Malešov

"Teprve s naším pivem je žízeň krásná!"

V sobotu ráno odjela se moje nejvíc nejlepší žena věnovat střeleckému sportu ke Znojmu a s důvěrou mi svěřila naše tři kulíšky, jelikož jsem již prokázal jisté znalosti v oboru chovatelství a vím, kterým koncem se krmí.
...a oni prokázali dostatečnou odolnost, aby víkend s tátou přežili...

Kupříkladu v sobotu jsem komtesce zvládl koupit boty a kružítko. Falešnou skromnost stranou - jít s dítětem kupovat boty neni sranda, protože ho to vůbec nebaví a celý ten nápad trávit volný čas právě tímhle způsobem vnímá docela úkorně. Jít kupovat boty s puberťačkou je ještě o něco horší, jelikož ta - krom již řečeného - navíc zkouší zpochybňovat rodičovskou autoritu. Kružítko pak bylo naprosto klasická záležitost známá jistě každému chovateli školáka: "A to mi jako řikáš teď?" Protože si na něj vzpomněla v pět odpoledne, když si neochotně sedala k přípravným testům z matematiky k přijímačkám na gymnázium, který dělala hned v pondělí a to kružítko na ně pochopitelně taky potřebovala.

Nicméně všechno proběhlo překvapivě hladce. Za příslib čtvrthodinky blbnutí na testovací koloběžce v Decathlonu si tamtéž vcelku hbitě vybrala solidní pár kecek a při zkoušení rozumně spolupracovala. S kružítkem jsem na první dobrou uspěl v papírnictví v obchoďáku na Floře, čiliže veškerá sobotní dramátka se podařilo uhasit dřív, než se z nich mohlo stát nějaký velký špatný.

O tom jsem ale mluvit vlastně vůbec nechtěl. O sobotu se otírám toliko kvůli plánovanému výletu, na který jsme měli jít, ale kvůli nepřízni počasí se přesunul až na neděli. Sebral jsem dcery a s rodinou pana hostinského od Vávrů jsme se odebrali na vlak v 10:06 do Kutné Hory. Mladý pan inženýr s námi nejel, dal přednost rugbyovému turnaji v Přelouči. V 7:45 jsem ho před domem posadil do auta trenérovi a šel dělat snídani a sváču pro holky.

Což se mi podařilo doslova a do písmene, jelikož po dohadech s komteskou o to, jakou přesně paštičku si přeje na housku, jsem v lednici zapomněl klobásu, co jsem si chtěl zabalit pro sebe. Vzpomněl jsem si pozdě, prázdné místo v batohu zalepily dvě mandlové Liny z večerky. Not too bad, ale klobása ja klobása...

Během cesty ozývalo se z našeho kupé ponejvíce pleskání ohmataných mariášek o stolek. Občas si k tomu hostinských erdelteriérka Vendy nespokojeně zakňourala, protože se narozdíl od nás karbaníků nudila. To se změnilo, když jsme se v zastávce Kutná Hora - město definitivně vykutáleli z vlaku a začali zase používat nohy. Donesly nás do ulice Pobřežní, kde nevyjančená čuba okamžitě vletěla do Vrchlice, hubou chňapala po vlnkách a s posloucháním si příliš starosti nedělala. Takže šla na vodítko a my všichni hned poté do Breüerových sadů na kafe a zmrzlinu. Tu si děti natlačily do hlav, prozkoumaly park a našly epesní klouzačku, od které je nebylo snadné odtáhnout.

Do Kutné Hory jsme totiž nepřijeli válet šunky v parku, nýbrž na nás čekala decentní vlastivědná vycházka podél již zmíněné Vrchlice. Po deštích koncem minulého týdne byla trochu zdivočelá, ba i varování od kolemjdoucího domorodce se nám dostalo, že se asi někde za Dänemarkovým mlýnem možná budem muset brodit. Zcela nepřekvapivě se tahle vyhlídka setkala u dětí s mnohem větším nadšením, než u dospělých účastníků výletu. Dlážděnému mostku opravdu nechybělo víc, než nějakých dvacet centimetrů, aby voda tekla i přes něj. Nudné sucho na mostě dětem jen o malý kousek dál vynahradila louže v tunelu u Spáleného mlýna, kde zřejmě betonový fundament nenechal vodu vsáknout do půdy a tam proto zůstala překážet. Možnost to nějak "opatrně projít" jsem důrazně odmítl. Mimo jiné i proto, že komteska se ráno rozhodla na výletě vyvenčit ty nový kecky. Obcházka vrchem nad Spáleným mlýnem naštěstí není příliš dlouhá a zpátky na původně plánovanou trasu jsme navázali během půl hodinky.

U Velkého rybníka jsme pod hrází obdivovali Vrchlické vodopády, nad hrází pak cca sedmdesátiletého dobrodruha, který na tu hráz lezl přes zábradlí nad jedním z těch vodopádů. Jestli spadnul nevíme, ve zprávách jsem ho nezahlédl. 

Následovaly v rychlém sledu tři chatové osady (nebo možná jedna děsně roztahaná), za kterými jsme se přechodem přes starý kamenný most rozloučili s Vrchlicí a jali se škrábat mezi pole do kopečka, z jehož vršku bylo vidět jak kutnohorskou sv. Barboru, tak malešovského sv. Václava. To už nás čekaly poslední stovky metrů do vlídné náruče přátelského pivovaru Malešov, odkud jsem špatný pivo ještě nikdy nepil. Něco jsme ochutnali, něco koupili domů a chtěli se i najíst - komteska se vyloženě těšila na knedlíky plněný uzeným se zelím a cibulkou - avšak na to už jsme prý dorazili pozdě. Tak se gang mladistvých sebral a na návsi ve večerce koupil vafle, šlehačku a maršmelouny. Naštěstí mě to nikdo nenutil jíst...

Výlet nelze hodnotit jinak, než kladně. Počasí vyšlo, okolí krásný, Vrchlice překvapivě čistá... Ale hlavně je třeba ocenit, že se nijak nešprajcovalo ani jedno ze čtyř přítomných dětí. Ba začala komteska spřádat plány na léto.
"Bychom v létě mohli do Kutný Hory zase zajet, co vy na to? ...vzali bychom maminku a bráchu, podívali se po městě, pak si v parku dali víno, vy zmrzlinu..."
"Ale vezmeme i hostinský!" děla drahá dcerka.
"Se nám ale nevejdou do auta."
"Tak zas pojedem vlakem!"