Uďálo se hezky

...tak jsme to oslavili výletem...

Tedy konkrétně my Jezevci se na počasí příliš neohlížíme a na výlety chodíme i v mrazech a jiných nečasech. To ale samozřejmě neznamená, že bychom si stěžovali, když se slunce rozhodne posvítit nám pod nohy. Vyrazili jsme v sobotu 22. dubna z Panenských Břežan přes Odolenu Vodu, abychom zjistili, že první letošní slunečný víkend nám při našem cca měsíc naplánovaném výletě vyhnal pod nohy bambilion spontánních amatérů, ba co hůř - cyklistů!

Nezačínejmež však od prostředka. Výšlap na tu sobotu jsme plánovali více-méně od chvíle, co jsme se vraceli z toho předcházejícího, a původně po trase výrazně odlišné. Vlakem jsme se chtěli dokutálet do Vraňan a odtud pěšky podél Vltavy do Řeže (na tu sekanou, co nás uchvátila už v březnu). Pak jsem zjistil, že dostat se v sobotu ráno do Vraňan je úkol pro Herkula, nebo ještě lépe Chucka Norrise, pročež jsme trasu výletu přeplánovali. Do Panenských Břežan se lze i v sobotu ráno pohodlně dostat během 20 minut autobusem z Kobylis.  

Tak tedy Břežany. Z autobusu jsme vystoupili u zámku a ulicí kolmou na hlavní se vydali na cestu. Břežany jsme tak v podstatě obešli ze západu, a po okraji lesa dospěli k silnici do Dolínku, takto v zásadě okrajové čtvrti Odoleny Vody, jejíž horní část jsme prošlapali napříč hned vzápětí. Hlavou mi tam vířila přehršel vzpomínek, jelikož jsem v těch místech kdysi trávil docela dost času. Vedle nedalekého Aera Vodochody sídlí strojní průmyslovka se zaměřením na letectví a výpočetní techniku, na níž jsem si uhnal své nejvyšší dosažené vzdělání a svému zájmu o létající vehementy dodal nádech profesionality maturitní zkouškou z konstrukce letadel. A tak jsme šli městem a já vykládal. Tamhle bydlela spolužačka, tady byla restaurace, kam jsem tu spolužačku jednou pozval večeři, tamhle kousek dál byla hospoda, kde jsme občas v pátek nechali se spolužákama ujet pár autobusů. Parťáka tak postupně opouštěla tendence kontrolovat trasu s navigací, neboť správně vydedukoval, že už jsem v Odolce asi někdy byl.

Za Odolkou les, za lesem silnice na Postřižín, v Postřižíně motorest. Zavřenej. K čemu je do pr...kenný vohrady dobrej zavřenej motorest? Rezignovaně jsme mávli rukou, nechali motorest za zády a šlapali dál na Zlončice. Zlončice jsou vcelku malebná obec nad údolím Vltavy, do něhož jsme zde také sestoupili úzkou zalesněnou roklinkou jak z pohádky, kde zurčí malý potůček, kmeny svěže zeleným mechem obrůstají a cesta se neposedně klikatí mezi stromy, v jejichž korunách ptactvo štěbetá. Na jejím konci už na břehu Vltavy stojí malá chatová osada s domky rozesetými po skalnatém svahu. Tam bych chtěl někdy táhnout aspoň dva kartony mlíka.

Dlužno dodat, že už někde v okolí toho Postřižína jsme získali dojem, že máme to pochybný štěstí a přimotali jsme se k nějaký organizovaný turistice, jelikož těch lidí s baťůžkama bylo nějak moc. A ty růžovo-oranžový šipky nastříkaný každou chvíli na zemi taky působily docela výmluvně. Ne, že by mi vadili lidi nějak paušálně. Ale když si tak s parťákem cestu zpestřujem ne vždy úplně slušnýma vtipama, nejsem u toho úplně zvědavej na zasloužilý matky, vrhající naším směrem pohoršený pohledy kvůli tomu, že jejich desetiletýho syna ten vtip pobavil taky. (Aby nedošlo k nedorozumění - my skutečně nechodíme na výlety, abychom si mohli nerušeně vyprávět košilaté žerty. Naopak velmi často vedeme velice odborné debaty. Příkladně v sobotu jsme postupně probrali architekturu, investiční příležitosti, vzdělávací systém v ČR, sport, nebo dietologii, vše s hlubokým vhledem do problematiky!) A krom toho... mi ty lidi vlastně možná i vaděj, když na ně nejsem úplně připravenej.

No nic - údolí řeky pod Zlončicema nabízí cyklostezku poměrně velkorysé šířky, dav se protrhal a bylo nám fajně. V Dolánkách jsme minuli osvěžovnu, zastavili se jen u ohrádky a pár chvil se obdivovali statné svini a jejím čtyřem rozkošným selátkům. Nechci se tu příliš dojímat, ale byla to vskutku krásná zvířátka!

Pauzu jsme si udělali až u občerstvení Na Dole u máslovického přívozu. Pro zájemce doplním, že řečená občerstvovna leží v sousedství Výzkumného ústavu včelařského, disponujícího podnikovou prodejnou s jistě zajímavým sortimentem a cestou k němu návštěvník může doplnit své znalosti o přírodním sladidle na sérii tabulí nazvaných Fascinující příběh medu.

Za máslovickým přívozem nás začali srát cyklisti. Ta výše zmíněná cyklostezka velkorysé šíře totiž vede dál od přívozu nahoru po silnici do Vodochod, podél Vltavy se až k objektu ÚJV v Řeži vine jen úzká pěšina, na níž se občas i chodci vyhnou s obtížemi. Jenže do Vodochod je to od přívozu do kopce, pročež se větší část cyklistů snažila protlačit právě po té pěšině. U pátýho takovýho se mi udělala těžko odolatelná chuť je začít házet do Vltavy. Ale nebudem se rozčilovat, zůstaneme u pozitiv. Pěšina to byla hezká a v místech, kde si větrušická studánka našla mezi skalami cestu do údolí, dokonce vyloženě krásná. Ostatně aby taky ne, když je zrovna u těch Větrušic pětadvacet hektarů přírodní rezervace. Vedle studánky ležel unaveným dřevěným plotem ohraničený malý pozemek se zděnými základy docela mrňavýho domečku, z něhož však na místě byl jen komín. My tak mohli za pochodu spekulovat, jestli to je stavba zničená, nebo nedokončená...

A najednou, ani jsme si nevšimli jak, jsme dorazili k řežské hospůdce u hřiště a nervózně očima těkali po nabídce jídel, jestli mají tu výtečnou sekanou, co jsme si tam dávali posledně. Měli. A byla zase skvělá. Čas nás netlačil, zastávku jsme pojali velkoryse. Pobyli jsme déle, vypili dvě piva a krom sekaný si objednali jen tak trošku na ochutnání tvarůžkového salátu, abychom doma na své drahé polovičky hezky voněli. Krom toho jsme od místních vyzvěděli nějaké informace o další trase. V Řeži jsme totiž plánovali přejít Vltavu a dál pokračovat po druhém břehu až do cíle v Roztokách.
"Hele kluci, tam radši ne. Cesta je tam hned u břehu a teď po deštích je pod vodou."
...tedy bychom museli buď brodit, nebo se případně přetlačovat s vlakama na kolejích... Necítili jsme se ani na jedno, zůstali jsme proto na pravém břehu a místo do Řeže šli do Klecan. Ne, že by na pravém břehu Vltava občas nebyla vylitá taky, ale bylo před ní jakž takž kam uhnout. Do Klecan jsme došli lehce po třetí hodině odpolední a jako první jsme si zjistili, v kolik odsud jede autobus. Jízdní řád říkal, že v 16:44, což nám dalo solidní rezervu na krátký debriefing v nedalekém občerstvení U přívozu. Fronta u okýnka nebyla vyloženě krátká, ale obsluha se otáčela, tak člověk ve frontě nečumákoval zbytečně dlouho. Asi jsem byl nemocnej ze sluníčka nebo co, jelikož místo piva jsem si dal grepovej birell...