodině, ale odešla až ve čtvrt na sedm. Za tu dobu jsem slyšel Kingston Town čtyřikrát.


Než se konečně vykutálela z obchodu, stihli jsme se Chicem dohodnout na tom, že by bylo fajn vědět, co jí to v obchodě tak dlouho zdrželo. Já se podívám do obchodu, Chico bude sledovat Mitchellovou domů. Pak se pro mne zastaví. Nemá o nás páru, takže není důvod kvaltovat. Když nasedla do auta a rozjela se, já vystoupil z toho Chicova a šel ke dveřím, ze kterých Mitchellová vyšla. Přede dveřmi byl mříž a na ní starý visací zámek. Vypadal dost rozhašený, tak jsem s ním zkusil zalomcovat, jestli mi třeba nezůstane v ruce. Nezůstal, takže jsem si k tomu klekl a začal se v zámku šťourat ulomenou nožičkou od brýlí... Nosím ji v kapse u bundy už docela dlouho na to, že ji dnes potřebuji poprvé. V otvírání zámků čímkoliv jiným než příslušným klíčem nejsem přeborník. Mnohokráte jsem si takhle zkoušel otevřít dveře do bytu, ale jediným výsledkem bylo, že na mne nějaký aktivní soused zavolal policii. Nicméně ostrá premiéra se celkem povedla - nožičku jsem vsunul do otvoru pro klíč, chvilku s ní porůznu lomcoval a otáčel a otáčel a lomcoval a najednou koukám, že zámek se mi v ruce rozpadá. Zkusil jsem s ním škubnout. Povolil. Dveře nebyly zamčené. Vstoupil jsem tedy do potemnělého obchodu a čekal až si oči na tmu zvyknou.  Když jsem došel k závěru, že lepší už to nebude, pomalu jsem šel směrem k pokladně. Jak jsem se k ní blížil, čím dál víc mi na tom místě přišlo něco strašně nepatřičného. Našlapoval jsem zlehka a hodně jsem si dával záležet, abych své kroky neslyšel pokud možno ani já sám. Na chvíli jsem zastavil a zaposlouchal se. Místo toho, aby se po místnosti rozhostilo ticho, tak bylo odkudsi zpoza pokladny slyšet hudbu. Buď Mitchellová zapoměla vypnout rádio, než odešla nebo tu někdo ještě pořád je. Nejistota sžírá, tak se půjdu podívat. Než jsem došel k pokladně byl problém vyřešen - hudba utichla, za kasou se otevřely nějaké dveře, v nichž se objevila silueta mužské postavy. A tahle silueta mužské postavy začala po hmatu hledat vypínač na zdi a zároveň do místnosti zařvala: "Mámo, to seš ty?" Když rozsvítil a promnul si oči, tupě mžoural do hlavně mojí pistole.


"Vy budete nejspíš Henry Mitchell. Já jsem Crayfish. Rád bych s vámi dal řeč..."


Mitchell neřekl nic. Chvíli jen těkal pohledem z pistole na mne a zpět, pak hmátnul po vypínači zhasnul a zdekoval se zpátky do kumbálku, ze kterého vyšel. Ačkoliv jsem se snažil se co nejrychleji dostat za ním, chvíli mi trvalo, než jsem si zase přivykl na tmu, takže jsem párkrát o něco zakopl. Po chvíli jsem konečně ramenem rozrazil dveře do onoho kumbálu, ve kterém zmizel Mitchell, ale našel jsem ji prázdnou. Kudy odešel její obyvatel prozrazovalo otevřené okno. Vykoukl jsem z něj, ale nic jsem neviděl.

Žádné komentáře:

Okomentovat