Bitevní šnek

 ...aneb Když modelář blbne

Modelář je obvykle považován za... Ne do toho, jak modeláře vnímá jeho okolí, radši nebudeme zabrušovat. Tedy - modelář sám se obvykle považuje za trpělivého jedince s citem pro detail, který dokázal svoji obsedantně-kompulzivní poruchu napřít tvůrčím směrem a vyrobil si tak z ní svého druhu superschopnost, která mu umožňuje mimořádně přesně ztvárnit oblíbenou předlohu včetně těch nejjemnějších nuancí... No a ti z nás, kdo žádnou OCD nemají, buď nejsou tak dobrý, nebo jim z toho honu za přesností čas od času jebne. To se může projevit (minimálně) dvojím způsobem. 

Ten první lze směle přirovnat k novoročním předsevzetím. "Příští model si dám čistou krabičku." říká si postižený modelář s nadějí v hlase srovnatelnou s kuřákem, který se právě zavázal vykouřit denně jen dvacet cigaret místo šedesáti. Úspěšnost obou je také zhruba stejná. Modelář se zahloubá a zjistí, že neusne, pokud si do tý "čistý krabičky" nepořídí aspoň aftermarketový obtisky, protože ty v krabičce stojej za prd. No a když už tim e-shopem bloumá, že jo...? A oddechovka se časem zase obrací v tu obvyklou seriozní práci, která připomíná přípravu na maturitní zkoušku...

Druhý způsob pracovně nazvěme třeba "operace Ptákovina". Spočívá v tom, že se modelář projednou pustí do něčeho, co výše popsaným způsobem uklouznout ani neumožňuje. Možností je asi víc, já si řešení našel kdysi dááááávno na soutěži na Proseku, kde jsem na stánku jednoho prodejce popatřil na hlemýždě. Nebyli to hlemýždi jen tak nějaký, byli to hlemýždi bojový! Jeden středověký, co měl na ulitě vystavěnou úhlednou věž s cimbuřím, druhý moderní, jemuž do ulity vetkli lafetu s kanónem. 

No a ten druhý zmíněný tehdy výměnou za vcelku mírný peníz putoval do batohu. Doma jsem si model prohlédl důkladně. Je odlitý z tmavě šedého polyuretanu a rozdělen na čtyři stavební součásti: hlemýždě samotného, ulitu, kanystr a nakonec kousek země jako podložky pod zviřátko. Díly jsou odlité hezky čistě, bez  bublin, přelitků z poškozené formy, deformací a jiného protivného bordelu, kterým PUR modely občas trpí, když výrobce přestřelí životnost formy. To se v tomhle případě pravděpodobně nestalo - výrobcem je figurkář, který téhle taškařice udělal pár kousků pro sebe a pár známých a co zbylo, to prodal, jen tak aby se mu vrátilo něco málo z nákladů...

Stran mého potýkání se šnekem, vzhledem k počtu dílů v podstatě nelze mluvit ani tak o stavbě, jako spíš o malbě. Asi bych mohl sepsat pojednání dlouhý jak tejden před vejplatou o tom, jakýma odstínama jsem to barvil, jak jsem si hrál se stínováním, jakou barvu jsem použil na to, jakou na tamto... Ale ačkoliv bych vás nerad podcenil, přesto tak nějak pochybuju o tom, že by vám "SCC No.2", "BSC No.49" a jiná podobná zaklínadla přinesla nějaký obzvlášť silný čtenářský požitek. Pročež se na to vykvajznu a spíše se jen velmi krátce povrtám v zážitku, který mi tahle infantilní volovinka přinesla.

Pro začátek zůstanu alespoň okrajově u modelářských technik. Narozdíl od barvení tanků nebo letadel, na které se používají předepsané odstíny, tady jsem byl nucen hodně míchat. Ale jakože fakt hodně. Když jsem stínoval plžovo tělo, pro pokud možno co nejpřirozenější efekt jsem potřeboval nějak tónovat základní barvu, tedy přimíchávat do ní buď tmavší nebo světlejší odstíny podle toho, zda zvýrazňuju stín, nebo světlo. Zjistil jsem, že to je proces značně neefektivní. Příkladně když jsem měl v prádle šnekovu komiksově vyceněnou tlamičku, do barvy, kterou jsem maloval tělo, jsem se rozhodl přimíchat trochu červené. Ovšem po rozmíchání mi výsledek ze všeho nejvíc připomínal můj zánět dásní. Přidal jsem teda hnědou, kterou jsem používal na tónování tělovky, a barva zase neúměrně ztmavla. Přidal jsem tedy tělovku... No nakonec se mi podařilo umíchat něco použitelného, ale dost mi toho zbylo, tak kdybyste někdo potřeboval vymalovat koupelnu...

Dál by se asi slušelo odpovědět na otázku, zda mi šnek pomohl od nějakého toho modelářského vyhořeníčka, či jak nazvat ten stav popsaný v úvodu. Asi takhle - pustil jsem se do něj takřka přesně před deseti lety... Jeden tedy nepotřebuje být zrovna Holmes, Poirot, ba ani Marlow, aby vydedukoval, že se spíš stal jeho další obětí. Nicméně já se tehdy nijak vyhořele necítil.
...mně jeblo jen tak...