Odpočívej ve hnoji

 Společenské události od pátku až do neděle hrozily přetížit můj organismus, pročež jsem přemýšlel, že bych si alespoň kostru tohohle status reportu napsal předem.
...ale pak jsem se na to vyflák...

Ve čtvrtek večer si Habra odvezla inženýra s medvídětem do Plzně ke tchánovi, a mně zůstala povinnost vypravit v pátek dopoledne komtesku na taneční závody do Chorvatska. Ještě před polednem jsem osaměl a jal se nějak doplácat tím nakopnutým pracovním dnem. Stávkující CATIA mě ovšem přiměla upustit kladivo již po necelých šesti hodinách a já se tak mohl těšit na večerní koulovačku bez dalšího rozptylování.

S dalšími Veselými Lepiči jsme se sešli na pravidelném zasedání, kteréžto bylo tentokrát ozvláštněno doslavením dvou čerstvých čtyřicátníků, co jsme se tak v klubu pěkně sešli. Pivo teklo proudem, stoly se prohýbaly, když veselý hlahol otřásal hostincem v základech. Navzdory tomuto úsilí jsme všichni odešli po svých. Je mým guilty pleasure zastavit se ještě cestou domů na šláftruňk U Vávrů. Přiznám se totiž bez mučení, že to je hostinec, jaký jsem si vždycky přál mít někde po ruce. Takový to místo, o který lze jen tak zakopnout a vždycky tam bude někdo známej, s kym lze prohodit pár slov. Tentokrát vzadu u baru seděl Plachtař a Hudebnice. Hudebnice je jedna z číšnic, které U Vávrů obsluhují a někdy v budoucnu ji možná budu muset překřtít, protože hudebnice je U Vávrů za barem vlastně každej, kdo nemá penis. Pokud náhodou má, je značná šance, že je to hudebník. Stay sharp, ať pak nejste zmatený. Takže Hudebnice je drobná mladá dáma, která se věnuje hře na violoncello a když jej někam nese, přes futrál neni vidět. S tím asi může mít něco společného skutečnost, že když se ve 23:45 chystala naši veselou společnost opustit, nástroj raději nechala v úschově v hospodě a já jí ještě musel dát malíčkový slib, že ji nenechám vlkům napospas, kdyby metro náhodou nestihla. (Stihla.)

23:45 je zároveň poslední čas, který si toho večera pamatuju. Veselí ještě chvilku pokračovalo, pravděpodobně ve vší počestnosti, jelikož jsem se ráno vzbudil sám a oblečenej. Tedy ráno. V 10:40. Což bylo tak akorát, jelikož v 11:00 jsem měl sraz s Vávrovýma a společně jsme se vydali do libockého archeoparku na masopustní hody. Tam vám bylo tak pěkně! Počasí se vydařilo a jitrnice, jelítka, bůček, gulášek i tlačenka taky. Hodokvas jsem zahájil zabíjačkovým gulášem, pokračoval o chvíli později krajícem chleba se škvarkovou pomazánkou a na závěr, chvíli před odchodem jej završil porcí pečeného bůčku. Nedalo mi to, abych si ještě nenechal zabalit dvě studený jitrnice sebou domů...

Zatímco do Liboce jsme spěchali nejkratší cestou, návrat domů jsme pojali vyhlídkově. Na chvilku jsme se zastavili v baru U klíčů, sympatickém malém podniku kousek od Malostranského náměstí. Zakončení akce samozřejmě nemohlo proběhnout jinde, než U Vávrů. Tam pak strejda Fanánek tak dlouho básnil o dejvický nádražce, až musel čelit mým seriosním pokusům jej tam ještě ten večer vytáhnout. Myslím, že obě naše játra jsou ráda, že odolal a já mohl místo pochlastávání v daleké putyce doma složit prádlo.

...a včas se uložit ke spánku, neb druhý den se šlo na výlet. Pokud jste sobotu neprochlastali tak, že jste se probrali až dneska, patrně vám neuniklo, že právě neděle nakonec na výlet nebyla právě ideální den. Oproti sobotě se počasí notně zkazilo (Abych dneska zase musel stahovat rolety, protože mi slunec svítil do monitoru, že jo. K posrání, tohleto.) a my ťapali celou cestu v dešti. Drobné zcela neškodně se tvářící mrholení nepříjemně zalejzalo za nehty. Předchozí, zřejmě vydatnější déšť pak udělal z polních a lesních cest rozmáčený oranice, na nichž se člověk buď do bláta propadal po kotníky, nebo protivně podkluzoval...

Ale nepředbíhejme. Vyrazili jsme ráno z Hlavního nádraží vlakem v 8:21 do Strančic. Tam nás vyklopili pár minut před devátou a my se vydali přes Kunice do Velkých Popovic. Tam jsme zkontrolovali otevírací dobu místní Kozlovny, kde nás sice tak trochu jakoby docela dost serou pivem naceněnym na objem 0,45, ale zase tam maj docela dobrý polívky. Teď tam však měli ještě zavřeno, pročež jsme se bez zastávky pustili dál a kousek za brtnickou hasičárnou obec opustili. Tam jsme se toho dne poprvé potkali s tou výše zmíněnou rozmáčenou oranicí, která s námi zůstala celou cestu ke Struhařovskýmu rybníku. V Nové Hospodě na benzínce jsme si koupili každej jednu pikslu džusu, jímž jsme spláchli malou sváču a pokračovali dál do Kostelce u Křížků, který je sympatický zejména tím, že je to odtud blízko do Nechánic ke Zdeňce.

...na kterou jsme se samozřejmě těšili už od Strančic, že ano. A opět jsme neodešli zklamáni. Pivo jako křen, česnečka jak druhej a zavíčkoval jsem to báječnym telecim s bramborovou kaší. Nic lepšího se mi ten den asi nestalo (Ale no tak dobře, Habra s dětma z Plzně i komteska z Chorvatska se vrátily živý a zdravý. Ale kromě toho...). S pani hostinskou jsme se shodli, že to počasí dneska stojí za bačkoru a člověku je skoro líto, že se ráno jen neotočil na druhej bok. Příliš jsme se tam ale tentokrát nezdržovali, pár kilometříků nás ještě čekalo. Tak jsme zaplatili, zvedli nacpaný pupíky, oblíkly je do vlhkých bund a šli dál směrem k Jílovému, kde jsme se rozhodli výlet ukončit, i když dle původního plánu jsme měli dojít až do Davle. Plácat se údolím Záhořanskýho potoka nám v neděli prostě nějak nepřišlo jako dobrej nápad... Tedy jsme si v Jílovym na náměstí sedli do autobusu číslo 332 a vypadli z něj až na Budějovický, abychom cestou na metro zakopli o Kolkovnu. Když už nás nevyzpytatelné cesty Páně zavedly právě sem, dali jsme si dvě plzeňský, k nim poločas utkání mezi Hradcem a Bohemkou a jeli domu. 

...takovej to moh bejt krásnej vejlet!