Jindy jinam

 

Na pánvi nechte rozpustit Prčici, přisypte Čáslav a orestujte. Přidejte Nymburk a Čelakovice, přelijte Labem a pomalu duste na ostrém jarním slunci.

O pochodu Praha - Prčice bych vám mohl vyprávět mnohé. S kolegou Jezevcem se této pěkné jarní akce účastníme od roku 2018, chodíváme 35 kilometrů dlouhou trasu z Olbramovic a se vší tou parádou po cestě ji vnímáme jako takovou odměnu za celoroční dřinu.
- Pivo na náměstí v Budeníně, který po protivnym výstupu od Kochnova jen tak laškovně zasyčí na patře... Pokud teda pantáta otevře krám. On tam to pivo točí nadšenec na dvorku a třeba v roce 2019 nás vypekl a neotevřel. My v tom kopci od Kochnova neudrželi hubu zavřenou, pro pivo v Budeníně nadchli několik lidí v doslechu a pak na náměstí málem dostali přes držku. Loni už zase otevřeno měl. Poměr 2:1 věru není přesvědčivý. Ale když zkrátka najdem vrata do dvora otevřený, potěší to.
- Na sádle smažený bramborák velký asi jako moravsko-slezský kraj na samotě u Bučiny! K němu pochopitelně pivo. To místo je strašně hezký. Schovaný v dolíku, v chladivym stínu stromů u rybníka... nebál bych se říct, že právě tam se asi vždycky těšim nejvíc z celýho pochodu. V každym případě na odchodu odsud máme v bříšku jako v pokojíčku a mastnou hubu od ucha k uchu.
- Stánek s občerstvením pod Mezivraty, kde se o marketing stará gang mladistvých s roztomilou říkankou a pivu, párcích a bramborácích...
Vedle toho všeho se člověk cestou mnohokrát sám sebe ptá, proč vlastně pochod do Prčice nevzal na vědomí už jako svobodný jinoch...
Je toho věru hodně, co nás po cestě chytí za srdíčko, pročež jsme i letos s účastí počítali.

Ale člověk míní, armáda mění. Ve stejném termínu, jako Prčice, se na letišti v Čáslavi-Chotusicích konal den otevřených dveří. Ten místní posádka obvykle pořádá ve dvouletých intervalech, teď to díky kovídku bylo po pauze čtyřleté. S Habrou tam bráváme švagrovou a děti. Habře se líbí rachot, švagrový Šonka a děti rádi lezou po technice a ohmatávaj zbraně (možná to neni nijak specifická záliba, jsou to prostě zvědavý mláďata a tak s gustem lezou po všem a ohmatávaj všechno). No a jak to mam s letadlama a vojenskou technikou já, to asi není třeba nijak dlouze rozebírat. 

Tedy jsem musel řešit nepříjemné dilema, plynoucí z všeobecné neschopnosti býti, jak s oblibou říkaval můj nebožtík otec, jednou prdelí na deseti posvíceních.
Rozlousknout mi ho nakonec vcelku rychle pomohl kolega Jezevec (high five, bro!)...
...dvěma větama...
"Hele tak klíďo jeď s rodinou do Čáslavi, já si aspoň v sobotu skočim na Spartu s Bohemkou. A na vejšlap půjdem jindy."

Tak jo, frčíme na letiště! No frčíme... nejdřív 3/4 hodinová stau u Kolína, pak druhá podobná na silnici do Chotusic k parkování u letiště. Ale +/- na ten začátek letovýho programu v 11:00 jsme byli na místě. Od té chvíle se až do konce programu někdy okolo půl čtvrté různým způsobem představilo všechno, co v našem letectvu slouží a něco málo z toho, co v něm různě hluboko v minulosti sloužilo. Občas to proložily ukázky akrobacie ať už skupinové, či individuální. Přesně ve 13:30 se jihovýchodně od letiště na obloze objevily dvě tečky, z nichž se během pár vteřin vyklubala dvojice letounů F-22 Raptor z výzbroje USAF, která se přiletěla alespoň dvěma průlety nad letištěm ukázat nejspíš z některé základny v Polsku. Mně se to letadlo nelíbí. Ne, že bych ho považoval za ošklivý. Jen je to prostě taková "stíhačka obecná" bez náznaku nějaký osobitý estetiky, že jsem v ní prostě nikdy nenašel nic, do čeho by se nějaký emoce daly zainvestovat. Ledacos by mohlo zachránit nějaký zajímavý zbarvení, ale ani na to se dneska už nějak nehraje... Jenže v provozu jich je jen okolo 150 a přibývat rozhodně nebudou. Výroba byla ukončena v prosinci 2011 po dokončení 195. kusu a loni na jaře začalo americké letectvo vyřazovat nejstarší z vyrobených strojů (se to nezdá, ale on ten vehement taky slouží už třetí dekádu). Takže je přeci jen docela zážitek je vidět na vlastní oči.
Pak přišel čas podívat se po letišti na statiku. K vidění bylo něco z historie - MiG-15, -21, Su-7, kousek dál maketa Spitfiru Mk.IX patřící spolku Czech Spitfire Club. Současnou techniku zastupovala dvojice Gripenů a L-159, které si občas odskočily na letovou ukázku. Mezi tím postávala F-16 1. eskadry belgického letectva, hnedle vedle ní stánek s upomínkovými předměty téhož útvaru. Chybět asi nemohly ani hromady stánků se zbožím spíš pouťového ražení. Ty jsme obešli veeeelkým obloukem a dospěli k ukázce techniky pozemního vojska. Tam si děti prolezly Pandura a vůbec jim přitom nevadilo, že od toho, kterýho úplně stejně zkoumaly minulou sobotu na Floře, se lišil jen tím, že ten na Floře přijel z Žatce, kdežto ten v Čáslavi z Tábora. Vedle mechanizovaného praporu z Tábora se prezentovali výsadkáři z Chrudimi, minometná baterie z Přáslavic, jednotky PVO ze Strakonic, nebo chemici z Liberce.
Tehdy se už program pomalu ale jistě chýlil ke konci, tedy jsme se rozvážným krokem vydali zpět k autu, cestou si v jednom otevřeném ÚLu prohlédli rozebranou L-159 a s inženýrem položili nějaké ty všetečné otázky mechanikovi, co u ní postával. V autě bohužel po celodenním parkování na slunci nebyla právě nejlepší atmosféra, ale domu nás dovezlo.

 

A to náhradní řešení za Prčice? Na to došlo hned v neděli. Před osmou ráno jsme se s kolegou Jezevcem sešli na Hlavním nádraží a rychlíkem Krakonoš odjeli do Nymburka. Tam jsme si na náměstí u kafe namazali držtičky opalovacim krémem, nohy repelentem a vydali se podél Labe do Čelakovic. Výlet začal dobře, hned v Kostomlátkách nás potěšil místní hostinský, který se nijak neupejpal pocestným načepovat pívo ještě před otvíračkou. 

Poměrně brzo jsme si ale také všimli, že náš břeh Labe zbytečně moc stínu neskýtá (on ten protější na tom nebyl zas o tolik líp) a že to vedro nás vyčerpává nějak rychleji. Vcelku rádi jsme tedy po necelých 15 kilometrech na chvíli složili kosti v útulné zahradní občerstvovně Ryo (jo, fakt se to píše takhle) v areálu kempu Ostrá. Měli dobrou bramboračku a skvělý pivo. A zábavný jídelní lístek. Mezi nikterak překvapivý grilovaný klobásy, burgry a jiný utopence se jim zamotaly kalamáry, šneci po burgundsku nebo salát s chobotničkama.

Podél Labe jsme pak pokračovali ještě dalších asi 6 kilometrů k malé vodní elektrárně a plavební komoře u Lysé nad Labem. Tam jsme se od vody trhli a šli k Přerovu, kde jsme si v hostinci U Skanzenu dali další pauzu. Vypili jsme po jednom pivu pojedli něco lehčího, aby se to dobře neslo, a podél toho skanzenu polní cestou skrz les vedoucí vrátili se zase k řece. Po proudu řeky jsme přes Sedlčánky dorazili do těch Čelakovic, kde byl výlet prohlášen za úspěšně vyřízenej. My sice původně chtěli dojít až do Lázní Toušeň ke hřišti do hospody U Jezevců, kam nám z těch Čelakovic zbývaly tak 3 kilometříky. Bohužel vlak z Toušně jezdí jednou za hodinu, do Prahy by to bylo s přestupem, který nenavazuje zrovna nejlépe, pročež jsme se rozhodli skončit radši poblíž přímého spoje do Prahy. Debriefing jsme vyřídili v hospodě U Kubelků, kde jsme byli svědky poněkud neslavného konce hokejového utkání mezi Slovenskem a Slovinskem a parťák tam nějakýmu štamgastovi sbalil psa. Pes k němu přišel, nechal se podrbat a pak mu zalehl nohu. Někde mezi tím jsme ještě s hosty od vedlejšího stolu učeně zhodnotili výsledek zápolení pánů Kincla a Vémoly...

 

 

Dneska ráno mi krk a lýtka sdělily, že jsem přes víkend mazal málo...