Inženýr

 aneb Jak jsem nevojebal geny

Jako malý hošík, byl jsem dítě neposedné. Ve školce to nijak zvlášť nevadilo. S kamarádama jsme zakládali kovbojský party a nejhorší, co se mi přihodilo, bylo mámino zděšení, když jsem byl jednou z péče školkových učitelek předán zabalenej do koule bláta, protože jsme s tou kovbojskou partou po dešti nutně potřebovali vyzkoušet, jestli se ten svah od hřiště k budově dá sjet po zadku. Dal. A po břiše taky a byla to určitě děsná legrace, jinak by to přeci vyzkoušel jeden z nás jednou a ne každej osmkrát, že jo...

Škola už taková legrace nebyla. Počty v pohodě, čtení taky, psaní mě hrubě nebavilo, ale nakonec to taky nějak prošlo. Ovšem kdyby se známkovalo sezení na zadku a věnování pozornosti výkladu, propadal bych... Tak jsem tahal spolužačku za cop tak nějak jen proto, že tam byl, nebo si hrál s perem na bombičky tak dlouho, až jsem náplň vybryndal na lavici a jal se pak ten inkoust roztahávat po ploše a kreslil si v něm obrázky.

Přišlo asi co přijít muselo a pančelka mi napsala pro maminku doporučení, aby se mnou zašla do pedagogicko-psychologické poradny. Já z toho tehdy měl prd rozum. Seděl jsem u stolu a povídal si s nějakou paní, občas jí nakreslil nějakej obrázek, asi taky něco spočítal a přečetl. Máti si vzpomíná, že první věc, kterou se o mně od psychopedy dozvěděla, byla, že jsem drzej, neboť když se mě zeptala, proč se pořád vrtim, zle jsem pohaněl židličku, na kterou mne posadila. "On je hodně chytrý. S učením problémy mít nebude, ale na chování si budete muset dávat pozor." prý říkala. No... tkaničky si zavázat umím a nezavřeli mě. Tak asi dobrý.

Čas oponou trhnul...několikrát... a děti už mi všechny chodí do školy, tak mě občas trefí nutnost jít na třídní schůzky. S třema dětma úplně nejde se rozvalit v zadní lavici a nechat se vzbudit, až schůze skončí. Naposled jsem si tedy šel poslechnout, jak je na tom komteska, a po partičce piškvorek s jednou spolumatkou se jal obíhat školu v honbě za informacemi o chování a prospěchu inženýra a medvíděte.

"Přijde mi poslední dobou takový nesoustředěný..." pravila téměř soucitně inženýrova třídní.
"...trochu hůř čte a při mluvení zadrhává..." pokračovala nezměněným tónem. Doporučení k psychopedě na sebe nenechalo dlouho čekat a tak si inženýr po vzoru svého otce šel v pondělí v doprovodu své maminky sednout ke stolu a povídat si nějakou paní.

"No, paní Galahadová..." zahájila po sezení s inženýrem odbornice a hleděla při tom do jakéhosi grafu "...váš syn skutečně nemluví úplně plynule, ale neřekla bych, že zadrhává. Spíš toho chce říct moc najednou a nemůže se honem rozhodnout, čim začít..."

Dál úplně citovat nemůžu, jelikož jsem u toho nebyl, nicméně inženýr byl zhodnocen jako chlapec velmi chytrý, trochu chaotický a především znuděný, protože se nějak nedokáže nadchnout pro opakovaný výklad věcí, který pochopil hned na první dobrou a na pár příkladech si ověřil, že je chápe správně. A tak kouká z okna, čmáře si po obalech sešitů, nebo kafrá se sousedem... (Nechme teď stranou fakt, že poslouchat výklad konkrétně jeho třídní je něco jako platíčko Rohypnolu zapitý pěti dvanáctkama.)

...odkud já to jen znám...?

Ovšem nechme stranou i to otcovské uspokojení nad tím, že jsem klukovi do ranečku zjevně něčim přispěl. Ale zkusil by mi někdo jako tříletýmu vysvětlit, co se to děje s českym školstvím, že chytrý dítě učitelka považuje a priori za problém úplně stejně, jako před 30 lety? Asi jsme mohli mít s inženýrem kliku na podobný exempláře, ale nějak mám dojem, že to úplně náhoda nebude...