Vysočany

 

aneb Boty s drobky vzpomínek

Když máte sloní hnátu jako já, neshání se boty úplně snadno. Ne že bych byl tak, jak v jinošských letech, odkázán na boty značky Prestige, pro které jsem si navíc občas musel jezdit do zapadlých koutů města, protože v mých proporcích jednoduše nebyly zcela běžné. Ovšem výběr mám se svou velikostí 46 přeci jen o poznání užší, než moje drahá polovička se svojí jedenačtyřicítečkou...

Zkrátka - když se mi mé zlaté stříbrné kecky černé barvy začaly málem rozpadat na noze, přinutily mne okolnosti trochu zaexperimentovat. Vhodnou volnočasovou obuv do města i do přírody jsem tentokrát šel pořídit do obchodu s pracovními oděvy, o kterýchžto kvelbech již od dob svých Zoellerových vím, že je jejich sortiment v zásadě takový cost-effective outdoor.

Řeknu vám, přátelé kamarádi bratři sousedé, že CANIS na poděbradský na samé hranici Vysočan a Hloubětína mě uchvátil hned, jak jsem tam vešel do dveří. Možná to byla náhoda, možná nenápadný náznak, že tohle neni kšeft pro slečinky - z repráků, jejichž hlasitost nebyla nastavená nijak upejpavě, místo unylýho výtahovýho ambientu zněl poctivej heavy metal. Příjemně také překvapilo, že na zdejším personálu byla radost okem spočinout. Holky si krásou nezadaly s buchtama z Hooters, ale narozdíl od těch z pochopitelných důvodů nevypadaly zdaleka tak lacině. Ovšem ze všeho nejvíc musím ocenit zadarmový občerstvení. Žena byla v sobotu opět lovit střelecké úspěchy, pročež jsem na výpravu pro obuv musel vzít sebou i děti a jen kakau z automatu můžu poděkovat za to, že jsme se zejména s komteskou hned během dopoledne nesežrali.

Když jsem na třetí pokus zvládl nějaké boty koupit, vydal jsem se s dětma na procházku. Boční ulicí jsme sešli k cyklostezce a za ní našli vcelku velkorysý pás zeleně podél Rokytky. Cestou jsme kousek před rugbyovým hřištěm vysočanské Pragovky na vcelku rozlehlém palouku našli venkovní posilovnu. Jednu z nejhezčích, jaké jsem kde potkal. Vedle obvyklých "prolejzaček" tam byla i méně obvyklá zařízení v podobě rámu s TRX systémem, nebo rumpálu na posilování zad. V němém úžasu jsem zůstal zírat na stojany s činkama vcelku rozumných hmotností a k nim třeba i lavice na bench press... Moc bych se divil, kdyby si tam pragovácký rugbysti nechodili odbývat silový tréninky, protože to místo je úplně jednoduše skvělý. Hned vedle je navíc malá lezecká stěna pro děcka, hřiště a myslim, že i stůl na ping pong jsem tam zahlédl. I rodinný piknik se tam tedy jeví vcelku proveditelně. A že by to byla vlastně docela hlína, zajet si z Vinohrad na piknik do Vysočan...

Na zmíněném rugbyovém hřišti probíhaly horečné přípravy na nadcházející soutěžní zápas se Zlínem. Býval bych rád zůstal, místo bylo hezké, bistro s pivem útulné a rugby já rád. Inženýr by též býval rád setrval, jelikož sám rugby hraje. Ba i holky nijak neprotestovaly. Hádám, protože stín a limonáda. Bohužel jsme šli okolo příliš brzo, dvě hodiny se nám tam čekat nechtělo. I šli jsme dál. Nutně jsem se potřeboval podívat, jak vypadá dům v ulici U vysočanského pivovaru č.p.9. Bydlívali tam Jarda s Boženkou, takto moje prarodičovstvo z otcovy strany. Babička je mrtvá 15 let, děda skoro 20, není tedy asi třeba nějak dlouze vysvětlovat, že jsem  ve Vysočanech nebyl hodně dlouho. Jen jsem letmo kouknul na zvonky, co za jméno je na nich místo našeho. Děti jsem pak oblažoval vzpomínáním
-kam mě děda brával v zimě sáňkovat.
-jak mě babička v létě brala na dvorek a nechala mě cachtat v nafukovacim bazénku.
-že támhle na ten plácek chodíval táta hrát s kamarádama fotbal ještě do svých 40 let.
-že tady v tý hospodě na rohu jsem si kdysi s tátou dal svoje první pivo (no pivo... Staropramen).

Okolo sokolovny a gymnázia jsme doťapali na náměstí k metru, kde prckové začali jevit jisté známky únavy. K další cestě jsem je dokázal přesvědčit jen příslibem nějakého občerstvení někde blízko někdy brzo. Sen o zmrzlině se jim splnil v restauraci Pragovka vedle vysočanské nemocnice. Hospoda přiléhá k fotbalovému hřišti, na němž se zrovna hrálo, a tak zatímco děti chladily kušny jahodovým sorbetem, já s kácovským pivem v ruce znalecky hodnotil sportovní výkony borců na pažitu.

Na závěr jsem se dětem ještě pochlubil, v jakym hezkym domě jsem do letošních Velikonoc pracoval. Víc je zajímal pešunk se zbytky železničního mostu...

Ačkoliv to ráno na žádnou velkou hitparádu nevypadalo, domu jsme se nakonec dokutáleli všichni v dobrý náladě.
...ty boty zatim vypadaj taky v pořádku...