Kujme želízko, dokud je žhavé

...říká jedno staré rčení, jehož autor nevěděl, že kout se dá i za studena. A Jezevci se v podobném duchu dohodli, že půjdou zase na výlet. Dříve, než se jim z pat oloupe ztvrdlá kůže od posledně. A šli teda taky za studena...

Tentokrát jsme zvolili trasu na zcela opačném konci Prahy. Vyrazili jsme z konečný autobusu v Bohnicích, sešli do údolí Vltavy a tam se vydali po proudu řeky... Cesta je to hezká, taková malebná, přitom po příjemné rovince. Jistou nevýhodou je, že početné občerstvovny, které cestu lemují, počítají spíše s letním náporem cyklistů, takže dva pěší turisti takhle v březnu koukají do zamřížovaných výdejních okének. Ne, že by člověk potřeboval u každý zastavovat, ale u vody je kosa a grogem bychom bývali nepohrdli. Dočkali jsme se ho v Řeži v hospodě U hřiště, kam nás nohy donesly takřka přesně na otvíračku v 11:00. Zahřáli jsme se grogem a shodli se, že bychom si tam vlastně mohli rovnou vyřídit oběd. Ačkoliv jsme měli kušny naladěný spíš na vývar s játrovými knedlíčky, museli jsme vzít zavděk sekanou s bramborovým salátem, která se ale dost povedla. Spláchli jsme jí malym Kozlíkem a jali se dál šoupat nohama.

V Řeži jsme přešli přes lávku na levý břeh Vltavy a vrátili se zhruba kilometřík proti proudu k Podmoráni. Zhruba polovinu toho kilometru vedla pěšina přímo po břehu a překonat ji suchou nohou místy vyžadovalo jistou dávku odvahy a vynalézavosti. Nakonec to ale vlastně byl docela zábavný úsek.

Z Podmoráně jsme se svižným krokem vyhrabali do kopce k Úholičkám a odtud přes vrch Na Habří do Černýho Vola. Na tý obci neshledávám nic extra sympatickýho snad s drobnou výjimkou skutečnosti, že jsme skrz ni šli zase po delší době taky někam jinam, než do kopce. Ani nevíme, kde a jak se to stalo (asi v podchodu pod silnicí č.240) - najednou jsme se octli ve Statenicích, kde jsme se rozhodli zase na chvilku ohřát kosti a nechat odpočinout nohy. K tomu nám báječně posloužila statenická Kavárnička, kde mě uctily skvělou Alžírskou kávou a parťáka horkou čokoládou. V průběhu konzumace zmíněných nápojů jsme si všimli cca dvouletýho kloučka, jemuž se z kavárny příliš nechtělo, poněvadž ho velmi zaujal čokoládový dort v chlaďáku. Nebohá maminka se chlapcovu pozornost pokusila od dortu odpoutat a upozornila ho, že venku padá sníh. Načež se dítě rozeřvalo, až drnčely okna. Později jsme se s parťákem shodli, že to od toho dítěte vlastně byla překvapivě rozumná reakce. Sníh sice padal, to měla maminka pravdu, ale jaký? Polystyrenu podobné žmolky, které prostě jen serou, když padaj do očí, protože na zemi se neudrží, sněhuláka z nich neukoulíte a na sáňky můžete také zapomenout. A tohle mu nabízela místo čokoládovýho dortu?! Kdo by na jeho místě nereagoval podrážděně...?

Dál už toho věru nezbývalo mnoho. Okolo Kopanského mlýna lesem mezi Horoměřicemi a Přední Kopaninou do Nebušic a odtud dál Šáreckým údolím až k důkladně rozjebaný konečný tramvaje v Liboci. Ale hlavně teda Libockýmu pivovaru, kde jsme si vychutnali debriefing. Naštěstí toho stran výletu nebylo k rozebrání moc, protože do toho debriefování nám hodil vidle fotbal v televizi. Hrála Sparta s Baníkem a když jsme vstoupili do hospody, vedla Sparta 0:2. Což nám udělalo radost. Nebudu pitvat detaily - skončilo to 0:3, všechny góly byly hezký a na ten fotbal byla zas po čase vcelku radost koukat. Ale jakkoliv Sparťanovi výhra nad Ostravou...v Ostravě...udělá radost větší než joint z Amsteru, přeci jen mi těch horniků přišlo trochu líto. Ani ne kvůli výsledku samotnýmu, jako spíš kvůli těm pozápasovým rozhovorům. Ono se o kopačkách říká, že to nejsou zrovna nejostřejší tužky v penálu. A oni asi fakt nejsou. Ale při těch otázkách, jaký v rozhovorech dostávaj, je těžký nějak intelektuálně zářit.
"Jak jste se cítil po dvou inkasovaných gólech?" zeptala se drobná blondýnka bezelstně ostravského trenéra. Hlavou mi proběhlo stejně bezelstné "Na pyču, děvenko.", kterým se řečený sportovec televizní reportérku oblažit neodvážil. Vědoma si toho, trápila ho dál: "Třetí inkasovaný gól přišel vcelku nevhod, že?"
Nééé...úplně v pohodě. Plot je natřenej, králicí nakrmený, okna umytý, tak mi toho fíka dej. 

Ještě, že mě se na takový kraviny nikdo neptá. Buď bych byl sprostej, nebo si při vymýšlení slušný odpovědi vykloubil mozek. Nu a jelikož jsou pozápasový rozhovory problém někoho jiného, mohu sobotní výlet navzdory nepřízni počasí hodnotit veskrze kladně. Přes Řež ještě někdy půjdem a v Libockym pivovaře jsme taky nebyli naposled.

Pěšina mezi Řeží a Podmorání na levém břehu Vltavy