To byl zase víkend...

...po dlouhý době fajnovej...
Minulý víkend jsem strávil u jednoho starého přítele z Prostějova... On vlastně vůbec není starý, jen se dlouho známe. A vlastně není ani z Prostějova, tam jen žije se svojí přítelkyní. Tak u něj jsem byl. Dlouho se to plánovalo a domlouvalo, a tak jsem se v sobotu ráno sebral, šel na vlak v 10:10 a jel na Olomóc, kde jsem přestoupil na osobní vlak směr Prostějov. Kamaráda jsem přes půl roku neviděl, takže jsem se sice hodně těšil, jak se spolu skoulujeme, ale ty čtyři hodiny ve vlaku bych si odpustil... Když jsem přijel, dostalo se mi královského uvítání, hovězího guláše a krátkého přezkoušení... Všeobecně známo jest, že se zajímám o militárie, ví to i kamarád, takže jedna z prvních otázek na mou adresu zněla takto: "Jestli pak víš, že Prostějov je posádkový město?" (Samozřejmě, že vim. Co to je za otázky?) "A jestlipak víš, kdo tady sídlí?" Jeho přítelkyně, chtěje se blýsknout, odpověděla za mě: "Chemici ne..."
Kamarád se na ní dlouze a láskyplně podíval a takto k ní pravil: Ano miláčku, proto mají na rukávech padáky..."

A teď přijde překvapení obzvláště šokující pro ty, kdož si myslí, že jsme se hned po vynikajícím guláši šli někam koulovat a vrátili se nad ránem zpití do němoty a zpívající přisprostlé písničky... Po guláši se totiž jelo do Olomouce do zoo. A byl to zážitek, o kterém se prostě nemohu nezmínit. Olomoucká zoo je sice podstatně menší než ta v Tróji, ale člověk zde má ke zvířatům daleko blíže... Což málem na vlastní kůži poznala cca šestiletá holčička, které skoro volně poletující Krkavec vyklovl oko... Abych vysvětlil to "skoro-volně" - v olomoucké zoo se vyjma jiných bohulibých činností také starají o zraněné dravce, které také lidem předvádějí. Tito ptáci nejsou v klasických voliérách, jsou pouze za prostřednictvím asi metrového řetízku za pařátky připoutáni k bydýlku kolem kterého se tedy nějak mohou pohybovat... Samozřejmě, že jsou to ptáci již relativně zdraví, kteří zakrátko budou vypuštěni do volné přírody...

Olomoucká zoo mi připravila nezapomenutelný zážitek - zřízenci zoo "půjčovali" lidem na focení dravé ptáky sedící na sokolnické rukavici. Také jsem se s jedním nechal zvěčnit. Překvapilo mne, jak bylo to zvíře klidné (já bych nebyl, kdybych putoval rukama desítek lidí) a vůbec ten přímý kontakt je o něčem docela jiném, než prosté očumování zpoza mříže... Za vše mluví "osobní" setkání s orlem stepním - já byl poctěn, on se evidentně nudil...

Návštěva olomoucké zoo byla velice příjemná a to i přesto, že jsme cestou tam a nepochopitelně i cestou zpátky kapánek bloudili... po návratu do Prostějova jsme se navečeřeli a až teprve pak jsme se šli koulovat. Koulovat jsme se šli do jedné hospody, kde točili Radegast. To je sice jedno z lepších moravských piv, ale já se těšil na Budvar, vědouce, že kamarád ho má rád. Takže Radegast mne trochu zklamal... Nicméně v hospodě byl Jukebox, ze kterého se převážně naší vinou linuly tóny písní Fear of the dark, Path, Hope, Dalai Lama, Feuer frei!...a jiných jim podobných. Veselo bylo dlouho. Do kolika přesně nevím, jen si pamatuju, že v místnosti, kde jsem spal byly hodiny a poslední čas, který si pamatuju je 2:42...

V neděli dopoledne jsem zase odjížděl, s kamarádem jsme se rozloučili a já se začal psychicky připravovat na čtyřhodinové utrpení ve vlaku. Zklamán jsem nebyl - opravdu jsem trpěl. Cestou jsem navíc dostal jednu neocenitelnou výchovnou lekci. Jel jsem v nekuřáckém vagónu. V České Třebové nastoupila celkem vzato dost rozjívená rodinka a já měl tu smůlu, že jsem s ní po zbytek cesty sdílel kupé. Ne že bych jim vyčítal tu hlučnost, se kterou do vlaku vtrhli - jak jsem vyrozuměl, jeli právě ze svatby. Překvapila mne jiná věc. Dotyční byli kuřáci a čas od času si odskočili do chodby k otevřenému oknu zapálit. V kupé s námi seděla jedna starší paní, které kouř evidentně vadil. Napoprvé to přečkala mlčky, doufaje, že už se to nebude opakovat, napodruhé kroutila hlavou, až napotřetí se rozhodla pro aktivnější odpor, vstala a šla dvěma kuřačkám v chodbičce vysvětlit, že takhle teda ne... Spor trval jen pár vteřin a nebyl by ničím zajímavý, kdyby se do něj nevmísil v kupé sedící člen rodinky, který v jednu chvíli na celý vlak zařval: "Di už!!!"

Přišlo mi to divné. Já, být přistižen v nekuřáckém vagóně s cigaretou v ruce, tak se červenám jak prvnička, stydlivě klopím zrak, šoupu nohama, ale hlavně bych tu cigaretu bez řečí zahodil... To "bez řečí" považuji za velmi důležité, protože v reálu onen muž (jevící příznaky zastydlé puberty) seřval tu dámu, jak malé děcko i když to měl být on (a s ním polovina jeho family), kdo se měl snažit být menší a ještě menší až by byl nejmenší na celém světě...
Jak říkám - užitečná výchovná lekce...