Punkový Prčice

 Se zvířetem bez zvířete prostě nesmí chcát, nebo nebude bramborák!

Vrchol jezevčí turistické sezony, jak už víme, přichází v listopádu v podobě Memoriálu československých parašutistů. Ovšem nikde neni psáno, že vrchol musí být jen jeden. A proto jsme si našli druhý. Dáme si to bez fanfár, koneckonců už tu o něm řeč byla a vzhledem k roční době se to i dost zřetelně nabízí... Pochod Praha - Prčice.

...mě láká nejvíce, zakoupím si střevíce a hbitě vyrazíííím...

Ne tak zcela. Nalijeme si čistého vína, na to už se známe dost, abychom si zbytečně lhali - jarní vrchol je oproti podzimnímu podstatně nižší. Prčice nechodíme plnou palbu 70 kilometrů z Hájů, protože 15 hodin, které na tu nálož jsou, nám přijde nepohodlně málo. Je to přesně takovej ten počet hodin, za který se to sice ujít dá, ale absolutně nehrozí, že byste se zastavili u stánku s občerstvenim, protože u něj ztratíte 3/4 hodiny ve frontě. Což se nám prostě nechce. Na jaře je hezky, na jaře si to chcem udělat pěkný. Pročež chodíváme 35 kilometrů dlouhou trasu z Olbramovic, která je malebná, nedovolí člověku vypnout úplně, ale zároveň ji lze ujít v klidu.

Poprvé jsme šli v roce 2018, pak hned o rok později, přes kovídek pauza a v roce 2022... se to začalo drobátko komplikovat... Na pochod je totiž třeba se registrovat, proti jménu v registraci dostanete mapu, na kterou sbíráte razítka po cestě. Běžně není počet účastníků omezen, ovšem v roce 22 byl, když kvůli rekonstrukci železničního koridoru v okolí cílové destinace byl veškerý odvoz ušlých účastníků závislý na kyvadlové autobusové dopravě. A to nechcete. I v době, kdy se nezanedbatelné množství lidí odebrávalo do Heřmaniček na vlak, se na ten shuttle čekalo přes hodinu a byl drahej, asi jako by jen na něm viselo vaše přežití víkendu.

A tak se stalo, co muselo se stát. "Hele... já nás zkoušim registrovat, a ono mi to hlásí, že maj plný kapacity."
"Jaký vole kapacity, dyk tam počet účastníků nikdy omezenej nebyl."
"No...tak teď je no..."
"Hm...hele a potřebuješ tu plastovou botu na něco...?"
"...asi ani ne no..."
"Takže se mužem vykarasit na registraci. Kudy se jde, to víme a konec si naplánujem tak, ať dojdem někam na rozumnou dopravu, ne?"

I tak se stalo. Někde odhadem po dvou třetinách trasy jsme se oddělili od proudu výletníků jdoucích do Prčice a zamířili do Heřmaniček, odkud nás autobus odvezl do Benešova na vlak. A bylo to návykový až tak prudce, že letos jsme to pojali stejně punkově přesto, že železniční koridor je již v provozu a počet účastníků je opět neomezený. I když vlastně nevim, protože letos nikoho z Jezevců nenapadlo se po tý registraci shánět. Přidal se k nám Hostinský, s nímž jsme se v sobotu chvíli po sedmý srazili na nároží a vyrazili na hlavák, tam se k nám přidal druhý bratr Jezevec a s kafíčkem v ruce jsme se hleděli vecpat do rychlíku na Vídeň, který se pro tento den uvolil zastavit v Olbramovicích na mezi.

Navzdory počasí šel jsem vcelku nalehko. Tričko, kraťasy, skládací větrovka v lekárničce na opasku. S IFAKem jsem se uvolil vláčet jen proto, že jsem si týden před pochodem kuriozním způsobem zrakvil chodidlo, které po týdnu hojení vypadalo, že sice provozuschopné je, ale teoreticky by mohlo vyžadovat péči ne zcela nepodobnou noze postižené klasickýma pochodovýma puchýřema. Na to nedošlo, ale za tu větrovku jsem byl po cestě docela rád. Párkrát se nám nad hlavami přehnal déšť, který mi vcelku spolehlivě udržela od těla...

Kdybych já byl kovářem a měl jeho sílu, rosou z pole omáčen uhnal bych si rýmu.

Pořadatelé trasu místy pozměnili. Věděli proč, my nevěděli, že to vůbec udělali. V důsledku toho jsme si zmáchali haxny až do pasu hlubokým broděním vzrostlou polností kousek před Bučinou a já si k tomu navíc dal ještě reumatologickou prevenci, protože čeho je na okraji každýho pole aspoň vagón? Ano, správně - kopřiv je na okraji každýho pole aspoň vagón. Ovšem kousek před Bučinou se člověk v první řadě těší na bramborák, za jehož zpřítomnění jsme se modlili mnohem víc, než za něco tak plitkého, jako je lepší cesta. Úsilí se vyplatilo, byly tam i když přecijen drobátko pršelo!

Totiž přátelé, bramborák v Bučině je hlavní hřeb večera i když přijdete před polednem. Bramborák v Bučině vyhraje Zlatýho Slavíka i když nezpívá! Bramborák v Bučině je zkrátka důvod, proč třetí květnovou sobotu vstáváme dřív, než v týdnu do práce. Je smažený s láskou, na sádle, tak akorát silný, aby měl luxusní křupavou kurčičku a vevnitř byl stále měkký a šťavnatý. Mívá rozlohu středočeského kraje a chutná naprosto famozně. A kdyby to člověk v tu chvíli neměl do cíle okolo dvaceti kilometrů, dal by si dva a každý z nich poctivě zalil tim výbornym pivem, co mu natočí ve stánku vedle. Bučina samotná je pak rozkošný dolíček s asi dvěma domy a jednou stodolou, do níž by se oba řečené domy vešly, na břehu malého úpravného rybníčka. Celek působí nebezpečně útulně, pročež účastníky slabších povah odsud musí pořadatelé vyhánět obuškem.

 

Za Bučinou následují v relativně rychlém sledu obce Sedlečko, Záhoříčko a Podlesí. Cestou jsme průběžně vyzvídali, jaká je nálada na trase z Hájů, kterou se letos rozhodla pokořit Hudebnice. Někde mezi Sedlečkem a Záhoříčkem jsme dostali smutnou zprávu, že Hudebnice po cca 45 kilometrech vzdala. Ovšem tuhle vzdálenost urazila za něco málo přes osm hodin, což je vcelku úctyhodný výkon.
V Podlesí, pod kopcem Mezivrata, je opět třeba se zastavit. Nostalgicky zavzpomínat na gang mladistvých výtržníků, kteří do roztrhání hlasivek opakovali říkanku o studeném pivu, teplých párcích a bramborácích s doplňkem, že následuje kopec velikej a doplnit kalorie je rozhodně potřeba. Těm mladistvým bylo odhadem 10 až 12 let. ...v tom roce 2018... takže si jeden snadno spočítá, že na letošek si dospělci namalovali slogany na cedule, protože mládež má už pochopitelně vsazeno na jinym dostihu. Což nevadí, pivo měli stejně dobrý a klobásy stejně voňavý, jako kdysi s dětskym gangem.

Odtud jsme pokračovali k Babí hoře, u níž hned vedle silnice č.3 bylo další kontrolní stanoviště a stánek s pivem. Tentokráte Konrádem. Za zmíněnou silnicí, na níž po dobu pochodu řídila dopravu dvojice policistů, nás už čekalo jen pár desítek metrů, než jsme se odpojili od hlavního proudu a šli si po svých. Přes vrch Pahrbek jsme došli do Báňova, odtud pak po silnici do Smilkova. Na konci vesnice jsme uhnuli doleva k lesu. Na hřebeni kopce mezi Smilkovem a Karasovou Lhotou se vzdálenost zbývající do Heřmaniček už počítala spíše na stovky metrů, než na kilometry. Šlo se pěkně a žlutá turistická nás dovedla až k železniční zastávce, z níž v 17:15 odjížděl přímý spoj zpět do Prahy. Nebyl o nic prázdnější, než ten ranní do Olbramovic, ovšem tentokrát se alespoň daly otevřít okna. Cestu nám ukrátil bratr Jezevec on-line přenosem fotbalového zápasu mez Mladou Boleslaví a Spartou. V předposledním zápase tohoto ligového ročníku si pražský klub mohl zajistit titul mistra ligy. Což taky výhrou 5:0 udělal.

Z nádraží jsme šli už jen s Hostinským podchodem na Žižkov na autobus a cestou zakopli o Turnovskou pivnici. Kdyby tam byl kostel, tak se nám to nestalo...

(Jo a kotníky máme. Oba Jezevci, Hostinský i Hudebnice.)