První den v ofisu

 Již od dětských let uvykl jsem před Velikonocema pořídit nějakou drobnost, aby mě, jak říkává moje drahá máti, neposral beránek. Možná ze stejného důvodu si můj zaměstnavatel právě Velikonoce vybral k tomu, aby si místo útulného starého domu pořídil patro v nové kancelářské budově...

Útulného starého domu je mi, přiznám se, trochu líto. Stavba má docela dlouhou barvitou historii a pracoviště v loveckém zámečku ze 17. století zkrátka nemá každý. Klenuté stropy v zasedačkách v přízemí a fortelné trámoví v podkrovních místnostech propůjčovaly tomu domu atmosféru jak z císařova pekaře, díky které se člověk čas od času přistihl při bezděčném hledání okna do hladomorny. Místo jsem měl rád i proto, že stačilo pár kroků mezi osiřelými pilíři zrušeného železničního mostu, abych jak starou břečťanem zaplevelenou zámeckou branou došel do parku k potoku, kde jsem mohl v klidu nechat odpočinout okometry při pozorování veverek, kačen, dementního holuba nebo jen tak při čumění do vody rozjímat nad otázkou života, vesmíru a tak vůbec.

Pravda ale taky je, že ten dům už nebyl zrovna v nejlepší kondici, o čemž jsme se mohli přesvědčit úplně všichni při každoroční soutěži v lovu Micky Mouseových sourozenců, nebo zimní celopodnikové hře "Udrž kotel v provozu." Obzvláště pěkný zážitek si odnesl výpočtář, jemuž jen tak z dlouhé chvíle kecnul na hlavu skleněný kryt žárovky na záchodě a jen do drdolu stažený dlouhý vlas ho tehdy zachránil od historky mnohem krvavější, než mu přinesly všechny ty drobné skleněné střípky, které mu napadaly do toho času stažených kalhot hned potom, co se mu ta skleněná koule o hlavu roztříštila.

Zkrátka - v útulném starém domě jsme sice měli svůj přívětivý smrádek a teploučko, ale některé jeho trakty jsme návštěvám od zákazníků raději neukazovali, do některých jsme i my chodili raději ve dvou.

A tak letos konečně došlo na stěhování, o kterém se ve firmě mluvilo už tak od roku 2019, ale vždycky do něj skočil nějakej průser. Třeba kovídek, kterej firmu podnikající hlavně v leteckym průmyslu div nepohřbil, takže nějaký stěhování do novejch voňavějších kanclů bylo tak strašně druhý, že i předloňský noviny byly žhavější téma... Jsme spořivá firma, kde se druhdy dva pomeranče měsíčně považovali za dechberoucí benefit. Tedy asi nepřekvapí, že značná část prací spojených s přesunem do nových prostor, proběhla rukama zaměstnanců firmy. Ke cti firmě slouží, že výběr dobrovolníků neproběhl podle zákona padajícího hovna, takže my, prostí hovniválové, jsme po Velikonocích dělali překvapený pikaču u hotových pracovišť, o jejichž přípravu se během Velikonoc postarali systémáci s managementem... Zapnul jsem stroj a šel si tu vyvoněnou nádheru prohlédnout.
Máme docela velkou kuchyňku s jídelnou, bohužel bez oken (což je prý v moderních kancldomech normální). Máme relaxační zónu! ...s fotbálkem!! ...a vysokýma schodovýma lavicema podél dvou stěn!!! ...ovšem bez polštářků... A ten fotbálek zrovna mě vlastně taky nijak zvlášť nezajímá, protože ten já nejlíp hraju tak, že útočníky nastavim do praporu, aby nepřekáželi, a jdu si někam co nejdál od stolu sednout na ruce. Aletyvolerelaxačnízóna!!!!

Z oken koukáme na Metrostav, hospodu ve starym dvoupatrovym domě, co do všech světových stran křičí majitelovo zabejčilý "Neprodám, šmejdi!" a vcelku rušnou ulici. Na druhé straně Holešovice, Vltava a pár nových bytovek. Ty si můžeme prohlížet obzvlášť důkladně a myslím, že některé jejich obyvatele donutíme pořídit rolety...

...a nějak takhle jsem si tedy včera v novym kanclu očůral rohy a dneska se zase v klidu vrátil k práci na home-office...