sobota 21. května 2005

Letka špatného počasí...

...aneb stíhačky dle Hawkera

V předchozím článku této rubriky jsem se věnoval letounům Spitfire. Ty během druhé světové války tvořily páteř Royal Air Force a díky faktu, že na nich létali piloti všech států protinacistické koalice, byly (jsou a budou) nejslavnějším letadlem. Jenže v době, která jim tu slávu přinesla – během bitvy o Británii – bylo Fighter Command RAF vybaveno celkem čtyřmi typy stíhacích letadel. Obtížně použitelné Defianty (Boulton Paul) a těžké dvoumotorové Blenheimy (Bristol) lze však jen těžko považovat za relevantní bojovou sílu.  Tíhu bojů nad ostrovy tak nesly toho času málo početné Spitfiry a o něco starší, leč velmi užitečné stroje Hawker Hurricane. Ty tvořily výzbroj devětadvaceti perutí...


Hurricane





Hawker Hurricane – Sydney Camm, šéfkonstruktér firmy Hawker, na něm začal pracovat v roce 1933. Výsledkem vývoje měl být jednoplošný stíhací letoun, který by nahradil sice poměrně nové, ale rychle zastarávající dvojplošníky Fury. Nový letoun měl využívat některé konstrukční prvky Furyho a o tom, že u Hawkerů nad Furym hůl nelámali svědčí i fakt, že jeho následovník nesl pracovní označení Fury Monoplane. Vývoj se protáhl, protože motor Rolls Royce Goshawk, pro který byla příď stroje konstruována byl překonán novým Rolls Roycem PV 12 – budoucím Merlinem. Prototyp Hurricanu poprvé vzlétl 6. listopadu 1935, první sériový stroj pak 12. října 1937.


V různých verzích se vyráběl až do roku 1944, přičemž poslední série byly upraveny pro útoky na pozemní cíle (Pro účely protivzdušné obrany již byl tou dobou prakticky nepoužitelný) Hurricanů bylo v Anglii, Kanadě, Belgii a Jugoslávii vyrobeno celkem 14596. Poslední stroj opustil brány továrny v září 1944, měl výrobní číslo PZ 865 a byl ozdoben nápisem “Last of the many“. Na náhradě Hurricanu začala firma Hawker pracovat již v době, kdy šel do sériové výroby, v roce 1937. RAF tehdy projevilo zájem o silně vyzbrojený přepadový stíhací letoun, jež by byl poháněn některým z právě se rodících vysoce výkonných motorů, přičemž velké naděje byly vkládány do motoru Vulture firmy Rolls Royce a Sabre firmy Napier.


22.dubna 1938 Firma Hawker přijala zakázku na výrobu dvou prototypů s označením Hawker type R (jako Rolls Royce) a type N (jako Napier).


Tornado


Hawker Tornado bylo označení, které později dostal prototyp type R. Poháněl jej motor Rolls Royce Vulture, jež měl dosahovat výkonů okolo 2000 koní. Ten se však ukázal jako problémový, vývoj motoru, tím pádem i letadla se dostal do slepé uličky. Proto byly vyrobeny pouze tři prototypy Tornada, které byly využívány k experimentálním účelům do září 1944.


Tajfun


Hawker Typhoon vznikl vývojem z prototypu type N. Napohled byl velmi podobný Tornadu a ačkoliv ani Typhoon se nedá s čistým svědomím označit za vydařený, dopadl podstatně lépe než jeho starší bratr a nakonec byla zahájena sériová výroba. Stalo se tak v květnu roku 1941 u firmy Gloster Aircraft v Hucclecote v Gloucestershiru. V operační službě se Typhoony ukázaly jako velmi problémové dítko – Motory Napier Sabre mnohdy nevydržely v chodu ani 25 hodin, které byly předepsané mezi revizemi a navíc se ukázalo, že letoun má poddimenzovaný drak v části těsně před ocasními plochami. Několikrát došlo k destrukci těchto partií, což řadu pilotů RAF stálo život. Jistou dobu se uvažovalo o zrušení výroby Typhoonů, ale problém byl nakonec vyřešen vnějším, později i vnitřním zesílením konstrukce kritického místa.


Poté se Typhoon celkem osvědčil jako stíhací bombardér a jím vybavené perutě úspěšně létaly na tzv. Rhubarbs, což byly letecké operace prováděné nad okupovanými státy, jejichž náplní byly útoky silniční a železniční provoz, na letiště... a vůbec na všechno, co se kde hne. Legendárním se stal útok na velení německé 15. armády v Dordrechtu, při kterém byli zabiti dva generálové a cca 70 vysokých důstojníků Wehrmachtu.


Od května 1941 do listopadu 1945 bylo vyrobeno celkem 3317 Typhoonů.


Tempest


Hawker Tempest je přímým následovníkem Typhoona a příbuznost s tímto typem nezapře. Jeho vývoj začal již v březnu roku 1940 a cílem bylo zlepšení výkonů Typhoona ve větších výškách.


Toho se dalo dosáhnout snížením čelního odporu (Typhoon měl mimořádně tlustý profil křídla – 18% a svým dílem přispíval i mohutný náporový chladič pod motorem) a vzhledem ke zkušenostem s motory Napier Sabre Mk.I se uvažovalo i o změně pohonné jednotky.


Výsledkem vývoje byl letoun, který měl štíhlé poloelilptické křídlo, v jehož kořeni se skrývaly dva chladiče. Příď trupu Tempestu tak získala aerodynamicky čistý tvar. Po zkušenostech z vývoje Tornada a Typhoona uHawkerů přistoupili k opatrnějšímu postupu a trup nového letadla byl uzpůsoben pro zástavbu několika různých motorů, takže se v průběhu roku 1942 objevilo celkem pět prototypů - Tempest Mk.I – výše popsaný letoun s motorem Napier Sabre Mk.IV s chladiči v křídle, Tempest Mk.II s hvězdicovým motorem Bristol Centaurus IV, Tempest Mk.III s motorem Rolls Royce Griffon IIB (nedokončen), Tempest Mk.IV s motorem RR Griffon 61 (také nedokončen) a nakonec Tempest Mk.V s motorem Napier Sabre II a starým známým “typhoonovským“ uspořádáním přídě. Při výběru toho pravého z pětice prototypů zapracovalo několik faktorů – problémy s motory Sabre IV a Centaurus IV, nedostupnost Griffonů (toho času vyhrazených pro Spitfiry).


V případě motorů Sabre IV se ještě přidává fakt, že chladiče v kořenech křídla byly u bojového stroje dosti zranitelné. Ve finále byl pro sériovou výrobu kompromisně zvolen Tempest Mk.V. Sériová výroba začala na jaře roku 1943 a první stroj vzlétl 21.6. téhož roku. Poháněn motorem Sabre II a vyzbrojen čtveřicí kanonů ráže 20 mm se stal postrachem německých pilotů. Zároveň dobře posloužil při obraně ostrovů proti stále častějším útokům letounových střel V-1.


Závěrem bych rád zmínil poslední typ oné letky špatného počasí...


Sea Fury


Hawker Sea Fury vznikl hlubokou modernizací Tempestu poté, co se odborníkům firmy Hawker dosal do rukou kořistní Focke-Wulf FW – 190.


Nový letoun měl oproti Tempestu jiný tvar ocasních ploch a byl poháněn již výše zmíněným motorem Bristol Centaurus, jehož vývoj se konečně podařilo zdárně dokončit. Vývoj tohoto letounu pro RAF byl koncem války zrušen, ale Hawker nadále pracoval na navalizované verzi letounu, která se do služby dostala a zaznamenala nejeden úspěch. Na letounu Sea Fury FB Mk.11 dne 9.srpna 1952 poručík Peter Carmichael sestřelil severokorejský proudový MiG-15.


Zde bych ukončil své povídání o historii typů, které se vedle desítek verzí Spitfirů zasloužily o to, že ti, co zaseli vítr, sklidili bouři...


 

2 komentáře:

  1. Pěkný článekA moc pěkné letadla.

    OdpovědětVymazat
  2. Halladine,pro paví očka mám slabost. Nejrač mám sice Spitfiry, ale uHawkerů taky věděli, jak na to...
    Děkuji za pochvalu :o)))

    OdpovědětVymazat