Kapitola devatenáctá

Levačka

Jestli bude cesta i nadále odsejpat tak, jako dosud, tak u Gamby nebudeme nejen do tohohle pátku, ale ani tak do pěti příštích! Za prvních 24 hodin od výsadku jsme urazili nějakých 80 kilometrů, což je zhruba půlka cesty k Moandě. Pohyb po kluzkých rozbahněných cestách nebyl jednoduchý. Navíc těžký Unimog několikrát v blátě uvízl a nás stálo spoustu času a nervů jej vyprostit. Původně jsme se chtěli po prvním dni cesty utábořit jižně od Lastoursville. K tomu nám ale ještě nějakých 35 kilometrů - naším tempem asi deset hodin cesty. Tak jsme se rozhodli šetřit časem. Vždy po dvou hodinách jsme se střídali za volantem a jinak jeli bez pauzy.

Na jihovýchodě země se úroveň pozemních komunikací znatelně zlepšila. Přeci jen tam byla soustředěna podstatná část gabonského nerostného bohatství a tak stojí za to se o ten kousek země starat trochu pečlivěji. K rudným dolům u Moandy jsme dorazili v úterý pozdě večer. Rozhlédl jsem se po okolí a seznal, že jsme mohli dopadnout i hůř. Terén byl nepříjemně členitý a k dolům vedla pouze jedna cesta, takže před akcí bude nutné nechat vozidla nějaké dva - dva a půl kilometru od dolu. Na druhou stranu jsem nemusel vymýšlet, jak se vyhnout zrakům civilistů. Měl jsem takové tušení, že McNeice na tom je v tomhle směru hůř.

Měl jsem v plánu strávit den pozorováním dění v okolí dolu, vytipovat si cestu tam i zpátky tak, abych se vyhnul případným strážím (jestli MARS hraje nějakou levou, tak tu nějaký určitě budou). Tuším, že Guderianovi je připisováno tvrzení, že plán nepřežije první krok vlastní realizace a já si právě na vlastní kůži ověřil jeho pravdivost. Pakliže má být moje skupina za necelé tři dny u Gamby, nemůžeme si dovolit ten den ztratit. Čas je luxus, který nemáme, a tak jsem se rozhodl provést akci ihned a zmizet, abychom měli časovou rezervu na cestu. Sjeli jsme z hlavní cesty vedoucí k dolu na úzkou lesní stezku. Nevypadala, že by ji někdo využíval a dobré bylo, že i po ní jsme se k dolu velmi pozvolna blížili. Dostali jsme se zhruba na vzdálenost jednoho kilometru. Dál už jsme skutečně museli po svých - před námi se nacházela terénní vlna a za ní hluboké údolí se strmými svahy. Otočili jsme auta a chystali se k cestě k dolu. West a Cunningham zůstali u aut, ostatní vytvořili dva čtyřčlenné týmy. Prvnímu jsem velel já a tvořili jej ještě Hattfield, Coffin a Muncie. Druhému velel Gough a kromě něho v něm byli Amber, Bench a Black.

Je potřeba si přiznat, že akce byla od začátku vinou nedostatku času na přípravu poněkud nervózní. K doll jsme postupovali spíš rychle, než obezřetně a fakt, že proběhl bez potíží bych si dovolil považovat za náhodu. Oba týmy - ještě v celkem těsné blízkosti - díky tomu z mírného svahu shlíželi na velký oplocený areál dolu. Poté, co Cofinn vystřihl v plotě díru, jsem vstoupili a začli se po areálu obezřetně rozhlížet. Naším úkolem bylo označkovat náklaďáky. Náklaďák není právě malý objekt a když jich je víc, neměl by být problém je najít. Skutečně nebyl - stranou těžebních zařízení se na úpatí strmého svahu nacházelo parkoviště, na němž stálo zhruba patnáct náklaďáků. U rudného dolu mne překvapily tři cisterny. Pomalu jsme se plížili k vozům. Krajně nepříjemné bylo, že mezi námi a parkovištěm nebylo kde se schovat před pohledem ostrahy, pokud tu nějaká je. Doplazili jsme se k vozům a na jeden po druhém instalovali lokátory. Co přesně se stalo nevím, v každém případě se najednou o kus výš na svahu rozzářil světlomet. Podíval jsem se, kam dopadá jeho světlo. U vjezdu na parkoviště byl muž. Snažil se stát, ale moc mu to nešlo. Jednou rukou si svíral krk, druhou zběsile mával směrem k nám. Po chvíli padl na kolena, chvíli se držel na čtyřech, aby se po několika sotva znatelných pokusech vstát svalil na bok a zůstal ležet. Bohužel pro nás obsluha světlometu jeho gestikulaci stihla pochopit a světelný paprsek se pohnul směrem k nám.

"Ven! Všichni! Okamžitě!" zasípěl jsem do mikrofonu svého headsetu. Sám jsem počkal, až se světlomet otočí do toho správného úhlu a následně do zdroje nesnesitelně bílého světla poslal tři krátké dávky. Těžko říci, jestli jsem se trefil, světlo v každém případě zhaslo. I já jsem se tedy otočil a vzal nohy na ramena. V areálu jsem se ještě jakž takž snažil být neviděn, ale za plotem jsem se dal do běhu bez ohledu na to, jestli mne někdo z areálu vidí nebo ne. Muže ze svého týmu jsem dohnal poměrně brzo. Gough se svými muži byl kus stranou a je možné, že pozornosti ostrahy unikl. V každém případě jsem teď za svými zády zaslechl křik a když se ozvaly první výstřely, nebylo pochyb o tom, že ostraha se s pouhým odchodem ze svého území nespokojí. Skočil jsem stranou za strom a podíval se, kolik lidí nás to vlastně stíhá. Pohled mě zděsil. Mužů bylo dost... na čtyři až moc. Původně jsem se chtěl pokusit je odehnat palbou, ale za daných okolností to nemělo smysl. Otočil jsem se a běžel dál. Pronásledovatelé se nám přibližovali. Vlastně nebylo divu - měli v ruce jen zbraň a na opasku tak čtyři, možná pět zásobníků. Někteří z nich možná navíc jeden či dva granáty. My jsme nesli několik kilogramů výstroje. Občasnými zastávkami provázenými několika výstřely směrem k nepřátelům se nám dařilo si je držet od těla. Ale bál jsem se přechodu přes údolí těsně před místem, kde jsme nechali vozidla. Nejen, že ten přechod bude možná dost obtížný pro nás, ale do přestřelky, která na místě nejspíš nastane, by mohl být zatažen zbytek Levačky.

Mé obavy se bohužel potvrdili. Když jsme k údolí dorazili, naši pronásledovatelé byli slabých padesát metrů za námi. Do údolí jsme skočili po hlavě, jeho dno jsme spíš přeletěli, než přeběhli a s vidinou záchrany na korbách našich aut jsme se drápali do svahu. Rychlonohý Cofinn se dostal na hřeben terénní vlny na vrcholu svahu, převalil se přes něj, zalehl a poskytl nám krycí palbu. Bohužel nestačila. Společně s Hattfieldem jsme viděli, jak Muncie těsně pod vrcholem rozhodil ruce a bezvládně se svalil dolů ze svahu. Já i Hattfield, jsme se schovali za stromy a nepřátelům jejich palbu vztekle opětovali. Podařilo se nám sice několik mužů zasáhnout, ale fakt, že byli výš než my zapracoval a my brzy neviděli nic víc, než jen ústí jejich zbraní a z nich šlehající plamínky. Ke Cofinnovi se zřejmě ještě někdo přidal, protože palba z naší strany znatelně zesílila.

"Dělejte! Zvedejte se a poďte sem!" řval na nás odkudsi zvrchu Gough. Podíval jsem se na Hattfielda, kývli jsme na sebe a oba najednou se dali do pohybu. Bohužel to k ničemu nevedlo. Hattfield byl téměř ihned poté, co opustil stín stromu dvakrát zasažen do pravé nohy a jednou někam do boku. Upadl, ale stále při vědomí se odplazil za nejbližší strom. Já zraněn nebyl, ale nepřátelská palba se na okamžik soustředila právě na mě a tím mě donutila opět vyhledat úkryt.

"Tak co je kurva?! Kde ste?" ozval se znovu Goughův notně rozladěný hlas.

"Mam nohu v prdeli!" odpověděl mu se stejným rozladěním Hattfield.

"Udržíš se aspoň na jedný? Slezu tam pro tebe..."

"TO AŤ TĚ ANI NENAPADNE! Koukejte vypadnout...všichni!" zařval jsem na Gougha ihned, jakmile jsem zaznamenal první náznak toho, že by se pro nás snad někdo chtěl vracet. Chvíli jsem čekal na nějakou odezvu. Dočkal jsem se jen tlumeného skrz zaťaté zuby procezeného "Do prdele". Pak už přišlo jen řvaní dvou naftových motorů.

"Jak si po nich moh chtít, aby odešli, když ty si mohl...mohls to zkusit... a nešels...?"

"Rayi...já je o to nežádal...já jim to dal rozkazem... v tom je drobet rozdíl..."

"No jo no... tak já bych to teď viděl tak, že těm blbounům naproti za někoho natrhnem prdel!" pravil Hattfield, převalil se na zdravý bok a vyslal směrem k nepřátelům dávku několika kulek.

"Za někoho?" optal jsem se zmateně a rovněž vypálil.

"No jistě - jako v emerickym filmu ne? Dyž to bude za někoho, tak se z toho určitě vyškrábem."

"Jo takhle... no tak třeba... za Muncieho, za Stephense..."

"Dobře." odkýval mi můj výběr Hattfield a já se neubránil úsměvu i když poněkud hořkému, protože si neodpustil ještě drobné rýpnutí...

"Vole...si zapoměl na královnu!"

"No jo...vidiš... tak za tu taky."

Zdálo se, že nepřátelská palba slábne. Zbytek Levačky zmetkům zřejmě zatápěl a tak se báli hlavu vystrčit. Ve dvou a ještě v nevýhodné pozici jsme už je už moc zdržovat nedokázali. Jako utržení ze řetězu se převalili přes okraj svahu a hnali se k nám. Stříleli jsme krátkými přesnými dávkami a nemálo útočníků jsme zasáhli (major Martin by na nás jistě byl náležitě pyšný...). Ale byli jsme prostě jen dva. Několika mužům se podařilo nás obejít a další odpor ztratil smysl. S bezmocným vztekem jsem praštil se samopalem o zem a s rukama nad hlavou vstal. Muži v šedých uniformách pak obrátili svoji pozornost na Hattfielda. Zřejmě patřili mezi ty inteligentnější - jen mu sebrali zbraň a nechali ho sedět.

Pak se na scéně objevil Kresser. Byl o chlup menší, než vypadal na fotkách, ale jinak se nezapřel. Nesympatický (téměř jistě asexuální) blonďák s věčným ironickým šklebem ve tváři. Přišel k nám pomalým sebevědomým krokem s rukama za zády, prohlédl si Hattfielda, pak mne, pak mrtvá těla na dně údolí... pohledem se opět vrátil na Raye, vytáhl z pouzdra nehorázně velkou pistoli a mému kamarádovi prostřelil hlavu. Neudělal to nijak rychle, asi bych měl čas mu v tom nějak zabránit. Jen jsem prostě neuvěřil tomu, že by to opravdu udělal. Poté se bez zájmu otočil ke mě a poprvé promluvil:

"Ty pudeš s náma..." a dal se na odchod.

"Dovolte mi alespoň pohřbít kamarády..." odpověděl jsem a ukázal na těla Hattfielda a Muncieho.

"Ne... Odchod!"

"Nikam nepůjdu, dokud nebudou pohřbeni!" odpověděl jsem s neskrývaným vztekem. Na to se Kresser zastavil, pomalu otočil a vrátil se ke mě.

"Když nepůjdeš..." řekl a udeřil mne rukojetí pistole přes pravou tvář. "...tak tě odnesou!" Zbytek věty jsem už ve svých mrákotách spíš tušil, než skutečně slyšel.