Červen ve Francii dovede být nádherný, pomyslel si Max Schwanz, když utrhl dlouhé stéblo trávy a vložil si jej mezi rty. Dny jsou teplé a prosluněné. Příroda si na začátek léta oblékne šat v barvách nejjasnějších a nejveselejších. K idylce toho chybí tak málo. Snad mohl by se objevit nějaký vlídný vesničan a do stínu statného dubu přinést džbánek chladného vína. Jenže vesnice je zničená, lidé byli ve stodolách postříleni nebo uhořeli v kostele, statný dub je vyvrácen, jeho kořeny vyčítavě ční k nebi a vlídný stín najde člověk už jen v útrobách některého tanku, které se v troskách vesice na čas usídlili. Max toho nechtěl až tak moc. Vlastně by mu úplně stačilo, kdyby se každou chvíli odněkud neozývalo: "Achtung JaBo!"
