Canadair CL-215

Létající člun CL-215 je prvním z řady hasičských speciálů firmy Canadair, později Bombardier. Je to dvoumotorový hornoplošník, který vyniká zejména dobrou stabilitou a ovladatelností při nízkých rychlostech. Je vybaven zatahovacím podvozkem, který mu umožňuje start a přistání i na krátkých nezpevněných plochách.

Počátky vývoje lze vysledovat až do roku 1962, kdy ještě u firmy Canadian Vickers pracovali na vývoji dvoumotorového dopravního hydroplánu jako náhradě za typ 369 Canso (jedna z civilních variant amerického letounu PBY Catalina). Na základě žádosti lesníků z Quebec Service Aérien, byl návrh přepracován právě na hasičský speciál. Definitivní podobu dostal nový stroj počátkem roku 1966. Prototyp vzlétl 23. Října 1967. Dodávky sériových strojů začaly v červnu 1969, přičemž prvním zákazníkem byla francouzská Securité Civile. Vyrobeno bylo 125 strojů v celkem 5 výrobních sériích. Poslední byl dodán v roce 1990. Dodnes však slouží v různých koutech světa ať už v rámci státní správy, nebo v rukou civilních vlastníků.

A opět jsme tu s modelem. Tento je vyroben ruskou firmou A model, je v měřítku 1/144 a pokud jde o mne, je to má první zkušenost s tímto výrobcem. Ten nemá právě nejlepší pověst a už při letmém pohledu do krabičku je člověku jasné proč. Takřka všechny díly do jednoho mají otřepy. Většina z nich je zkrášlena i různě velkými vtaženinami. U větší části takto postižených dílů nelze vznik defektu vysvětlit jinak než jako důsledek technologické nekázně. Nicméně otřepy není problém ostrouhat skalpelem a vtaženiny stejně snadno vyplníme tmelem. Větším oříškem se stala náprava poškozeného rytí paneláže. Na větší části formy došlo k vytržení linek, na modelu se pak rytí ztrácelo, místy přecházelo do pozitivu. CL-215 těch panelů ale moc nemá, takže i s tím jsem byl hotov rychle. Nejvíce jsem se bál slícování podsestav. To ale proběhlo překvapivě dobře. Například přechod křídlo trup sice bylo nutné tmelit dosti vydatně, ale geometrii výrobce pohlídal a tím mi ušetřil dost práce. O pár šedin navíc se naopak postaral nepřesnostmi v lícování bočních trupových oken, pro která bylo potřeba předlisované otvory rozšířit. Poněkud nešťastně bylo vyřešeno rozdělení křídla jehož horní část s náběžnou hranou a ovládacími plochami byla vylisována jako jeden celek, do něhož se zespodu vlepí destička, představující pevnou část spodní plochy ohraničenou sloty a ovládacími plochami v podélné a trupem a koncovým obloukem v příčné ose letounu. Rozum nad tímto řešením zůstává stát už proto, že z technologického hlediska nebyl nutný. Díly se tímto způsobem dělí proto, aby se zjednodušilo jejich vyjímání z formy. V tomto konkrétním případě ale výrobce na díle horní části křídla dokázal vylisovat všechna takto problematická místa vcelku a vybrání pro spodní část vytvořilo „hotspot“ navíc. Nepříjemná byla závěrečná instalace podvozku. Jedním důvodem je kombinace jeho složitosti a měřítka, díky níž jsem zajusil, jaké to tak asi může být, když zkusíte opravit hodinky kladivem. Nadto se ještě projevilo slabší dílenské zpracování, které štěstíčku naproti také nešlo. Dále jsem zjistil, že zátěž v přídi - zhruba polovina mých zásob rybářských olůvek - nestačí, takže si model sedal na zadek a bylo nutno jej po dokončení přilepit k podložce. 
S gustem jsem si pak sedl k barvení. Většinou CL-215 upoutá pozornost lidí zářivým jasně žlutým nátěrem s červenými doplňky, typickým pro tyto stroje. Já ho poněkud v rozporu s tímto pravidlem vzal na vědomí až ve chvíli, kdy jsem narazil na stroj ve zbarvení šedém. Jde o stroj s tureckou registrací (on tedy turecký civilní letecký kód vypadá jinak, ale pro jednou necháme promluvit předsudky a prohlásíme to za bordel ladící s místními zvyklostmi) a několika málo červeno-bílými barevnými doplňky a koncích křídel, kapotách motorů a směrovce. Strohé zbarvení je doplněno logem na SOP a kresbou Santy s rozsypanými dárky na přídi trupu. Majitelem byl jistý Barney Ross. Letoun byl za nejasných okolností zničen při havárii v Bulharsku v roce 2012. Posádka vyvázla bez zranění.