Jinde, jinak, něco jinýho, s někym jinym

 

 Slyšte příběh tklivý tak, že i mrtvým srdcem pohne.

Kde já bych začal, abych to obsáhl celé a neochudil čtenáře o žádnou ze souvislostí, které umožní hluboké drama vnímat v celé jeho šíři, délce i výšce.
Nejlépe někdy v době po Prčicích, když jsme s bratrem Jezevcem seděli U Vávrů na baru, za kterým se ten den s Hostinským sešla Hudebnice, což byla báječná příležitost jí vyzpovídat, jak se prala s tím svým pokusem zdolat celou sedmdesátikilometrovou trasu a co ji nakonec potkalo, že to po dvou třetinách cesty vzdala. Inu přetopila to... "Hele prvních asi 30 kilometrů se mi dařilo držet tempo asi 7 km/h." Je to holka šikovná, že to udržela tak dlouho, ale ono se to vyčerpání v člověku střádá a i když pak třeba zvolní, přijde jeden protivnej kopeček... ani nemusí bejt moc prudkej nebo vysokej... ona to může vlastně klidně být i rovinka se souvislou vrstvou blátíčka, na kterym člověku každej krok jen tak trošku klouzne... A morál jde do háje, člověk by si nejradši teď hned zavolal tágo a odjebal se ztama domu, do Prahy, do vany, do prdele to mě to šlapání už ale sere! Něco takovýho jí právě potkalo.
Jo mimochodem - Hudebnice... Vzpomínáte si, jak jsem tuhle psal, že ji někdy v budoucnu možná budu muset překřtít, protože U Vávrů neni pro hudebnice pomalu kde opřít deštník? Ta doba přišla právě dnes! Tedy ne, že bych ji překřtít potřeboval, protože bych dneska plánoval nějak významně rozšiřovat obsazení. Jen jsem vymyslel jak. Od teď je to Zebřička.

Ale pokračujmež. Bujaré povídání o výletě minulém samozřejmě vyústilo v neméně bujaré spekulování o výletě příštím. A nebyl bych to úplně já, kdybych už v hlavě nějaký nápad neměl. Probrali jsme jej, líbil se, Hostinský opět projevil zájem jít s námi a tak jsme si plácli a v průběhu dalších pár týdnů ladili termín, který se po protřepání usadil na 23.červnu. O plánech spousta chytrých lidí řekla spoustu věcí, vesměs se shodujících v tom, že realita se jich spíše nedrží. I nám se to začalo krapet komplikovat, když Hostinskýmu zavolali zedníci, že by teda jako měli čas "...na tu vomítku vzádu..." Ne, že by se objednali přímo na neděli, ale Hostinský tu místnost pro ty zednický práce nejdřív potřeboval vyklidit a jelikož to úplně za provozu nejde, řekl si, že to udělá právě přes tenhle víkend, takže svoji účast na akci odpískal. Jenže já byl ve středu po rugby v dobrym rozmaru a tak jsem se nabídl, že mu s tim pomůžu. Hostinský nadšeně přijal a na výlet tim pádem už zase mohl. No a já si chystal oudy na tu dělostřeleckou přípravu. Zejména tedy proto, že tý sobotě, kdy jsme s Hostinským dělali místo zedníkům, předcházel pátek, kdy se U Vávrů slavilo 30. výročí založení podniku. Ostatně když je hospoda dost stará na to, aby sama šla do hospody, decentní přípitek si to zaslouží.

Sešli se obvyklí podezřelí. Štamgasti, personál současný i bývalý a všichni se společnýma silama snažili přeprat tu horu epesních lahůdek v podobě pečený šunky, řízečků, klobásek, nebo uzené špikované panenky a moře vynikajícího pití, z něhož nelze nezmínit malešovský letní devítistupňový Ale. Všichni podali srdnatý výkon, ovšem nelze nezmínit jmenovitě Zebřičku, která s manželem odcházela ve dvě ráno v náladě zcela odpovídající denní době a v deset dopoledne jí začínala směna v druhé práci. 

Já se s Hostinským naštěstí domluvil, že dorazim až okolo půl druhé odpoledne, času na dospání jsem tak měl dostatek. Navíc jsem se zodpovědně držel jen toho devítistupňového Aleu, tak jsem se nijak pozoruhodně nezdunil. Ve smluvený čas jsem se tedy přihlásil do služby a s Hostinským jsme se pustili do práce, která takhle ve dvou příjemně odsejpala. Na osvěžení jsme po třetinkách upíjeli tu devítku, když mne napadlo, že bychom se mohli s hrnkem kafe zastavit za Zebřičkou, když dělá za rohem. Že by jí po večerejšku mohlo přijít k duhu. Hostinský, i jeho drahá polovička, která se mezitím dostavila rovněž, se pro nápad nadchli se mnou, tedy jsme o malou chvíli později dokráčeli Vinohradskou třídou se čtyřma kafatama a kouskem čokoládovýho dortu s jahodama navrch ke keramický dílně. Zebřičku jsme návštěvou možná uvedli trochu do rozpaků, radost jsme jí ale udělali zcela jistě...
K dodělání v hospodě toho poté už příliš nezbývalo. Jen tak trochu dočesat, aby ty vyklizené věci nezacláněly běžnému provozu, což už byla práce, u které se vcelku v pohodě dalo sledovat fotbalové utkání mezi ČR a Gruzií na právě probíhajícím mistrovství Evropy. Řeknu vám, přátelé, letos mě ten turnaj nějak nebaví a ani tenhle zápas to nevyžehlil. O tom ale jindy.

Teď už se pomalu chýlíme k tý neděli a plánovanému výletu. Byl by krásnej! V 8:05 jsme měli ze Smíchovského nádraží odjet na Slapy, odtud se buď lodí, nebo pěšky přes přehradu  dostat na pravý břeh Vltavy a pokračovat zhruba jihozápadním směrem přes lesy, pole, louky a vesničku naší střediskovou Křečovice až do cíle ve Vrchotových Janovicích. Těšil jsem se velmi. I bratr Jezevec s Hostinským se velmi těšili. Bohužel Jezevcovo střevo řeklo ne, a tak mi dotyčný parťák jen těsně před tím, než jsem opouštěl domov, volal a omluvným tónem sděloval, že ho postihla jakási střevní nepohoda a že to dneska bohužel nedá. Následně jsem já volal Hostinskému, s nímž jsme se dohodli, že to odpískáme a najdem nějaký náhradní termín.

Zvažoval jsem, co tedy provedu s náhle uvolněným dnem. Mohl jsem modelařit. Býval bych vlastně měl, neb Dobříšská šelma se blíží a já mám na stole hned tři věci, které do té doby chci dokončit. Ale toho dne se mi nějak nechtělo, tedy jsem se přidal k rodinnému výletu na berounské koupaliště, odkud si loni touhle dobou Habra přivezla pochroumanej kotník a Komteska menstruaci. I já letos si odtamtud něco přivezl. Sparťanský rudý dres vypálený do kůže!